Ostatní

105 věcí, co bychom měli udělat, než zemřeme

25. června 2017 v 8:00 | Nelly Cadlenson

Žijeme jen jednou a ruku na srdce většina z nás si to ani neuvědomuje. Furt žijeme v takovém tom přesvědčení, že náš konec ještě neblíží. Hodně lidí umírá s pocitem, že nestihli všechno, co chtěli. A proč? Někomu chyběla odvaha, čas nebo u někoho vítězil strach. Mám takové představy o tom, co bych chtěla zažít. Nejedná se o žádný úspěch nebo vlastnit něco. Jedná se o zážitky, které by měl mít každý člověk. Co bychom tedy měli udělat před tím, než umřeme?

  1. Neustále se učit novým věcem
  2. Nebát se zkoušet nové věci
  3. Seznamovat se s novými lidmi
  4. Naučit se chápat
  5. Zaměřit se pouze na svůj život
  6. Najít spřízněnou duši
  7. Cestovat
  8. Naučit se latinskoamerické tance
  9. Tancovat v dešti
  10. Zažít roadtrip se svým partnerem
  11. Vést si deník
  12. Dělat druhým radost
  13. Tolerovat druhé
  14. Přestat poslouchat své ego
  15. Bezhlavě se zamilovat
  16. Jet do Afriky
  17. Naučit se italsky nebo španělsky
  18. Zpívat uprostřed ulice
  19. Skočit padákem
  20. Proletět se balonem
  21. Přemýšlet nad slovy, než je vyslovíme
  22. Být upřímný k sobě i ostatním
  23. Dělat věci podle sebe
  24. Oslavit Halloween v USA
  25. Navštívit Bali
  26. Ležet na pláži celou noc
  27. Naučit se plynule aspoň jeden jazyk
  28. Milovat se na pláži
  29. Jít do strašidelného hradu
  30. Vyrobit něco a prodat to
  31. Naučit se vařit
  32. Mít vlastní rodinu
  33. Jít na horskou dráhu
  34. Vystupovat před živým publikem
  35. Věnovat se tomu, co nás baví
  36. Navštívit Paříž a Barcelonu
  37. Účastnist se karnevalu v Rio de Janeiru
  38. Projet se na koni, velbloudovi nebo slonovi
  39. Zúčastnit se dobrovolnické akce
  40. Uspořádat někomu tajnou oslavu
  41. Natočit vlastní film
  42. Navštívit nudistickou pláž
  43. Sepsat si plán a držet se ho aspoň rok
  44. Chválit druhé
  45. Vyznat někomu lásku
  46. Vidět všechno z pozitivní stránky
  47. Chodit bosky v trávě
  48. Napsat vlastní píseň nebo báseň
  49. Zahrát si v divadle/filmu nebo reklamě
  50. Číst knihy o seberozvoji
  51. Řídit traktor
  52. Prozkoumat ostrov Santorini
  53. Potkat oblíbenou známou osobnost
  54. Napsat dopis a poslat známému
  55. Mít domácího mazlíčka
  56. Jezdit celý den na kole
  57. Cvičit jógu na pláži
  58. Jít na diskotéku u moře
  59. Jet lodí
  60. Skočit do moře ze skály
  61. Zapomenout na negativní komentáře
  62. Nenechat sebou manipulovat
  63. Pěstovat rostliny
  64. Vytvořit něco uměleckého
  65. Sledovat horor se svým přítelem
  66. Proležet celý den v posteli
  67. Navštívit kanadský národní park
  68. Projet celou Itálii
  69. Žít tady a teď
  70. Podstoupit akupunkturu
  71. Jít na sezení ke kartářce
  72. Zorganizovat velkou akci
  73. Investovat peníze do zážitků
  74. Naslouchat svým dětem
  75. Studovat
  76. Věnovat staré oblečení charitě
  77. Mluvit veřejně v Hyde Parku
  78. Sníst moc jídla na posezení
  79. Mít piknik u západu slunce
  80. Ztratit se v cizí zemi
  81. Podstoupit profesionální focení
  82. Surfovat a potápět se
  83. Vyzkoušet exotické jídlo
  84. Psát si povídky
  85. Naplánovat si jeden den podle sebe
  86. Dělat práci, co nás bude bavit
  87. Věnovat někomu květinu jen tak
  88. Nosit s sebou tajný talisman
  89. Prozkoumat celý horoskop
  90. Stanovat u vody
  91. Jet na rafty
  92. Umět hrát na jeden hudební nástroj
  93. Rozumět vínu
  94. Být vzhůru celou noc a tančit
  95. Navšítvit divadlo
  96. Snída croissanty ve francouzské kavárně
  97. Nosit oblečení, co se mi líbí
  98. Nelhat nikomu
  99. Vytvořit si vzpomínky na celý život
  100. Oslavit Vánoce v exotické zemi
  101. Umět reflexní masáž
  102. Popatlat partnerovi pusu nutellou a pak ji z jeho/jejích rtů sníst
  103. Vykoupat se v čokoládě
  104. Pracovat rok v zahraničí
  105. Umřít s lidmi, kteří tu při nás stáli jak v nejlepším, tak i v nejhorším

Nemiluj mě. Pochop mě!

20. června 2017 v 0:10 | Nelly Cadlenson

V poslední době mám osobní krizi. Nemám chuť ani motivaci něco dělat. Více přemýšlím a sním, než píšu a tvořím. Mrzí mě to, ale nevím, co s tím dělat. Spíše jen sedím na houpačce, slunce mě hřeje na kůži, potím se jak blázen a v hlavě mám tolik myšlenek, že je nestačím ani ukočírovat. Často přemýšlím nad tím, co by bylo, kdybych se zachovala jinak v určitých situacích. Popravdě nevím ani, jak mám tuhle myšlenku zformulovat.

Když zabruslím do vzpomínek a vybavím si svých 15 let, vidím mnoho promarněného času a strach, který blokoval všechno, co by dívka v 15 letech měla zažít. Můj volný čas byl strávený u počítače a učením se do školy. Vůbec jsem nechodila ven a neměla moc kamarádek. Tiše jsem záviděla spolužačkám jejich lásky a to, jak si jich kluci všímají. Zatímco já? Styděla jsem se za to, jak vypadám. V té době jsem si začala vést deník a vždycky jsem sepisovala, co se mi na sobě líbí a co ne. První strana, která se týkala, co na sobě nesnáším, byla celá popsaná a ta druhá byla zcela prázdná. Neskutečně mě mé sebevědomí zbržďovalo. Připadala jsem si strašně smutně, když o ostatní holky bylo zájem, ale já byla celkem odstrčená. Sama jsem sebe označovala jako holku, co se má jen učit a plnit věci, co se od ní požaduje a třeba někdy, že se vše otočí a taky bude o mě zájem. Najednou se vše otočilo, až jsem se vzhledově pozměnila. Samozřejmě to dělá radost, ale v duchu si furt připadáte škaredá. Zkoušíte to maskovat make-upem a různými pomocníky, ale nic prostě nepomáhá na to, abyste zamaskovala duši. Tohle podle mě řeší každá dívka i žena, ale není to dobré, pokud to omezuje často vlastně skoro každý den.
Jsou určité oblasti života, kde se mi nedaří. Nemám zkrátka štěstí v lásce (možná proto že jsem často vyhrávala v kartách). Občas nad tím přemýšlím a říkám si, co je špatně? Dříve jsem si myslela, že nebudu hodna lásky. Nikdo by s takovou holkou nebyl. Jenže pak se kolem mě hošánci začali motat. Najednou jsem ztratila zájem. Zájem o všechny, co mě chtěli nebo se o mě snažili, protože museli být divní, že mají zájem zrovna o mě, a tak jsem jim utíkala. Útěk byl pro mě vysvobozením. Je to asi zvláštní, ale když to vždy vypadalo vážně, nechtěla jsem toho kluka ani vidět...
Zamilovaná jsem byla poprvé v 16 letech. Líbil se mi nesmírně jeden kluk. Všimla jsem si, že mně se líbí vždy kluci, kteří jsou povahově úplně jiní jak já - absolutní nesoulad. Rok jsme se normálně bavili a pak ke konci to vypadalo trochu vážně. Jenže jsem cítila, že jsem náplastí...Možná časem jsem jí nebyla, ale ze začátku jsem byla, ale snažila jsem se to přejít. Nemohla jsem ale bojovat s těmi pocity, že možná myslí ještě na jinou. Poznala jsem poprvé, co to je zamilovanost - nemůžete spát, břicho plné motýlů a hlava plná představ vysněného člověka. Všechno bylo dokonalé, ale pak jsem si začala uvědomovat, že předstírání že všechno je fajn, mě totálně unavovalo. Začalo mě to všechno nesmírně svazovat do uzlu a já přestala být, kdo jsem...
Třeba by to bylo fajn s ním, ale pokud jsem nebyla vyléčená sama se sebou, nemohla jsem do svého vnitřního kolotoče tahat dalšího člena. Od té doby se nemůžu zamilovat. Říkala jsem si, že nikoho už nechci. Je to sice nádherný pocit, ale za jakou cenu, když nevíte, jestli jste ta jediná priorita? Psala jsem si s kluky, ale nebrala jsem to vážně, protože jsem věděla, že to bude opět stejné. Bála jsem se, že mě chtějí jen zneužít nebo že jsem sázka. Nechtěla jsem ze strachu ani s nikým chodit ven. Docela teď lituji toho, že jsem nešla. Jenže v ten moment jsem to chtěla takhle. Občas se musím nad sebou pousmát. Kolika klukům, co se mi líbili, jsem nebyla ochotná dát ani jednu šanci, protože mě sžíral strach, že mě budou svazovat pocity jako poprvé, když jsem byla zamilovaná.
V listopadu jsem si řekla, že se musím hnout z místa, a tak jsem šla ven. Samozřejmě, že se mi líbil, ale furt tam byly pochybnosti. Zmínky o bývalé se v konverzaci často objevovaly a najednou mi vyskočily stejné pocity jako tenkrát. Bylo toho ale víc. Už nebudu žádná náplast na srdce. Snažil se o to, abych se zamilovala, ale u mě vyhrával stále strach. Když je člověk zamilovaný, vůbec by neřešil takové pocity...Taková láska není. Láska je bezstarostná. Neustále se mi hlavou honily tyhle slova. Pak najednou buch! Utekla jsem.
Všimla jsem si jedné věci, že kluci si u mě často vylívali své srdce. Chtěli jít se mnou ven, ale zároveň básnili o svých bývalých přítelkyních. Pravděpodobně cítili ze mě empatii a důvěrnost. Jenže cokoliv jsem řekla já, jako kdyby to nebylo tolik důležité a nepotřebovala se svěřit. Porozumění je pro mě klíčem k lásce, bohužel se mi ho zatím nedostavilo.

Jeden den se ke mně dostala knížka s názvem Pět jazyků lásky, kde bylo dokonale popsáno to, že každý člověk má jiný jazyk lásky, kterému jeho partner nemusí rozumět. Po přečtení knihy jsem okamžitě zbystřila a zjistila můj primární jazyk lásky je pozornost. Přítel mi může darovat mnoho malých i velkých dárků, udělat mi večeři, může se se mnou mazlit nebo mi do ucha šeptat, jak jsem dokonalá, ale nic z toho mi neprokáže to, že mě doopravdy miluje. Pro mě nejvíc důležité je to, aby poslouchal, co říkám. Aby se snažil pochopit to, co cítím a co prožívám. Už chápu, proč mi to nevycházelo. Zkrátka nenašla jsem ještě někoho, kdo by mému jazyk rozuměl. Možná, kteří o mě stáli, prokazovali svou lásku po svém jazyku, kterému jsem už nerozuměla a nebyl pro mě ujištěním, že o mě skutečně usiluje.
Věnovat svůj čas druhému člověku a být po boku člověka, co inspiruje. Tohle je to, co například potřebuji já. A jaký je Váš jazyk lásky?


Jak na výzdobu jarního pokoje + tipy na dekorace ?

26. března 2017 v 12:41 | Nelly Cadlenson

Jaro už je tady a pro mě to znamená velký jarní úklid a očistu těla. No, to druhé moc nezvládám. Ale velký jarní úklid je pro mě to nejdůležitější a s tím i příchází oživení mého pokoje. Všechno venku kvete, sluníčko svítí, čerpáme energii a alergie nastupuje na trůn, proto bychom měli ,,vyčistit i pokoj". Nesmírně si potrpím na místnosti, kde žiju, protože prostor na mě nesmírně působí. Mám ráda věci a dekorace z Ikey, Kiku, Pepca a Jisku. Dnešní článek bude o tom, čím si vyzdobit svůj jarní pokoj...


Pozitivní nálepky jsou něco luxusního a motivující do šťastnějšího období. Zima odešla a jaro nám dává možnost zbavit se všechno negativního. Já si oblíbila nálepky ze stránky Pixers.cz, o kterém jsem psala článek minulý rok - ZDE. Tato stránka nabízí neskutečně mnoho nálepek do interiérů - pokoje, kuchyně, ložnice, kavárny, restaurace. Nálepky můžete nalepit na zeď, na notebook, ledničku, dveře a nábytek. Kamkoliv chcete. Nabízí nejen nálepky, ale spoustu dalšího - obrazy, fototapety, plakáty a mnoho dalšího.
Neměli byste zapomenout ani na svůj notebook. Tahle stránka totiž umožnňuje vyšperkovat si i svůj notebook. Nikdy jsem si ho nevyšperkovala, ale díky nálepce Stop procrastinating, jsem spokojenější. Mnoho nálepek na notebook naleznete na stránkách Pixers.cz Toto heslo je přímo pro mě typické a výstižné, protože prokrastinuju neustále, proto doufám, že když tu nálepku budu mít čím dál více na očích, že s tím přestanu! Naproti postele mám tenhle nádherný citát. Můžu říct, že se cítím útulněji v pokoji a více motivovaná. Moje rada? Citáty, motivující slova a vše pozitivní, ať máte na očích.


Nedílnou součástí každého pokoje musí být fotky a všechny krásné vzpomínky, které jste prožili se svými kamarády a rodinou. Fotky si můžete vystavit do rámečků vedle postele nebo pověsit na zeď. Já mám fotky pověšené na provázku s kolíčky a je to krásné, protože když se ráno vzbudím, vidím všechno hned pozitivně. Kytičky a kytičky. Jsem milovním tulipánů a růží z Lidlu. Jsou levné. Koupíte je pouza za 50 korun a v pokoji vytvoří romantickou atmosféu. Těším se, až budou rozkvetlé tulipány na naší zahrádce, ale nejhorší je to, že jsem alergická. Nádherné dekorace seženete samozřejmě v Ikey - různé svíčky, svícny, květináče za velice nízkou cenu. Zbožňuju i dekorace z Pepca, které jsou až směšně levné - desky s citáty, vázy, polštáře, svíčky a mnoho dalšího. Nedávno jsem si koupila tuhle vázu, která mě stála pouze 29 Kč.



V pokoji mám takový svůj malý koutek, kde mám věci, co nejvíc potřebuju. Je to vedle postele. Mám tu světýlka, kytaru a vystavenou šerpu Maturantky 2017. Nejvíce jsem ale spokojená s obrazy, co vidíte na obrázku. Opět jsou z e-shopu Pixers.cz, kde si můžete vybrat jak rámované obrazy tak obrazy na plexiskle, hliníku, na plátně, na PVC a ovšem složené obrazy i plakáty. Jsem doslova nadšená, protože takový styl jsem dlouho hledala, ale nemohla jsem najít. Vždycky jsem to obdivovala na stránkách Pinterest a myslela jsem si, že to je dostupné pouze v Americe. Určite mrkněte na e-shop a porovnejte sami. Prostřední obraz s pusinkama jsem si sama vyrobila. Stačí Vám pouze papír a hodně moc rtěnek a lesků stejné barvy. Já zvolila růžovou jakjinak. Vypadá to moc hezky a přitom je to jednoduché. Nápis Love jsem koupila v Asku za 300 kč a co se mi líbí, tak možnost dát si do srdíčka něčí fotku. U mě to stále bude Harry Styles. Miluju tuhle část svého pokoje.





Doufám, že jste se nechali inspirovat a do komentářů mi napíšete, jak si pokoj vyzdobíte Vy.

9 vět, co by rodiče nikdy neměli říct svým dětem

8. ledna 2017 v 15:47 | Nelly Cadlenson

Být rodičem není vždy jednoduché a podle mě se nikdy nedozvíme jak být správným rodičem. Nedozvíme se to ani v knížkách, ale všechno nás naučí sám život. Sama nejsem rodičem a věřím, že to musí být hodně náročné. Hodně lidí si v dnešní době nevěří, pochybují o sobě, neplní si své sny, jelikož je jejich život naplněn strachem. Strach, že selžou, nejsou dost dobří, nejsou vybaveni vlastnostmi, které zaručí úspěch, že si nic nezaslouží a mohla bych pokračovat až do rána.
Tyhle tajné bloky nám neumožňují dělat, co nás baví, milovat a být šťastný. Jsou zákeřné a vždy vyhrávají. Všechny naše pochybnosti utvořilo naše dětství. Velkou roli v našem životě hrají rodiče. Jsou to lidé, ke kterým máme nejblíže a víme, že na ně se můžeme spolehnout. Někdy nám občas říkali věci, které nebrali tak vážně, ale nás to nevědomky zraňovalo. Vždy jsme to, co nám řekli, hodili za hlavu a šli dál. Aniž bychom si uvědomovali některé věty, které nám rodiče řekli, nás dneska dusí a vyvolávají strach z běžných situací.
Jenže když jsme byli postaveni před nějaký těžký úkol, do naší hlavy se začaly ozývat pochybnosti typu: ,,Nejsem dost dobrý/á, abych to zvládla, ,, Určitě o mě nemá zájem!", ,, Nejsem dost krásný/á a hubený/á, aby mě měli ostatní rádi", ,, Nemám na to, abych se mohl/a živit fotbalem, malováním obrazů a další," Vsadím se, že každý z nás měl tyhle věty v hlavě, které nás pak brzdily k tomu, abychom byli šťastní. Sepsala jsem pár vět, které mi připadají, že řekl snad každý rodič svému dítěti. Tenhle článek rozhodně neberte jako kritiku. Rodičové jsou taky lidé a mají právo na svůj volný čas a své nálady.


1) Co jsem to porodila?
Typická věta rozzlobené maminky, která je naštvaná na své dítě, které se nechovalo podle jejích představ. Většinou je všechno řečeno v ,,afektu" a rodiče potřebují odventilovat svoji duši, a tak hřeší slovem. Neuvědomují si, že svému dítěti by měli spíš všechno lépe vysvětlit a přijmout to, jaké dítě je. Touhle větou potvrzujeme svému dítěti, že je vlastně neschopné, a tím jeho sebevědomí klesá na bod mrazu. V dětství to možná nepocítí, ale až bude starší, projeví se to.

2) Když budeš hodný/á, tak dostaneš ....
Tady se dostáváme ke dvěma problémům. Slovo Když je pro dítě docela stresující. Když budeš hodný, tak dostaneš nový Xbox nebo panenku Barbie. Jak si slovo hodný představují? Že budeme vše dělat podle jejich očekávání, plnit si své povinnosti nebo nosit co nejlepší výsledky ze školy? Dítě se usilovně snaží. Jenže podle mě až bude starší, bude po každém usilujícím úkolu, očekávat ocenění a pochvalu. Nic nebude dělat pro svůj dobrý pocit ale pro pochvalu, což podle mě není dlouhodobá motivace a ani to člověka neposouvá dál. Spíše ho to posouvá k perfekcionismu a později k syndromu vyhoření.


3) Podívej se na ni/něho. Proč nemůžeš být víc jak on/a?
Srovnávání je jedna z nejhorších věcí, co rodiče můžou svému dítěti dělat. Tohle jako omluvu neberu. Každý jsme originál a nebudeme svou osobnost utvářet k představám druhého. Rodiče tím chtějí říct, že si práci s dítětem chtějí spíše ulehčit a myslí si, že dítě budou motivovat k tomu, aby se zlepšilo a zdokonalovalo se. Občas mi připadá, že tohle srovnávání je moderní mezi dospělými. Dospělí se rádi chlubí svýma dětmi: ,, Náš Honza umí hrát na housle a teď jede na stáž do Ameriky" a druhý na to: ,, No náš Pavel zase jede na výtvarnou soutěž až do Rakouska" a takhle to pokračuje dále.
Neznamená že když něčí dítě má samé jedničky, chodí na hodiny klavíru a dělá gymnastiku, že Vaše dítě bude dělat totéž. U dítěte je nutno si všímat, jaké má kvality a ne hledat jeho nedokonalosti. Vaše dítě umí třeba nádherně zpívat. Tak ho v tom podporujte.


4) Máš radši maminku nebo tatínka?
Dalším bodem je citové vydírání. Přebírání si dítěte na svou stranu nedává dítěti žádnou svobodu, ale spíše mu přivodí stres. Cítí se, jako kdyby jeho láska přestala být bezpodmínečná.

5) Udělám si to radši sám/sama
Zadají nám úkol, ale stejně nás furt sledují, jak úkol vykonáváme (to je přesně typický příklad u nás doma :D :D). Neustále nám říkají, jak co máme dělat a nenechají nás dělat chyby. Podle mě je důležité dělat chyby a nechat dítě, ať ty chyby dělá. Musí to vše sám prozkoumat. Já vím, že když se na to dítě díváte a víte, že co dělá, je úplně špatně, tak byste si to nejradši udělali sami, ale nejlepší je ho nechat. Dopustí se chyby, ale bude se pokoušet se z ní ponaučit. Musí si to zkrátka prožít a prozkoumat sám.


6) Co to máš na sobě?
Neustálé kritizování toho, co nosíte, je šílené. Je to jako bodání nožem do zad. Nejvíce se chceme přece zavděčit rodičům a oni nám vše akorát zkritizují. Člověk má pak strach se rozhodovat podle sebe. Nedivím se, že se lidé dívají na druhé, co si o nich druzí myslí. Tenhle pocit u nás vypěstovali rodiče. Copak jste nikdy neslyšeli tu větu: ,,Copak si budou o tobě říkat ostatní?!".


7) Buď ticho a nech mě být!
Jsou dny, kdy i rodičům dojdou nervy a potřebují být o samotě. Jenže rodiče nemůžou jentak vypnout. Mít děti v dnešní době je hodně psychicky náročné. To nemluvím i o tom, že dnešní doba pokročila a jsou na všechno kladeny vyšší nároky. I rodič se může cítit být vystresovaný a hotový z celkového dění v jeho životě. Jeho podrážděnost ale k ničemu dobrému nepřidá. Citlivější děti se cítí být odstrkovány.


8) Čím víc se budeš učit, tím víc peněz budeš mít.
Oblíbená věta, která mě akorát stresuje. Jak nejlépe děti přimět k tomu, aby se učily? Vtloukat jim do hlavy, že pomocí učení budou bohatí a budou si užívat života. Blbost! Život se má užívat teď bez ohledu na to, kolik peněz mám. Důležité je dělat práci, která mě bude bavit. Poslední dobou tuhle otázku dlouho řeším. Co vlastně od života chci? Chci, aby mě má práce bavila. Je mi jedno, kolik budu vydělávat. Potřebuji jenom, aby mě to naplňovalo a nutilo mě to zvednout se ráno z postele. I když člověk vystuduje vysokou školu, nemusí najít dobře placenou práci. Podle mě je nejlepší na dítě netlačit a nechat ho, ať si o všem udělá obrázek sám, proto jsem nesmírně ráda, že do téhle věci mi rodiče nemluví a podporují mě v každém mém nápadu.

9) Tohle po mě nemáš!
To nejlepší, co máš, máš po mě a to nejhorší máš po matce/otci. Klasika. Nejlepší způsob jak si rodiče honí své ego, aby se cítili spokojeně. Místo toho, aby dítě přijali, jaké je ( i když má nedokonalosti), radši bude chránit své ego, po případně nechá své ego stoupat, když dítě září.



CHRISTMAS ROOMTOUR - dekorace

13. prosince 2016 v 21:22 | Nelly Cadlenson

Vánoce se opět blíží nečekanou rychlostí a já si úplně uvědomuji, že jsem v poslední době nic nenapsala. Štve mě to, ale vždy když mám volno, nedokážu o ničem srozumitelném psát. Myslím, že to tak má být. Nedávno jsem si nádherně vyzdobila pokoj. Mám růžový pokoj, takže jsem to musela pěkně sladit. Nejradši bych zvolila červeno-zlatou kombinaci, ale to by se mi do pokoje vůbec nehodilo. Nevadí. Já jsem i tak šíleně spokojená a v pokoji je mi krásně.








Jak máte vyzdobeno Vy?

Škola není vše

1. září 2016 v 10:46 | Nelly Cadlenson

Vzdělávat by se člověk měl celý život. Podle mého názoru vzdělávání člověku rozšiřuje obzory, posiluje zvědavost a bádání. Můžu říct, že během prázdnin, kdy se vůbec neučím a nedozvídám se nové informace, jako kdybych ,,zblbla" a připadám si strašně ošizená a ,,chudá". Jakmile se dostanu do koloběhu školy, začínám se ponořovat do učení. Zrovna jsem na dovolené a přemýšlím nad tím, jak tenhle rok zvládnu. Jsem teď v maturitním ročníku a vím, že to nebude lehké. Právě proto jsem se rozhodla jet na dovolenou a odpočinout si od všeho. Prázdniny jsem totiž žádné neměla, protože jsem byla v práci. Můžu říct, že jsem je měla šíleně hektické. Z jedné strany jsem byla na stáži, kde jsem si teoreticky ,,odpočinula", ale zase na mě čekala brigáda. Řekla jsem si, že potřebuji pořádný relax, tak jsem popadla bráchu a jeli jsme. Když jsme na pláži, tak se snažím dokopat k maturitní četbě, protože to všechno uteče. Jsem ten typ, co si rád kupuje nové ,,school supplies" do školy a má vše v batohu poskládané (hlavně musí být vše sladěné do barvy). Vždycky jsem si myslela, že se ve škole naučím, co budu potřebovat v normálním životě. Jenže škola nás na život nepřipraví, proto potřebujeme něco víc - praxi, zkušenosti, kurzy a neustále rozvíjet sami sebe. Připadá mi, že hodně lidí na tohle zapomnělo a jsou zahalení ve své denní rutině. Nerozvíjí svou osobnost a jsou vlastně spokojení ve své komfortní zóně. V dnešní době máme rozhodně jednodušší získávat potřebné informace. Dneska si teoreticky všechno najdeme na internetu, a dokonce i tady se můžeme vzdělávat!
Nedávno jsem se dozvěděla o stránce vimvic.cz, kde jsem se hned zaregistrovala, protože se cítím líp, když vím víc. Ihned po prvním přihlášení získáte 100 kreditů, které můžete použít na kurzy, které se Vám zamlouvají. Někteří z Vás určitě o téhle stránce slyšeli a někteří možná ne. Jedná se o web, který nabízí několik kurzů z různých oblastí - osobní rozvoj, marketing, práce s PC a mnohem více. Na stránce se mi líbí, že je přehledná a hlavně kurzy jsou rozdělené do rubrik, takže se v tom dá krásně orientovat. Některé kurzy jsou zdarma a některé jsou za poplatek. Řekla bych, že každý si zde najde, o čem by se chtěl dozvědět něco víc. Mě tedy zaujaly kurzy především z oblasti osobního rozvoj a o webu. O tyhle oblasti se už delší dobu zajímám, a tak mi kurzy z téhle sekce pomohly se zdokonalit v něčem, co mám ráda a co mě zajímá. Můžu říct, že kurz Tajemství sebevědomé ženy mi otevřel oči. Jsem na sebe příliš tvrdá a mohla bych vyjmenovat seznam věcí, co na sobě nesnáším. Na lektorovi šlo vidět, že ví, o čem mluví a proč my, ženy nemáme správné sebevědomí. Zároveň se snaží o tom, abychom se měly více rády a důvody, proč bychom se měly mít rády! Jde vidět, že z lektorů mluví hlavně zkušenosti a praxe.
Dále bych chtěla zkusit kurz Jak na copywriting. Konečně bych pochopila, jak tohle všechno funguje. Pohybuji se v blogovém světě už 8. rokem a zjišťuji, že vlastně nic nevím. Celou dobu jsem si myslela, že vím o blogování naprosto vše. Kdepak! Mám v plánu se dál vzdělávat v tomhle oboru, protože mi připadá, že jsem ,,zamrzla" a je třeba se dozvědět více, když mám možnost. Myslím, že netřeba dále popisovat a každý by si měl udělat vlastní názor. Za mě určitě velký přínos!

Komplex z velkých prsou?

10. srpna 2016 v 23:43 | Nelly Cadlenson

Je to možné, že to může existovat? Někteří z Vás můžou být vyděšení! Buď ráda, že máš velké prsa! Co já bych za to dala. Docela nechápu, jak to může někdo vyslovit. Možná neví, co všechno za tím stojí. Dobře, tohle je věnované všem, které velké prsa nemají, neustále nejsou spokojené se svým menším poprsím.
Prvním důvodem proč mám komplex z velkých prsou je to, že Vám na ně každý čumí. Debilní narážky, uslintané pohledy nadržených chlapů, závistivé pohledy dívek. Ano, chápu muže, že se musí podívat, protože máme něco, co oni nemají a chápu i ženy, které velké prsa nemají, a tak tiše závidí. Tohle ale není ten nejhlavnější důvod. Největší důvod je omezování sama sebe. Jak je to možné? Omezovat se kvůli prsům?
Nikdy ale nikdy neseženete krásnou barvu podprsenky. Máte na výběr jenom ze dvou barev - černá a bílá. Vždycky když jdu po obchodě a vidím krásnou neonově růžovou podprsenku, tak bych si je nejradši uřízla! Bohužel, pokud chceme takovou krásnou barvu, tak si musíme sakramentsky hodně připlatit (PRIMARK v Portugalsku mě ale překvapil). Pokud by Vás třeba zajímalo, kolik jsem platila za vršek plavek, tak cena se vyšplhala na 2500 Kč. Furt chcete velké prsa? Pokud ano, tak já pokračuji.
Všichni už moc dobře víme, že důležitější je naše pozadí než naše prsa. Nejlepší cviky jsou dřepy (fajn dobrý) a běh. Běh je něco neskutečně bolestivého (mimochodem koupit sportovní podprsenku taky není easy). Nerada běhám a ani nesnáším, když někam pospíchám a musím běžet. Nechci si přece vyrazit zuby! Je mi trapné držet si prsa a utíkat. Není to vůbec příjemné, proto nejraději chodím všude včas, aby mi ,,něco" neskákalo a netřepalo se při chůzi. Často na diskotéce tancuji tak, abych neskákala jako všichni ostatní, protože je to bolest. Nemůžete ani rozhodovat o tom, jaký sport chcete dělat. Nemůžete hrát ani týmové sporty bez toho, aby Vás někdo neočumoval. Napadá Vás, proč vlastně miluji jízdu na kole?
Pocení! Jo zní to odpudivě, ale je to tak. Zpocené záda jsou ještě fajn, ale zpocené prsa jsou pro majitelku velice nepříjemné a velká přítěž. Slyšela jsem, že nejlepší prsa jsou akorát ty do ruky. To znamená, že my s velkými prsy musíme hledat muže s obrovskýma rukama, jinak si můžeme připadat nedokonalé. Oblečení je dalším důvodem, proč jít na zmenšení prsou. Jdete po obchodě s oblečením a padnou Vám do očí jedny krásné šaty s hlubokým výstřihem vzadu. Můžete si je koupit? Ano, pokud máte peníze. Jenže jít bez podprsenky? Podpůrná podprsenka malé prsa udrží, ale myslíte že i ty velké? To těžko. Můžu proto zapomenout na šaty nebo top, kde budu mít odhalená záda. Zbožňujete volánky a třásně? Strašně se mi líbí plavky, které mají třásně. Můžu si je dovolit? Ne, protože nemají široká ramínka a jsou přes krk. Navíc volánky poprsí ještě víc rozšiřují. Opět se musíme spokojit s jednoduchostí. To nemluvím o dalších kouscích, které nemůžeme nosit. Košile také nejsou nejlepším oblečením. Všechno Vám krásně sedí - v pase, rukávech. Bohužel prsa se tlačí ven a nemůžete dýchat. To doopravdy citově zabolí. Další věc, která mě irituje, jsou bolavá záda. Šíleně to zatěžuje páteř a když nesedím rovně a jsem shrbená, tak se mi to vrátí s bolestí. Raději je vyprsit než je schovávat pod rameny.
Dalším problémem je hubnutí. Pokud chcete hubnout, tak první zhubnete své velké prsa, což je pro některé fajn, ale na druhou stranu, se objeví strie a prsa nejsou tolik pevná. To je docela průser. Teď ta nejhorší věc je, že až budeme starší, tak se samozřejmě z pevných prsou stanou ehm.. ,,blatníky" ? Děda si ze mě vždy dělá legraci, že budu jak indiánská stařena. Docela se toho obávám a raději nechci děti.
Tak co stále si budete stěžovat na své menší prsa? Teď bych si ráda přečetla článek, který vyzdvihne to, proč jsou velká prsa dobrá. Určitě mi napište do komentářů, jak to máte Vy a Váš názor. Děkuji moc a mějte se hezky.

Kdekoliv jsi, tam je i tvé štěstí

20. dubna 2016 v 14:46 | Nelly Cadlenson

Připadá mi, že většina čeká na perfektní okamžik, který jejich život změní k lepšímu. Honíme se za prací, abychom měli více peněz a doufáme, že nás materiální statky alespoň na chvíli učiní šťastnými. Občas cítíme duševní prázdnotu. Myslím, že všichni trpíme citovým hladem. Žijeme sice s láskou, ale nežijeme s bezpodmínečnou láskou. Máme neustále strach, že někoho ztratíme a jsme obklopeni strachem. A strach je protipólem lásky. Poslední týden se necítím vůbec dobře. Mám sklon být raději o samotě a mé myšlenky sklouzávají k přejídání. Nepřipadá mi nic smysluplné a vše, co dělám, nemá smysl. Vím, že tahle nálada se u mě objevuje každé jaro. Jsem emočně nestabilní jedinec a nemůžu se svými emocemi nechat vláčet, takže se je snažím přehlížet. Když je pěkně, jedu na kole někam hodně daleko a hlavně musím být zaměstnaná. Nejhorší je, když jsem sama. Přemýšlím často nad tím, proč se necítím šťastně. Je krásně, začíná jaro, jsem mladá, mám život před sebou. Chci velké změny, které můj život obrátí vzhůru nohama k lepšímu a já budu šťastnější. Myslím si, že když pojedu někam do zahraničí tak, že budu šťastná, ale to nikdy nebudu. Nebudu, pokud to štěstí nenajdu v sobě jako první. Štěstí nemůžeme nikdy hledat. Tenhle dar máme v sobě ukrytý a je jenom na nás, kdy se jím necháme obklopit.
Říkám si, že dneska se nikdo nemá rád. Jinak by se nikdo v pátek neopíjel a nekazil si své zdraví cigaretama. Nepřejídal se. Přiznávám se, stále se nemám ráda, ale věřte se že snažím, jak jen nejlíp umím. Pracuji na tom, protože si jdu za svým snem a za svým klidem. Štve mě, že se často nechávám ovlivnit názorem druhých. Nesnáším se za to ještě víc. Jak si můžu brát něčí názor k srdci?

Nedávno jsem četla knížku Čtyři dohody a tahle knížka mě úplně přesvědčila, že pokud se těmito dohodami budu řídit, život se začne naplňovat mým vnitřním štěstím a klidem. Pokud za svůj život převezmeme vlastní zodpovědnost, budeme blíže k tomu, co doopravdy chceme. Budeme vědět, co je pro nás to správné. Nemůžeme vinit svět, druhé a okolní věci, že se zrovna nám nedaří. Hledejme příčinu u sebe, protože tam je právě ten zakopaný pes. Kdykoliv nebudete ve Vašem životě šťastní, hledejte příčinu u sebe. Odpověď se Vám dostaví. Neurážejme slovně ostatní, že jsou neschopní. Hledejme u sebe, proč si myslíme, že jsou neschopní. Dám příklad. Často nadávám svému bratrovi, že je blbý a neschopný, že neví, kde je talíř na polívku. Jenže není neschopný. Já jsem neschopná, že mu nedokážu v klidu vysvětlit, kde to má hledat. Chyba je ve mně, ne v něm. V tenhle moment je důležité se nad tím pozastavit. Zbytečně šířím negativní jed. Jsem naštvaná já a ještě i můj bratr. Tohle ale nechci. A tohle je proces, který se normálně projevuje v každém lidském životě. Jsme neustále nespokojení a požadujeme víc, aniž bychom si to uvědomovali. Za to ale může tahle doba. Chceme vyčnívat z davu, dosáhnout něčeho a získat něčí obdiv, a proto se hrneme studovat právo nebo dát se na dráhu modelky, kupujeme si drahé věci. Myslíme si, že když se z nás stane právník, budeme finančně zajištění, lidé si budou vážit naší hodnoty a budeme něco znamenat. Stejně jako modelka, kterou bude každý obdivovat pro to, jak je krásná a jaké měla štěstí, že si zrovna plní sen. Jde o to, že chceme být něco víc, než ve skutečnosti jsme. Věřte mi, i když byste byli právník nebo modelka, tak stále by Vás sžíral hlad, pokud byste to dělali pro druhé a pro obdiv. Pokud to děláte rádi a děláte to se srdcem, jste šťastní lidé! Ono všechno co děláte můžete mít rádi. Naše mysl by ale chtěla víc, a proto se nespokojí s ,,málem". Jenže už to, co teď máme, je nesmírně mnoho. Každá činnost dokáže být nádherná, jenom dovolit mysli, aby tuhle činnost přijala a ponořila se do ní se srdcem. Podle mě není účel života, abychom něco dokázali, vydělali mnoho peněz, bavili se, založili si rodiny a pak spokojeně umřeli. Podle mě je život o tom, abychom svět udělali krásnějším a udělali pro něj něco. A tím udělat něco myslím pracovat na sobě - být tou nejlepší verzí sama sebe. Ono když se budeme snažit být lepší (ne ve slova smyslu, že se budeme s někým předhánět) tím, že se vždy ke všem i k sami sobě budeme chovat s úctou a brát každého člověka jako dokonalého tvora, svět by se zlepšil. Vím, že pro někoho je to nerealistické, jak se mám k němu chovat hezky, když dotyčného člověka nemusím. Jenže i tak je ho třeba brát jako dokonalého tvora, protože když jsme v souladu se vším i s lidmi okolo, přinese nám to vnitřní klid a právě ten nám zaplní všechny mé prázdnoty, které vycpáváme alkoholem, drogy, přejídáním a dalšími závislostmi. Všechno má svůj význam a moc dobře znám, když vše přijímám, i když se mi to nelíbí, tak ke mně přichází vnitřní klid. Ten je stoprocentně krásnější než někomu závidět, žárlit nebo se stresovat nad blbostmi.
V neděli jsem doopravdy cítila, že maličkosti mi udělaly den lepším. Když jsem byla v práci, kuchař dovezl CD s hity Justina Biebera. Měla jsem nesmírnou radost, i když jsem byla v práci. Bylo krásně, lidé byli příjemní, s další pracovnicí jsme blbly a smály jsme se a doma jsem si četla knížku. Byla jsem tak uvolněná, že tohle se mi za poslední rok nestalo. Tím jsem Vám chtěla říct, že i když pracujete a někteří z Vás nejste se svou práci spokojení, tak sledujte to, co Vám ta práce přináší. Dělám servírku. Dříve bych si řekla: ,,Panebože, to bych nikdy nezvládla dělat. To je šílený a úmorný stát celou dobu na nohou. Taková práce mi přece nemůže nic dát!" Jenže teď si říkám úplně něco jiného. Je to práce namáhavá, ale v téhle práci potkáte tolik lidí, které potkáváte z nějakého důvodu. Lidé si všímají, jak s nimi komunikujete a jak se k nim chováte. Pokud jste vstřícní, milí, rádi si s Vámi pokecají o jejich životě a jejich cestách. Pamatuji si z minulého roku, že tam byl starší pár. Oba byli vášniví cestovatelé a vyprávěli mi příběhy z jejich cest, jak byli v Indii, v Austrálii a jaké bylinky doma pěstují. Bylo to něco nádherného. Bylo nádherné poslouchat inspirativní lidi, kteří mají něco za sebou. Musím tedy uznat, že svou práci mám ráda. Pro někoho to může být uhozená práce, ale není, pokud tomu dotyčnému nepřipadá uhozená. Každý chceme to nejlepší pro sebe, ale pojďme se zastavit a uvědomit si důvody, proč zrovna teď mám vše, co potřebuji. Já to můžu říct. Já jsem spokojená a šťastná, ale musím se zastavit a vše si uvědomit. Proto děkujte každému dni. Děkujte slunci, že svítí. Děkujte učitelům, že Vám dávají návod k lepšímu životu. Děkujte svým rodičům, že Vás opečovávají. Děkujte svým přátelům, že Vás rozesmějí v těch nejhorších situacích a děkujte také osobám, které Vás inspirují. Děkujte svému tělu, že poslušně slouží. Děkujte všemu špatnému, co se ve Vašem životě stalo, protože teď jste silnější a moudřejší. Kdekoliv se teď nacházíte a necítíte se spokojení, plní, mějte na paměti, že štěstí je s Vámi. Stačí poslechnout vnitřní hlas a jednat, jak chceme my, protože jedině my jsme strůjcem svého štěstí.


Nákupy za březen

15. dubna 2016 v 17:00 | Nelly Cadlenson






Dress - New Yorker // Leather jacket - Orsay // Makeup -L'Oreal// Concelear - Catrice // Lipstick - Miss sporty // Scrapbook - KIK

Co zbožňuji na klucích

10. dubna 2016 v 14:49 | Nelly Cadlenson

Nejsem ten typ holky, který by řešil nějakého kluka společně s kamarádkami. Nesnáším shluk holek, které hodnotí kluky, jak mají dokonalý zadek nebo vlasy. Nepadá mi brada z pěkného kluka. Kochám se většinou v duchu, ve svém soukromí. Ráda bych se s Vámi o nějakých mých klučičích slabostech podělila a věřím, že se ke mně přidá možná pár holek.
Jedna z nejdůležitějších a nejpřitažlivějších věcí na klucích jsou pro mě vystouplé žíly. Asi jsem divná, ale koukám se hodně na ruce od prstů až po loket. Trpím asi nějakou úchylkou nebo co. Něco mě přesvědčuje, že dotyčný kluk není už žádné malé děcko, které neví, co chce. Připadají mi mužské. A navíc se podle vystouplých žil pozná, jestli je naštvaný a v jakém je rozpoložení.
Husté delší hnědé vlasy jsou pro mě stoprocentně TOPKA. Prohrábnout se v hustých vlasech při žhavém líbání musí být něco neuvěřitelného. Já nevím, ale blonďáků se šíleně bojím. Připadají mi nebezpeční. Líbí se mi, když kluci s delšími vlasy nosí culík. Je to roztomilý a hlavně odlišné od ostatních kluků, což oceňuji. Stejně tak jsou pro mě důležité velké oči. Je mi jedno, jestli modré, hnědé nebo zelené. Nejvíc ale věřím hnědým očím, ale u modrých mám problém s důvěrou. Co ale oceňuji, je to, když se Vám kluk dívá zhluboka do očí, i když není opilý. Když jsem ještě u těch očí, tak se mi například šíleně líbí neobvyklé kombinace jako modré oči a tmavě hnědé vlasy nebo hnědé oči a blonďaté vlasy. Dále pak se mi neskutečně líbí vystouplé lícní kosti. To je pro mě asi nutnost.
Asi jako každý kluk zbožňuje na holkách dlouhé nohy a pevný zadek, a to stejné požadují holky od kluků. Myslím, že by kluk měl být určitě vyšší jak holka, i když mně by to nevadilo, ale já bych se dostávala do pozice ,,ochránkyně", a tak bych se necítila být v bezpečí, ale musela bych ho chránit já. Zase na druhou stranu nesnáším, když je někdo vyšší jak já, protože pak si zase připadám podřízená tomu člověku.
Důležité je i oblečení toho kluka. Popravdě nejsem moc zastánce sportovního stylu. Mám ráda elegantní styl. Když nosí košile, skinny jeans, polo trička a boty, které nejsou značky Adidas, Nike a Vans, tak to je pro mě muž. Připadá mi, že
to nosí už každý. Nemám ráda, když kluci nosí tepláky
velikosti XXL. Tihle kluci jsou hubení a nechápu, proč svou
postavu schovávají v takových pytlech. Miluji, když nosí obleky nebo brýle. Připadá mi, že jsou tak inteligentní.
Jedna z nejroztomilejších věcí, které mě rozesmějí a já roztaji, jsou ďolíčky v tváři a na bradě, když se kluk směje. Takový kluk mi připadá hned sympatický a stejně tak to cítím i tehdy, když se kluk neustále červená v tváři.
Co se týče charakteru kluka, tak mám ráda kluky, kteří ode mě nikdy nic neočekávají a jsou féroví. Mám ráda, když vědí, co chtějí a hlavně se nechovají jako malé miminka. Tím myslím, že mluví jasně, neuráží se za každou blbost a neberou život jako jednu velkou jízdu.
Co je ale nejvíc sexy, je to když je úplně jiný jak ostatní. Nedělá nic podle někoho a jede sám za sebe. Nepotřebuje tlupu kamarádů ani nikoho, aby byl šťastný. Nechá holku, aby se také snažila a nedvoří se jí. Nemá strach mluvit o svých citech. Nehraje si na někoho jiného ani na pana Drsňáka. Hlavně když je sám sebou. To by bylo asi vše, co zbožňuji a byla bych ráda za komentář od holek, jak to mají ony.

COVER of Kodaline

3. dubna 2016 v 20:30 | Nelly Cadlenson


Proč nechci zůstat v Česku?

20. března 2016 v 15:46 | Nelly Cadlenson

Proč nechci být v Česku? Tahle otázka postihuje především v situacích, kdy jsem bez motivace a mám strach si plnit své sny. Vždycky si musím říct důvod, proč tu nechci zůstat. Od malička mě vždy lákalo zahraničí. Strašně ráda jsem se dívala na filmy, kde byly letadla. Chtěla jsem být letuškou, protože se mi líbily jejich uniformy a hlavně vypadaly krásně a šťastně. Moje první velká cesta do zahraničí byla do Řecka a bylo mi 6 let. Pamatuji si, že jsem se tam hned s každým skamarádila a bavila se s každým. Zatímco v Česku bych se neodvážila. V té době jsem chtěla pořád někam jezdit. Táhlo mě to ke slunci a k moři. Lidé byli vždy usměvaví a laskaví. Tohle jsem v Česku nikdy nezažila. Můžu říct, že se mi to neustále potvrzuje.
Řekla bych, že doma nejsou moc nadšení z toho, že chci odjet z mé rodné země. Babička mi říká, že nejsem vlastenka, že mě to táhne na západní stranu. Rodiče si myslí, že chci mít od nich klid, a proto tu nechci být. Právě že ne. Já chci zažít znovu to uvolnění, kdy se cítím být sám sebou. Nikdy jsem nebyla ten typ, co by začala mluvit jako první. Bála jsem se zeptat i na poště, jaký papír mám vyplnit, když něco někomu posílám. Bála jsem se zeptat, kde jsou záchody. Měla jsem strach z reakcí toho dotyčného člověka, že mě zavrhne, nadá mi a nepomůže mi. Můj strach mě dohnal k tomu, abych začala studovat extrovertní obor - Cestovní ruch. Snažila jsem se přemoct a vystavovat se stresovým situacím, abych se strachu zbavila. Před každou prezentací jsem měla šílenou trému, že jsem nemohla ani spát. Strach z vystupování před někým mi nedělalo vůbec dobře. Když jsem měla po prezentaci, nikdy jsem nepocítila pocit štěstí, že to mám za sebou a že jsem to zvládla. Nestačilo mi to.
V únoru minulý rok se ale vše změnilo, kdy jsem odlétala do Španělska na projekt a byla jsem vystavena celkem velkému stresu. Chození po Znojmě a oslovovat paní kadeřnice a kosmetičky, prezentování v anglickém jazyce, bydlení u španělské holky a spoléhat sama na sebe a své komunikační dovednosti. Byla jsem tam šťastná, nebála jsem se mluvit ani se na něco zeptat. Objímala jsem s cizími lidmi, ale tady v Česku bych to asi nezvládla. Ne že bych se nerada objímala s lidmi, ale tady v Čechách bych měla strach z odmítnutí. Dále Slovinsko stejný případ. Cítila jsem se čím dál lépe za hranicemi než ve svém rodném kraji. Dokázala jsem dělat hlouposti a dělat kraviny, které bych si tady nemohla dovolit. Tady mě mají všichni známi zafixovanou jako normální, hodnou a bezproblémovou holčinu. Nevím, čím to je, ale mě tady neustále něco brzdí.

Nejlepší zážitek byl ale minulý rok v listopadu, kdy jsem navštívila svou vysněnou zemi - Velkou Británii. Když mi bylo 10 roků, dala jsem si brouka do hlavy, že tam chci bydlet. Sice jsem tam nikdy nebyla, ale šíleně jsem tam chtěla. Dívala jsem se na každý dokument, film v anglickém prostředí a nejvíce jsem se dívala na Mr. Beana. Nikdy mi to ale nebylo umožněno vycestovat, takže jsem se tam dostala pomocí školy a nemohla jsem skoro ani usnout štěstím, že tam jedu. V duchu mě trochu tlačil strach z toho, co když to nebude takové, jaké jsem si vysnila. Co když Londýn nebude takový jako na fotkách? Zkoušela jsem své myšlenky potlačit a soustředit se na to, co všechno uvidím.
Opět jsem se zde cítila jako doma. Můžu říct, že právě tady se mi líbilo nejvíc, kde jsem kdy byla. Nevím přesně, co to je. Věřím, že polovina z Vás mě určitě nebere vážně a máte mě možná za moc velkého snílka nebo nadšence, jenže pro mě je důležité, jak to cítím a vnímám já. Líbilo se mi prostředí, vřelí lidé a architektura. Lidé se neustále usmívali a občas Vás sami zastavili a prohodili s Vámi řeč. Je to příjemné a mě to naplňuje. Mám představu, kde bych ráda strávila život. Bylo by to na jihu Anglie. Je mi jedno jestli Brighton, Eastbourne nebo Hastings. Tyhle města mají pro mě kouzlo a cítím z nich inspiraci.


Dalším důvodem proč nechci zůstat v Čechách je přístup lidí. Řekla bych, že jsme jedni z nejpesimističtějších lidí. Málo se smějeme. Když pracujeme ve službách, nedokážeme něco pořádně prezentovat a prodat, protože nám chybí nadšení a jsme neustále otrávení. Úplně vidíte rozdíl, když jste v zahraničí v restauraci, tak každý se Vám věnuje, usmívá se a je příjemný. Tady? Občas se setkáte s neochotnou osobou, která svou práci dělá, jenom protože musí. Neusmívá se a Vaše jídlo Vám servíruje pod nos jako čuněti. Hodí naštvaně talíř na stůl a odchází. Neříkám, že tomu tak je v každé české restauraci, ale můžu říct, že jsem se s tím párkrát setkala a cítila se jako přítěž pro ostatní.
Nesnáším to, že když si obleču něco, co je pro někoho ,,abnormální", tak jsem divná. Jak si můžu dovolit tohle nosit? Jestli chceš zapadnout, tak se řiď stanovenými pravidly - zní pravidlo společnosti. Bože. Jsem z toho hodně unavená. Dávat si pozor na to, co si o mě druzí myslí. Kašlu je. Mně je líto, že jsme všichni stejní. Například když si dám vysoké lodičky, tak si poslechnu pár nepříjemných poznámek. Ale to je moje věc! Neznamená, že jsem vysoká, že je nemůžu nosit. To jenom někteří se řídí trapnými ,,pravidly".
Občas mi připadá, že zabíjíme čas nesmyslnosti. Teď Vám bude připadat, že jsem bordelář, ale v Anglii například volí na první místo zábavu a až poté úklid domácnosti. Fajn žít v čistotě to je samozřejmost, ale perfekcionistické gruntování nám taky neprospívá. Lidé si zde dokáží svůj život lépe užít. Možná můžu na někoho působit, jako kdyby mi tady něco scházelo, chybělo nebo hledám štěstí. Ne, štěstí máme každý v sobě a nikde nenajdete štěstí jenom sami v sobě. Chtěla bych vycestovat někam pryč, abych sama sebe mohla lépe poznat.

Není čas na plnění snů ?

9. března 2016 v 14:00 | Nelly Cadlenson

Žijeme ve světě, který neustále roste a zdokonaluje se. Čím rychleji se zdokonaluje, tím jsou od nás požadovány vyšší výkony. Lidé neumí odpočívat a svůj volný čas neumí efektivně využít. Vlastně ne. Oni přece žádný volný čas nemají! Teď ruku na srdce. Kolikrát jste si říkali, jak začnete s výukou španělštiny nebo jste si neustále říkali, jak začnete cvičit? Vaše odpověď? Nemám čas. V budoucnu si říkáte, že určitě začnete cvičit, až budete mít více času, což znamená nikdy. Většinou přijdeme ze školy nebo z práce a jsme rádi, že sedíme. Co uděláme? Zapneme televizi, usadíme se na gauč a projíždíme Instagram, Facebook, e-maily a další sociální sítě, i když nás v hlavě tlačí povinnosti, co musíme stihnout. Nemít čas je stav mysli. Máme šíleně mnoho času, jenom ho přehlížíme.
Před pár dny jsem dočetla knihu Chci změnit svůj život, ale nemám na to čas od Doreen Virtue. Zaujala mě a donutila mě přemýšlet nad tím, proč mi připadá, že nemám na nic čas. Když se na to podívám, mám ho na rozdávání. Chtěla bych Vám říct, co jsem jeden den vypozorovala. Bylo pondělí a sluníčko hřálo. Připadalo mi to jako krásný jarní den. Jelikož jsem ve škole končila pozdě, dorazila jsem domů až o půl 5. Toužila jsem krásný a teplý den využít k jízdě na kole. Tak jsem se sestřenicí jela a odpočinula jsem si. Bylo mi dobře. Domů jsem přijela až v 7 hodin. V hlavě jsem si říkala, co vše musím ještě udělat - nachystat si svačinu do školy, vykoupat se, přečíst knížku na maturitu, zveřejnit článek na blogu, naučit se češtinu. Divila jsem se, ale všem jsem krásně stihla a přesně v tu hodinu, kterou bývám v posteli a ještě navíc jsem měla volno na psaní. Tím Vám chci říct, že když cvičíte, získáte přísun energie, která Vám dodá dostatek síly na to, co byste měli zvládnout a zároveň dělali to, co Vás baví.
Ve svých volných chvílích píšu, cvičím, fotím, čtu a zpívám. Jenže když se chci v čem, co dělám posunout dál, mám v hlavě blok, který mi říká, že do svého snu bych musela vložit více úsilí a času, což ,,nemám", a tak si sama sobě lžu a řeknu, že nemám čas. Ve skutečnosti se jedná o falšovaný strach z toho, že selžete. Máte strach, že se nakonec ukáže, že v té činnosti nejste dobří, jak byste chtěli, proto co chcete pořád odkládáte. Nebo čekáte na ten perfektní moment. Zklamu Vás. Ten nikdy nepřijde, pokud o něm sníte. Vy musíte tu perfektní chvíli vytvořit. Každý z nás má nějaký sen. Jenže většina lidí si myslí, že ten svůj sen si budou moct splnit, až budou mít více času. V hlavě si říkáte, kolik času do toho musíte za den investovat. Blbost! Na svém snu můžete pracovat i pouhých 10 minut denně. Může Vám připadat, že je to šílené. Máte v hlavě zafixované, že musíte na to, co chcete, dřít. Jenže si myslíme, že ten vysněný sen a cíl k nám přijde sám. K našemu snu a cíli nás dovede naše každodenní krátké úsilí a malé kroky. Jednou jsem slyšela, napiš každý den jednu stránku a za rok máš knihu. Když si ráno ve vlaku místo koukání z okna, vezmu notes a budu psát, mám stránku za den. Věřím, že všechno jde. Jen nesmíme být líní a netrpěliví. Naší největší chybou je to, že se nedokážeme soustředit na jednu věc, které bychom se rádi ve svém volném času věnovali. Pozoruji to u sebe, když jsem na internetu a chci si přečíst články o vysokých školách a celkově o životě vysokoškoláka. Už to že hledám a přemýšlím o budoucnosti, je krok k mému cíli. Jenže si rozklikám dalších 5 oken, co chci za ten večer stihnout přečíst a vyřešit. Bohužel nevyřeším nic. Neustále mě brzdí odepisování na Messengeru nebo neustálé kontrolování komentářů na blogu. Jedná se o takové nutkavé činnosti, které nás o náš volný čas okrádají, aniž bychom si to uvědomovali. Důležité je proto věci naplánovat. Pokud si je nenaplánujete, tak skončíte u televize s telefonem v ruce a den je pryč. Samozřejmě všechny věci se nedají naplánovat. Svou oblíbenou větu Nemám čas nahraďte Není to pro mě důležité. Hned se na to budete dívat jinýma očima i myslí, a nakonec zjistíte, jestli danou činnost chcete dělat nebo ne. Být upřímný sám k sobě je klíč k úspěšnému využití času.

20 FACTS ABOUT ME| video

4. března 2016 v 8:00 | Nelly Cadlenson


Včera jsem si řekla, proč konečně něco nenatočit. Tak jsem vstávala v 6 a vrhla se na to. Omlouvám se i za hlas, protože ho mám po ránu zastřený. Nejsem vůbec spokojená a prosím pochopte mě, že začínám a mé komunikační schopnosti nejsou na jedničku. Za ty mé vycpávkové slova bych si nejradši teď naflákala. I tak doufám, že si video užijete, i když je jen v kvalitě 720p. Jak užíváte prázdniny? Mé prázdniny jsou šíleně záživné. Byla jsem akorát na focení s kamarádkou Pavlou a se musím vrhnout na úpravu fotek. Jo a začala jsem se učit řídit. O víkendu bych měla dohnat všechno učivo.

Proč jsem nezadaná? #SingleLife ♥

27. února 2016 v 20:16 | Nelly Cadlenson

Nějak mám potřebu se vypsat z toho, proč jsem stále sama nebo spíš proč chci být stále sama.
Někteří na mě naráží: ,, Neli, a co už máš nějakého chlapce?" a já odpovím: ,, Nechci." Jenže si nedají pokoj a řeknou mi, že mi je 17 let, že by ten vztah měl už přijít. Tak asi první věc, nehodlám být s někým jenom proto, že se to od mého věku očekává. Jsem v tomhle trochu jiná a nedokážu být s někým jenom proto, že se to sluší a má. Až najdu někoho, kdo mi bude za tohle všechno stát, tak možná budu o vztahu přemýšlet. Mám ráda svou svobodu a mám koníčky, které mě naplňují. Vím, že kdybych s někým byla, můj režim by se trochu změnil a musel se také přizpůsobovat k režimu toho druhého. Tohle já bohužel zatím nezvládnu a kdoví jestli někdy jo. Většinou když mi nějaký kluk napsal, jestli někam nezajdeme, nikam jsem nechtěla jít. Nedokážu totiž jít někam jenom tak. Tím to myslím tak, že nedokážu jít s někým na čaj nebo kafe, když nemáme třeba pracovat na nějakém úkolu nebo na nějakém projektu. Prostě naše posezení s čajem nebo kávou musí mít nějaký účel. Jednou jsem to zkusila jít jen tak, jelikož jsem nechtěla stát na jednom místě a zkusit to. Bohužel, moje mínění se potvrdilo. S dotyčným jsem si skoro neměla co říct, jelikož jsme vše věděli z Facebooku a nic nás doslova nespojovalo. Mohu potvrdit, že k tomuto činu mě vlastně zkoušela přinutit má psycholožka, která mi řekla, že musím hledat extroverty, ne introverty jako jsem já. On se mi zdál jako ukecaný, upřímný a otevřený člověk. Říkala mi, že si musím hledat protiklad. Jenže on byl sice extrovert, ale vůbec jsme neměli společné téma. Jsem ráda, že jsem to aspoň zkusila, ale vím, že tohle není pro mě to pravé. Vím, že si určitě říkáte, že jsem asi blbá, že s takovou mi můj vysněný princ ke gauči (jak si já představuji) nepřijede. Ani nevím, jaký mám typ. U mě roli nehrají vlasy, oči nebo postava. U mě jde hodně o tu jiskru v očích, která ve mně vyvolá zájem.
Bohužel jsem asi moc zaslepená romantickými filmy, kde se dotyční nečekaně potkají. Navíc jsem strašně nešikovná a neumím v tomhle světě vůbec chodit. Jsem člověk, který je ticho, dívá se na chyby ostatních a snaží se pomocí nich se poučit, abych je neopakovala. Jsem spíše obklopena tím špatným a nevidím to dobré. Určitě to má své kladné stránky mít někoho a být ve vztahu, ale prosím chápejte teď mě. Již odmala jsem viděla, že vztah není vůbec lehká záležitost. Nejsem ten typ člověka, který je přehnaně pozitivní a to špatné přehlíží. Stále se to učím. Popravdě kdybych byla s někým, věřím, že kdybychom se viděli příliš často, tak by mi začal lézt na nervy a už by z toho nebyla láska ale spíš nenávist a ztrácela bych svůj osobní prostor. Připadá mi, že dneska ve vztahu si píší a volají, když se nevidí jednu hodinu. Mně by z toho asi doopravdy došla trpělivost. Hlásit se někomu, že jdu tam a s tím. Tak to promiňte. To budu říkat maximálně tak mým rodičům, jelikož mi ještě není 18 let a žiju pod jejich střechou. Vím, že dotyčná osoba by to ráda věděla, jenže tím mu akorát dávám podnět k žárlivosti. Když jsem sama, mám i více času na sebe a na mé kamarády, kteří si moji pozornost zaslouží. Asi jsem nepotkala toho pravého díky, kterému bych se na vše dívala z té pozitivní stránky. Ale pocit, že jdu svobodně po ulici s partou kamarádek, bavíme se, nemusím být ve stresu nebo mít výčitky, že si užívám, zatímco má láska leží doma nemocná, a nikdo mi neříká, jak se mám chovat nebo v tolik mám být doma, je nádherný a troufám si říct, že lepší než ležet někomu v náruči. Shrnula bych to asi tak, že nejsem schopna se přizpůsobovat a tolerovat toho druhého.
Dneska je to i docela těžké najít někoho, s kým si budeme rozumět, mít společné zájmy a být pro sebe rovnocenní a nepostradatelní. Nechci žádné kluky házet do jednoho pytle. Každý je jiný. Jenže mě mrzí, když si člověk všimne Vašeho vzhledu a tím pádem podle vzhledu bude najednou znát i vaši povahu podle škatulek. A když někdo říká, že krása není důležitá tak, jak se dotyčný chová, tak lže. Každý prostě soudí podle prvního dojmu a pokud ho člověk nezaujme, nemá šanci. Sama jsem to poznala na vlastní kůži.
Co si budu vykládat. Když jsem byla při těle, nemalovala se, tak nikdo o mě pohledem nezavadil. Teď když jsem se začala malovat a trochu zhubla, najednou zájem je.
Vím, že první dojem dělá hodně. Třeba čeho jsem si všimla, že mě většinou kluk sjede pohledem dolů a nahoru. Jeho oči se zastaví na mých prsou a nohách. A tady prostě vím, že je něco špatně. Občas jsem na sebe slyšela názor, že vypadám jako - cituji - ,,noční nabíječka" nebo ,,holka, která má kluka a dala mu nejdřív, jak jen to šlo". Tohle mě občas fakt dostane, protože tohle ke mně vůbec nepatří. Proto si hodně dávám pozor na to, jak ten člověk na mě působí. Může být krásný, charismatický, inteligentní a všechny kladné vlastnosti, ale pro mě svým chováním ztratil charakter. Když mi někdo napíše, že mám dobré nohy nebo prsa, tak já to jako lichotku neberu (když mi to řekne holka, tak toho si vážím). Beru to spíše tak, že se vlastně nezajímá o mé skutečné já, ale spíše o to, jak si se mnou užít. Bohužel, tohle já nehledám. Mám ze všeho strach a ve strachu se láska neukrývá. Jak máme vyvěšené na nástěnce ve škole citát od W. Shakespeara - Mít rád je víc, jak milovat. A já s ním souhlasím. Milovat má hodně blízko ke slovu nenávidět. Proto mám jen ráda, ale tohle slovo má pro mě větší váhu jako milovat.




ROVNÁTKA - moje zkušenost

22. února 2016 v 18:46 | Nelly Cadlenson

Taky patříš mezi ty, kterému nebyly naděleny rovné zuby? Myslím, že skoro každý čtvrtý nosil rovnátka. Někdo má problém, že mu vyrostl zub na špatném místě nebo je měl křivé. Já jsem nosila rovnátka, protože jsem měla mezi zubama škvíru jak Brno. Byla jsem z toho nešťastná, vůbec jsem se neusmívala, protože jsem se cítila ošklivě. Nesnášela jsem to. Děda mi vždycky říkal, že to mám po něm a měl z toho strašnou radost. Haha. Toužila jsem po rovných zubech z amerického filmu. Když jsem měla všechny ,,dospělácké" zuby, tak jsem navštívila ortodencii ve Znojmě. Měla jsem docela strach, co mě řeká. Doktor Vám podle Vašich problémů doporučí rovnátka jestli vyndávací nebo fixní. Já měla fixní, které máte vlastně nějakou dobu v puse a nevyndáváte je. Nevýhoda je to, že zuby musíte častěji čistit a některá jídla omezit - například jsem nemohla jablka nebo mrkev. Tyhle potraviny jsou prostě tvrdé a nemůžete je jen tak jíst. Dále Vám také doktor vypočítá dobu nošení. Já měla takové štěstí, že moje škvíra měla zmizet do 1 roku, a taky se tak stalo. Rovnátka jsem měla vlastně jen na horním patře, ale hrozilo mi i na spodní patro. Největší roli hraje cena. Rovnátka vůbec nejsou levná záležitost. Já jsem za horní patro platila 6 tisíc korun. Když si to spočítáme na obě patra - to je 12 000 ,- Také se to odvíjí od toho, jaké rovnátka máte. Ještě existují keramické rovnátka, které nejdou vidět, ale jsou o pár tisíc dražší a doktor mi je nedoporučoval. Nejsou tolik pevné jako ty kovové. Takže jsem tenhle návrh hned zavrhla.
Je třeba si rovnátka vlastně pořádně promyslet, jestli do toho půjdete. Já měla teda jasno, protože mě má zubní nedokonalost, omezovala. Na první návštěvě Vám udělají otisky zubů a doktor Vám vše vysvětlí a řekne, co by nošení rovnátek obnášelo. Dostanete takový papír, kde je vše popsané a podepíšete jej, pokud budete souhlasit.
Nandávání rovnátek vůbec nebolí. Máte to během 20 minut nandané. Nejedná se o nic drastického. Jenom to občas pne a cítíte, jak se Vám zuby stahují k sobě. Na zámky dávají gumičky barvy, kterou si vyberete. Vždycky jsem volila růžovou. Jednou jsem si dala bílé, protože jsem si myslela, že budu mít bělejší zuby. Byla to blbost! Za měsíc jsem z bílých gumiček měla žluté a vypadalo to odporně. Takže nevolte bílé gumičky, pokud se máte rádi. Věřte mi.
A teď k celkově k začátkům. Nemohla jsem si na to dobrý týden zvyknout. Bolela mě celá pusa. Rovnátka mi nasadili v září 2014 a zrovna jsem na druhý den dostala angínu. Bylo to děsné, bolela mě hlava, pusa, kašlala jsem. Tenkrát jsem byla jen na jogurtech, piškotech a polívkách. Šíleně mě to bolelo, ale dalo se to přežít. Postupem času jsem si zvykla a nepociťovala, že mám něco v puse. V čem jsem se občas omezovala, bylo jídlo. Musela jsem si vše tvrdé krájet nebo strouhat. Žvýkačky jsem taky neměla žvýkat, ale občas jsem si dala. Víc jsem musela dbát o zubní hygienu, která mi trvala aspoň 10 minut. Občas mi praskla gumička na zámku, a tak jsem musela navštívit ortodencii, aby mi vše dali do pořádku. Tuším, že v červnu mi rovnátka sundali. Byl to super a zároveň divný pocit. Ještě stále chodím na kontroly a na noc nosím rovnátka, které jsou růžové. Mohla jsem si totiž vybrat barvu rovnátek i krabičky na ně. Měla bych je nosit každou noc, protože je možné, že se mi zuby mohou opět roztáhnout a voilá škvíra je na světě. Snažím si to hlídat, protože doopravdy nechci takové zuby jak předtím. Každopádně teď jsem spokojená a můžu se bezstarostně smát. Rovnátka doporučuji všem!


VALENTÝN SPECIÁL: Co si každá holka přeje, aby se stalo?

14. února 2016 v 14:00 | Nelly Cadlenson

Každá z nás má nějaké své romantické představy, které by si přála, aby se staly. Samozřejmě, proto milujeme romantické filmy, kde je všechno tak pravdivé. Vždy všechno končí typickým happyendem. Je to láska až do smrti. Muži v těchle filmech přesvědčují svou lásku slovně, o tom jak je dokonalá a jak ji miluje. Dneska se bohužel setkávám s tím, že nám to spíš druhý napíše než řekne do očí, jelikož má strach, jak bychom zareagovaly. To je pochopitelné.
Protože jsem otevřená a upřímná, tak bych Vám řekla, po čem toužím já a myslím, že se ke mně přidá dalších pár holek, které to mají stejně. Pro některé kluky to může být inspirace, jak zapůsobit na opačné pohlaví. A jelikož je sv. Valentýn a já jsem sama, tak si nezadané pojďte nadlábnout sladkým a zasnít se mnou ...


1) Přiražení ke zdi

17 again, kiss, and couple image

Asi to každá známe, když se ponoříme do svých představivostí. Jdeme večer se svým skoro přítelem. Teprve se oťukáváte, ale víte, že jste pro sebe jako stvoření. Aspoň v ten moment. Jenže Vás začne popichovat a utahovat si z Vás. Abyste jeho trik podpořila, tak schválně děláte uraženou, nesouhlasíte a odporujete, abyste ho vyprovokovala. On se samozřejmě chytne a chce mít pravdu on, a tak nejjednoduší způsob jak nás umlčet je to, když nás hrubě přirazí ke zdi a umlčí polibky.


2) Polibek v dešti


gif, Nina Dobrev, and ian somerhalder image


3) Být jeden den chlapem


Nevím, jak to mají ostatní holky, ale já bych jeden den chtěla být chlapem. Chtěla bych totiž poznat, jak moc bolí to, když Vás někdo kopne do koulí. Taky bych si chtěla sednout na gauč, roztáhnout nohy co nejdál od sebe a sledovat ženy, jak se krčí s nohou přes nohu vedle mě. Jo to by bylo luxusní! A taky bych se dívala na porno a svedla bych to na to, že jsem kluk. Oblekla bych se do skinny jeansů a bílé košile, protože to by ostatní ze mě spadly na prdel, jelikož by ze mě sálala mužnost. Koupila bych růže a rozdávala je každé starší dámě na ulici. Flirtovala bych s každou, která by se mi postavila do cesty.

4) Nečekané překvapení

Nepotřebujeme velké dary, abychom Vás ještě víc milovali. Nepotřebujeme ani nic hmotného. I pugét tulipánů z Lidlu za 50 Kč uvítáme, když je nám darujete bezdůvodně. Ohňostroj věnovaný pro nás, masáž, vyzdobený byt nebo teplá koupel se šampaňským ( u mě spíš džus) a všude samé svíčky. Tímhle nám uděláte rozhodně větší radost, něž hmotnou věcí, kterou sice využijeme, ale časem nás omrzí. Zážitek si neseme do hrobu.

5) Cítit se rovnocenně a bezpečně

Nevím, jak ostatní ale já nesnáším, když za mě někdo něco platí. Podle nějakého si řádu (existuje něco takového?) by měl kluk holce platit večeře, kina a všude, kam jdou spolu. Jenže nejsem toho zastánce. Holka se může cítit podřazeně a jako kdyby pak toho kluka musela poslouchat. Proto jsem pro, když jednou zaplatí kluk a podruhé holka.
Dále vyžadujeme to, že když se cítíme smutné nebo máme strach, máme rameno, kam se můžeme schoulit. Víme, že neradi řešíte něco, co se nedá vyřešit. Bohužel máme tu tendenci vše komplikovat a rozebírat, právě proto nás první máte vyslechnout a pak utěšit způsobem jaký Vám přijde nejvhodnější.

6) Vysvobození od svého idola


Další romantická scénka jako z filmu. Jsi na diskotéce a moc dobře se bavíš. Někdo se ale snaží získat tvoji pozornost tak, že tě zezadu chytí za boky a táhne tě k sobě. Ten člověk ti je odporný a odtrhneš se. Jenže si nedá pokoj a stále tě obtěžuje. Najednou se objeví tvůj idol, který toho nadrženého chlápka odrovná svými svaly. Tvůj idol se vrací k tobě a hlídá si tě, aby se žádná taková situace už nestala.

7) Divoké chování

couple, black and white, and cuddle image

Typické znaky a chování bad boye mě moc nepřitahuje. Nesnáším alkohol, kouření ani drogy. Fascinuje mě spíš drzé a hrubiánské chování, dvojsmyslné narážky nebo absolutní nezájem. Když se chováme jak malé holky, tak nás krotí svými pohledy. Občasné hádky, křik a sevření za paži není podle mě na škodu. Spíše to beru jako posílení vztahu.


8) Vidět snahu u partnera

Je krásné, když se ráno vzbudíte a cítíte vůni linoucí se z kuchyně. Zvědavě se odplížíte do místnosti, kde Váš miláček připravuje snídani - smažená vajíčka smažené JEDINĚ na kokosovém oleji s petrželkou a čerstvým chlebem. Vše Vám naservíruje pěkně pod rypáček jako princezně. Nebránily bychom se ani tomu, kdyby nám přítel vařil a samozřejmě bychom ho stále chválily, a to hlavně proto aby si udržel motivaci. Tohodle bych si vážila. Stejně jako toho, kdyby si někdo pamatoval to, co říkám. Chápu, že mužská mozkovna není na tyhle věci, ale bylo by to doopravdy pohádkové.



9) Chlapa, co umí vařit

Jak jsem zmínila v předešlém bodu, tak otevíráme náruč těm, co umí vařit. Pro některé je to blbé, ale podle mě by měla být domácnost rozdělena tak, aby všichni v rodině dělali něco a né jenom jeden(žena). Jelikož muž má práci a žena má práci, proč by se ona měla namáhat ještě doma? To je jako jít z jedné práce do druhé práce. Domov má být místo, kam si chodíme odpočinout a cítíme zde pochopení a lásku, takže děti zaměstnat, sebe zaměstnat a manžela poslat do kuchyně. To by bylo hodně luxusní!


10) Dobrodružství

Jet na roadtrip okolo USA, meditovat na Bali, udělat si romantický víkend v Paříži, proplout velkoměstem New York, opalovat se na Floridě, zúčastnit se karnevalu v Rio de Janeiru nebo jít společně na RAINBOWRUN do Brna. Na tom nezáleží! Hlavně stále něco podnikat a nenechat si volný čas propadnout mezi prstama. Vše zachytit foťákem a vzpomínat na to až do konce života. Sním asi moc že?


11) Být pro něj jediná

Tohle je docela těžké občas. Být pro někoho ta jediná, ta pravá, za kterou půjde kdykoli mu bude nejhůř, je nejkrásnější pocit na světě. Málokdy to ale je na celý život, jelikož se hodně stává, že se vytratí důvěra. My si ale budeme představovat situace, kdy byl náš přítel na dně a potřeboval nás. Dělá nám dobře to, že můžeme pro něj něco udělat a on si toho váží.

12) Ztroskotat se svou láskou na ostrově

Nevím jak u koho, ale tohle byl můj největší sen. Jen tak najednou vypadnout z lodi jako Ema a Dean a ztroskotat na ostrově bez internetu, elektřiny, lidí, jenom Vy a On. No není to nádherný? Odmysleme si to, že nemáme co jíst ani co pít, to přenecháme na partnerovi, který snad na něco přijde. Jste tu jen on a vy a nikdo jiný, kdo by se Vám snažil narušovat vztah. Žádné lehké dívky Vašeho partnera nelákají k pohledům. Musíte mu stačit jenom Vy, takže nemusíte mít strach z toho, jestli máte velký nos nebo malá prsa. Nemá na výběr.


13) Nenávist vs. láska

Z nenávisti se stává láska. Slyšeli jste to už? Nenávidíme člověka, který má přesně takové vlastnosti, které nemůžeme vystát. Svým chováním nás irituje do nepříčetnosti. Snažíme se vždy nad jeho chováním zvítězit a zachovat chladnou hlavu. Bohužel to nepomáhá a pomalu si uvědomujeme, že nás vlastně přitahuje. Hádáme se s ním a pravdu musíme mít vždy my! Všem ale tvrdíme, že ho nenávidíme. Šíleně nás přitahuje.

14) On a kytara

Je krásný letní večer. Začíná být zima. Obloha tmavne a je zasypaná hvězdami. Slyšíme praskání ohně. Najednou nám naše láska dá svoji mikinu, aby nám nebyla zima. Jelikož jsme unavené, tak vezme svou kytaru a zazpívá nám ukolébavku, která nás ale neuspí, protože budeme zahlceni úžasem jeho talentu. Umělci jsou boží!



A to by bylo asi vše. Pokud je ještě něco, co byste holky rády doplnily. Pište do komentářů, ať mohou pánové čerpat inspiraci a pokusit se splnit něco z našich přání! Děkuji

Psycholog - kdy ho navštívit, další otázky + má zkušenost

1. února 2016 v 18:59 | Nelly Cadlenson

Přemýšlela jsem dlouho, jestli tento článek napsat, jelikož je až moc osobní. Jenže jsem si řekla, že se s Vámi o své zkušenosti dělit budu a hlavně některým pomoct. Nikde jsem neviděla článek nebo nějakou zkušenost blogerky, která by popisovala své návštěvy u psychologa. Spíše jsem našla jen různé diskuze a poradny, kde se lidé anonymně ptali, kdy mají k psychologovi zajít, jak mají překonat strach a jestli je ostatní nebudou brát za slabší článek společnosti. Docela přemýšlím, jak bych tenhle článek měla začít. Začnu asi takhle.
Hodně lidí se úplně zděsí, když se řekne slovo psycholog. Představí si sami sebe, jak budou muset odkrývat svoji duši neznámému člověku a ostatní se na ně budou dívat jak na blázny. Na světě je tolik lidí, kteří ho navštěvují, ale nikomu to neříkají, jelikož je trápí stud. Proč ale? Tady se potvrzuje, že se díváme na druhé a jejich názor má pro nás vyšší váhu než ten náš. Nežijete svůj život ale těch druhých. Jen bych Vás chtěla upozornit, abyste si nepletli pojem psycholog a psychiatr. Psycholog je člověk, který NEPŘEDEPISUJE léky. Od toho je tady psychiatr, ale to je jiná kapitola.
Na lidi občas působíme, že nás nic netrápí. Dneska ani neodhadnete, kdo má problémy. Jsme tak perfektně naučení nosit masky, že nikdo nic nepozná. Neustálou kontrolu nad sebou máme zmáknout na jedničku. Mně si lidé vždycky stěžovali s jejich problémy. Nevím proč, ale vždycky jsem byla taková vrba, která každého vyslechne a pokusí se mu poradit. Nikdo ale neřešil mé problémy, jelikož mi bylo vždy řečeno, že vypadám bezstarostně a jde vidět, že jsem rozumná, že si nevytvářím žádné problémy. Byla jsem na to hrdá. To byl možná začátek všeho...
Začala jsem se divně cítit už v 7. třídě. Byl rok 2010 a všechno jako by se hrotilo. Doma to stálo na dvě slova a opustila nás moje milovaná osoba, se kterou jsem si rozuměla. Snažila jsem se být pořád silná, nepodléhat citům a pomoct zvládnout situaci. Opět jsem tlačila mozek dopředu a srdce dozadu. Nebyly to zrovna nejlepší roky. Už v té době jsem se cítila jiná, jako kdybych byla dál než moji vrstevníci. Nechodila jsem ven a uzavírala jsem se do sebe. Možná jsem si za to mohla sama, ale najednou jsem zjistila, že mě lidé akorát kazí mé plány a mou náladu. Byla jsem radši sama se svou hlavou a vymýšlela strašné blbosti. Můj život byla škola, protože jenom tam jsem mohla zazářit. Dokázala jsem se v kuse učit 4 hodiny. Ono mě to dokonce bavilo. Věděla jsem totiž, že když se budu učit, že budu pochválena a budou mě mít všichni radši. V té době kdy se naši rozváděli mě neustále bolelo břicho, nemohla jsem jíst anebo jsem se přejídala. Doktorka mě poslala k psychologovi, protože si myslela, že to bude událostmi, které se staly. Je to normální a každé dítě na rozvod reaguje jinak. Jenže já to odmítla. Říkala jsem mamce, že nejsem blázen. Nebudu si povídat s nějakou cizí ženskou, kterou neznám. Nepotřebuji to s nikým rozebírat. Stála jsem si za tím a nikam nešla. Pak se rodiče rozvedli a já cítila uvolnění. Vím, že je to blbé říct. Jaké dítě by cítilo uvolnění, když se mu rozvedou rodiče? Jenže já byla šťastnější, protože jsem už nemusela poslouchat hádky a další nepříjemnosti, které narušovaly teplo domova. Byla jsem ráda, že to dopadlo v klidu.

Měla jsem občas stavy, že za všechno co se děje, můžu já. Občas když se něco semlelo, cítila jsem se vinná, přitom jsem neměla důvod. Pamatuji si v 9. třídě, kdy se nám ztratila třídnická kniha, že nám učitelé pořád promlouvali do duše, abychom se přiznali, kdo to vzal. Rychle mi bilo srdce a už jsem se pomalu chystala přiznat, i když jsem to já nebyla. Často jsem kontrolovala věci. Než jsem něco odevzdala, furt jsem si to v hlavě předčítala, jestli tam není chyba. Vždycky jsem byla celá zpocená a červená v tváři.
Po nocích jsem často brečela a začala řešit svůj vzhled a celkově moji osobnost. Možná to začalo, protože jsem šla do puberty. Všechny mé spolužačky se líčily, parádily se ale jenom já ne. Chtěla jsem být jiná a hlavně líná na sebe patlat nějaké makeupy. Bylo to strašné. Necítila jsem se vůbec dobře. Jediné, co jsem dokázala, bylo to, že jsem sama sebe litovala. Všechno, co jsem si oblekla, jsem chtěla vyhodit. Nic mi neslušelo. Neustále jsem se prohlížela v zrcadle. Nelíbily se mi moje vlasy, oči, uši ani tváře. Nechtěla jsem před nikým jíst. Když jsem stála u tabule, vždy mě polívalo vedro a bušelo mi srdce. Mým největším komplexem byly zuby. Měla jsem škvíru jak Brno. Nechtěla jsem se ani smát, protože pak by ta škvíra šla vidět. Nejvíc jsem byla smutná z mé postavy. Ze všech stran na mě útočily krásné postavy a já si přála vypadat jak ony. Několikrát jsem zkoušela hubnout. Marně. Všemožné diety, krémy na zeštíhlení, nepravidelné cvičení. Nechci psát takový ten zlomový moment, ,, A řekla jsem si dost!" a jdu do toho. Haha, to jsem si řekla vždycky a stejně to nebylo úspěšné. Našla jsem si zálibu ve sportu a zjistila jsem, že na duši je nejlepší lék SPORT. Myslela jsem si, že když zhubnu, tak vše bude dobrý a budu spokojená. Blbost! Článek o tom, jak jsem zhubla, si můžete přečíst ZDE - http://onlynellis.blog.cz/1411/jak-jsem-zhubla-14-kilo

Když jsem dosáhla své vysněné váhy, tak jsem si hledala další věc na sobě, kterou jsem na sobě nenáviděla. Šlo to furt takhle dokola. Byl pro mě šok, že se najednou o mě lidi zajímali, lezli mi do ..., chválili mě a chtěli se se mnou kamarádit. Jenže jediné téma, které se mnou řešili bylo to, jak zhubnout, co jíst a co dělat tak a tak. Bavilo mě to se s nimi o tom bavit a lichotilo mi to. Bohužel později mi to začalo i vadit. Cítila jsem, jako kdyby mě někteří využívali. Já se ale pořád snažila každému zavděčit a být s dotyčným kamarádka. Jako kdybych potřebovala, aby mě měli rádi. I když jsem je nemusela a nesedli mi někteří, bavila jsem s nimi, a tak jsem sama sebe popírala. Táhla jsem si s sebou pocit, že stojím za nic a ostatní mě budou mít rádi jenom tehdy, když budu vyhovovat jejich představám.
Líbil se mi jeden kluk. Bylo to asi poprvé, co se mi někdo líbil delší dobu. Trávili jsme spolu hodně času a všechno bylo fajn. Jenže se stalo to, že už to jako kamarádství nevypadalo. Vytvářela jsem si v sobě falešné naděje, že bych mohla být milována. Ačkoli jsem byla slovně přemlouvána, nevěřila jsem tomu. Bála jsem se, že ho ztratím svým nesouhlasem k něčemu, svými protiklady a svou odlišností. Přitom jsem cítila, že jsme každý jiný a já bych se trápila přetvářkou, že jsem ta pravá. Uvědomila jsem si, že nemůžu být milována, když nemiluji sebe. A tak jsem začala dělat něco se svým životem. Vždy mě štvaly mé zdravotní problémy, tak jsem je zkoušela léčit přírodní cestou. Nic jsem nevyléčila, ale dalo mi to šíleně moc zkušeností a informací. V létě jsem pracovala jako servírka a potkala jsem mou kamarádku Nikolku, která je úplný opak mě. Je to malá holčina, která když hlasitě promluví, tak se jí každý klaní. Líbilo se mi na ní, jak si řekne, co si myslí. V průběhu práce jsme pomalu odkrývaly naše problémy a pomáhaly si. Zašly jsme ke kartářce, kde jsem opět dostala nový pohled na svět. Kartářka mi samozřejmě řekla vše do detailu, co se mi událo. Když jsem od ní odjížděla, měla jsem neskutečně skvělou náladu. Usmívala jsem se a představovala si svou budoucnost, která bude slibná. Řekla jsem si, že se musím poznat a to do detailu. A tak jsem sama udělala krok a rozhodla jsem psychologa navštívit. Řekla jsem si, pokud chci žít kvalitní život, musím na něm taky pracovat. A nejlepší je začít u sebe. Můžu Vám říct, že jsem měla strach, ale řekla jsem si, že to nevzdám.


U každého je sezení u psychologa jiné. Důležité je, aby Vám psycholog osobnostně vyhovoval. Nepovídejte si s člověkem, který Vám nesedí a necítíte se uvolněně. Nebude to mít žádný efekt. Samozřejmě, že to nemusíte poznat hned, že Vám nesedí. Můžete k tomu dojít i časem, a pokud necítíte důvěru nebo oporu, tak si vyhledejte někoho jiného a zkoušejte. Já jsem například s mojí psycholožkou spokojená. Vyhovuje mi, věřím jí a cítím, že mi dává prostor. Co ale zbožňuji, je to, že když se naskytne problém, dokážu ho vyřešit sama. Znám své přednosti ale i své slabé stránky.
Každý potřebuje nějak nasměřovat a ukázat, že to špatné má i své výhody anebo se na vše podívat úplně z jiné strany. To strašně pomáhá a nemáte potom ani takový strach, co děláte ve svém životě. Můžu říct, že tahle osoba, mě víc a víc motivuje k tomu, abych dělala to, co mě baví. Už tolik nelpím na svém prospěchu a jsem šťastná za své vysvědčení, které letos bylo bez vyznamenání. Já vím, že má rodina a mí přátelé mě budou mít rádi, i když nebudu mít samé jedničky. Ukázala mi, že i já jsem jedinečná. Proto říkám, pokud cítíte, že něco není s Vámi dobře a trvá to nějaký ten pátek, běžte si pro pomoc. Už hlavně kvůli sobě. Víte, jak se budete cítit lépe? Vyhledat si pomoc, není životní porážka, že jste někde zklamali, ale je to životní výhra, že jste o tom vůbec začali uvažovat.
Není můj problém nějaká blbost? Tuhle otázku jsem si furt a furt pokládala. Nic není blbost, pokud Vás to nějak omezuje ve Vašem životě. Pro správného psychologa neexistuje blbý problém. On je placený za to, aby řešil problémy ostatních. Od toho tady jsou. Vím, že to chce hodně velkou odvahu a odhodlání. Prosím Vás, nikdy na Vás nebude pohlížet jako na blázna. Nikdy. Je na řešení problémů zvyklý. A co na to okolí? To je další otázka. Když jsem tam měla jít poprvé, pociťovala jsem stud a taky jsem se považovala za slabší. No a nedej bože, kdyby se to dozvěděl někdo z mého okolí. To jsem nemohla dopustit. Teď můžu říct, že je to jeden z nejprospěšnějších kroků v mém životě. Já to beru jako osobnostní rozvíjení sama sebe. Poznávám se a psycholog mi pomáhá. Není to nic, za co byste se měli stydět. Nikdo se Vám nemůže za tohle smát. Samozřejmě, že se najdou i tací, ale to podle mě jsou lidé, kteří by ho měli taky navštívit, protože si svůj problém vylívají na Vás. Takže je mi jich spíše líto. Víte, kolik lidí si tam chodí pro pomoc? Většinou ti, do kterých byste to neřekli. Možná Vám můj problém připadá stupidní a že tím prochází každý. Jenže já se rozhodla něco s tím dělat a pracovat na sobě, což dneska jsou někteří líní na sobě máknout. Pokud máte nějaký diskrétní dotaz nebo problém, napište mi e-mail na nela.kadlecikova@seznam.cz s předmětem Chci pomoct. Ráda Vám zodpovím na Vaše dotazy a pokusím se Vám pomoct. Milujte svůj život a zaměřte se na dobro a šiřte ho dál. Svět to potřebuje...

Je to opravdová láska?

6. ledna 2016 v 22:23 | Nelly Cadlenson

Zamilovanost je krásná. Užíváte si spolu každý moment, chodíte na procházky a na večeře, navštěvujete kina a plesy. Jenže i zamilovanost pomalu odpadá a pak by měla přijít ta pravá láska, kde si jsou partneři rovnocenní, tolerují se, podporují se, dělají kompromisy, nechávájí si prostor sami pro sebe, svoboda toho druhého je brána jako samozřejmost,VĚRNOST je jako jejich mantra, plánují budoucnost, milují se, NEŽÁRLÍ (protože pokud žárlí, tak nemilují, ale poslouchají svoje ego), VĚŘÍ si a jsou UPŘÍMNÍ. No není to romantické? Takhle si já představuju lásku. A teď mě napadá další otázka. Je tomu takhle ve Vašem vztahu?
Je to nádherné do té doby, než zjistíte, že jste závislí. Začínáte si uvědomovat, že byste se bez svého protějšku nemohli obejít. Začínáte se omezovat a JEHO/JEJÍ jméno zmiňujete snad při každé konverzaci s Vašimi přáteli nebo rodinou. Vzdáváte se svého snu jenom kvůli NĚMU/NÍ, protože nemůžete přece věnovat tolik času něčemu jinému. Řekla bych, že touhle ,,závislostí" trpí spíše ženy. Dokáží být takové, jaké je jejich partneři chtějí. Dělají věci, které normálně nedělají, chválí ho do nebes jenom, aby je muži ještě více zbožňovali. On má rád fotbal a válení u televize. Ona to miluje taky. Vyhovuje jí to, protože to vyhovuje jemu. Jakože seriously? Proč to děláme? Protože nejsme dost dobré. Už odmala byly ženy vychovávány jako ty, které musí dělat všechno správně a tak, jak se má. Měli se vdát a mít děti. O ostatní se přece postará manžel.
Vždyť od mala jim takhle naznačovali, že jsou nuly. Ani posměchy a přezdívky na naši osobnost nám nepomohli.
,,Nelo, ty až budeš s někým žít, tak ti brzo uteče, když neumíš uvařit ani puding podle návodu!" Vidíte. Bylo to vždy řečeno dobře, se smíchem a legrací. Jenže tohle si s sebou neseme dál. Nejsme schopni sebelásce, a to je asi největší problém. Nejen že jsme slyšeli, že jsme občas nemožné, ale o naše komplexy se krásně postrala i reklama, která naše komplexy používá ke svému prospěchu. Začátek reklamy: ,,Máte celulitidu?" Jste pořád nespokojená a chcete ji odstranit? Myslím, že obě otázky byly zodpovězeny jako ANO. Kdyby mi ta debilní reklama, neříkala, že se mám podívat na zadek, jestli mám celulitidu, tak by mě snad nenapadlo sledovat zblízka svůj zadek. Dále pak časopisy. Na titulních stranách se objevují samé krásné vyretušované tváře. Bum! Další strana. Krásné dlouhé hubené nohy, úzký vosí pas a souměrná postava. Jo, věříme, že je to skutečné a chceme se podobat holkám z časopisu. Proč ale chceme vypadat jako ony? Myslíme si totiž, že pak se budeme milovat, budeme krásné, žádané a pro všechny dost dobré.Zkrátka dokonalost sama. Pokud máte prázdnotu duši a snažíte se ji všemohoucně zapatlat tunou make-upu, umělými řasy, gelovými nehty a vším, co si vzpomenete, neucítíte lásku k sobě samé. Ucítíte maximálně další nespokojenost.
Všichni nám vlastně cpou, že nejsme dost dobré.
Teď ruku na srdce. Věřím, že každá, která to čte, někdy udělala něco, co chtěl její partner ale ona ne. Holky, chyba!Nejpřitažlivější je to, když budete svá a budete mít svůj vlastní názor. Prokážete, že jste nezávislá a nikdo Vám linkovat život nebude. Když budete dělat to, co sami nechcete nebo se Vám příčí, ale děláte to jenom kvůli svému klukovi, nedělejte to. On si teoreticky řekne, že Vám stačí málo. Nemusí se snažit. Dala jste mu jasně najevo, že se ho budete držet jako klíště. Vaše hodnota u něho klesá níž a níž... Takže Vás nevezme na nový film Padesát odstínů šedi 2, protože si za to můžete sama!
Říkáte si, jak tohle asi můžu vědět? Já, nezkušená sedmnáctiletá holka, která o mužích a vztazích neví nic. Bingo, nevím. Máte pravdu. Jenže já se zkouším vžít do kůže mužů. Vás by snad přitahoval kluk, který by pro vás udělal první poslední a přitom na všechno, co byste řekly, vždy souhlasil? Myslím, že byste tohoto chlapce odstranila ze svého seznamu. Kdyby Vám Váš přítel chystal každý večer teplé jídlo, a vy to brali jako samozřejmost. Už byste to neoceňovali. Jo, začínáte se pěkně nudit, že? Pochopte, že i on je Vaším přístupem a ,,oddaností" k němu znuděn. Jste jenom jako přítěž. Podlě me chcě kluk zajímavou holku. Krásná holka je všude, ale zajímavá se hůře hledá.
Myslím, že by nastal stejný proces i u Vás. Jeho hodnota by u vás klesala. Každý chceme vedle sebe sebevědomého člověka, který od nás nepožaduje, abychom byli dokonalí. Nemění nás ke svému vkusu. Hlavně člověka, který dokáže bez NÁS žít, i když jsme tisíce mil daleko. Miluje nás takové, jaké jsme. Buďte sví, milujte sami sebe, druhé a budete milováni.
Chtěla bych na závěr říct, že je to jen čistě můj názor a jak to vidím já. Takže Váš názor může být úplně opačný, a já budu ráda, když mi napíšete, co si o tomhle tématu myslíte Vy.

Klíč ke šťastnému životu - zdravé sebevědomí

16. listopadu 2015 v 19:21 | Nelly Cadlenson


Všimli jste si, že když se Vás někdo zeptá, jaký je Váš talent, tak šíleně tápete a nevíte co odpovědět? Připadáte si občas zbyteční, a že nic neumíte? Kdyby Vám dal někdo otázku, jaké jsou Vaše záporné vlastnosti a v čem jste špatní, věděli byste okamžitě odpověď? Odpověděli jste na všechny otázky ano? V tom případě máte nízké sebevědomí, které vlastní dneska většina lidí, do kterých byste to ani neřekli.

Už jako malí jsme byli determinováni společností. Dělali jsme to, co se od nás požadovalo. Čistili jsme si zuby, chodili spát v danou hodinu, dělali jsme si poslušně úkoly, chodili do zájmových kroužků, a to jen proto, aby se nám dostalo pochvaly od rodičů, rodiny a okolí. Pro dítě je pochvala jako pohlazení na duši. Jenže podle mě nás málo chválili. Spíše nám vkládali, jak jsme nemožní, že jsme správně neumyli nádobí nebo že jsme se měli více snažit, abychom dostali jedničku. Slova, která nám začalo říkat okolí, nebyla bolestivá, ale spíše se pak začala prolínat s naším myšlením a děním v našem životě. No posuďte sami. Když jste chtěli něco moc zkusit, ale brzdil Vás strach, že nejste dost dobří? Líbil/a se Vám nějaký/á kluk/holka, ale vy jste si říkali, že na něho/ji nikdy mít nebudete? Říkali jste si, že stejně nikdy nebudete mít šanci toho dosáhnout, nebo že to nemá smysl s Vaším talentem, protože to podle Vás umí každý? Jenže oni to tak nemysleli. Neuvědomovali či neuvědomují si váhu svých slov a tyhle slova říkali či říkají jen proto, aby se zbavili svého vzteku. Bohužel nám to do dospělosti nepřinese moc dobrého.

Lidé s nízkým sebevědomím se spokojí s průměrem. Vybírají partnera, kterým se jim naskytne a bojí se si vybírat. Jsou s někým jenom proto, aby nebyli sami. Dělají, co se od nich požaduje, ale nezkouší nové věci, jelikož mají strach z kritiky. Nesnesou kritiku a neumějí se s ní vyrovnat. Bolí je to a nechtějí zažít znovu pocit bezcennosti. Dále pak přirovnání se s někým jiným. ,,Podívej se na ni - ta má samé jedničky a neřeší takové problémy jako ty" nebo ,, Kdyby ses snažila jako Veronika, tak bys taky mohla nosit takové oblečení a mít se dobře." Rodiče by nikdy neměli přirovnávat své dítě k jinému dítěti. Akorát na něm vyvinou tlak a dítě se začne ostatním vyrovnávat, ale nikdy nebude pro sebe dost dobré.
Připadá mi, že dneska v české společnosti se trestá za to, v čem jste dobří, a prokázat svůj talent. Nikdo nemůže veřejně prohlásit, že je dobrý ve sportu, zpěvu, hře na hudební nástroj nebo v žonglování, jelikož dneska se to bere za gesto namyšlenosti.
Ti, co si nevěří, nejsou spokojení se svým vzhledem. Proč většina dívek nosí make-up? Aby se líbila chlapcům. Ovšem. Jenže má to i jiný důvod. Patlají na sebe vrstvy make-upu, pudru a tvářenky, aby zakryly svou prázdnotu v duši. Snaží se být něčím lepším, než ve skutečnosti jsou. Své fotky hází na Instagram v různých efektech, aby to vypadalo lépe a přesvědčilo lidi o jejich kráse. Pózují jen tak, aby zakryly jejich nedostatky. Točí se z boku, aby nešlo vidět bříško, dále i obličej, aby vypadal hubenější a byly výrazné lícní kosti. Dokáží strávit v koupelně i před zrcadlem hodiny a neustále se kontrolují, jestli vypadají dobře. Když jim někdo třeba řekne, že jim rudá barva rtěnky nesluší, tak ji přestane nosit a ihned si ji odmaluje.
Nechápu tento trend, ale hodně mladých lidí, je závislá na hodnocení svého okolí na sociálních sítí. Radují se za každý lajk, který od svých přátel (ať mi nikdo netvrdí opak) dostanou na svojí novou fotku a cítí se tak sebevědomější. Když nemají dostatečně lajků či srdíček, jejich sebevědomí klesá dolů. Nikdy se nikomu nezavděčíte. Navíc tyhle lajky z Vás lepšího člověka neudělají. Usvědčí Vás to jen o tom, abyste svůj vzhled stále zdokonalovali. Znám to z vlastní zkušenosti a budu upřímná. Když mi začali psát kluci na FB, bylo to pro mě něco nového. Tohle jsem prostě nikdy nezažila, a tak jsem si s nimi psala. Samozřejmě že Vám psali, jak jste krásná, úžasná a že Vám to sluší a každou Vaši fotku ohodnotili jako - To se mi líbí. Vaše sebevědomí roste. Jenže takhle vypadáte na fotkách, jinak ve skutečnosti. Já sama můžu přiznat, že lépe vypadám na fotkách jak ve skutečnosti. Vždy mi lidé říkali, že jsem fotogenická a vypadám starší. Ve skutečnosti si nepřipadám tak atraktivní jako na fotkách. Začala jsem o svůj vzhled ještě více pečovat, což mi vůbec psychicky neprospělo.


Jelikož trpím atopickým ekzémem zejména na jaře, styděla jsem se dokonce chodit i ven. Měla jsem strach, že už nebudu ta, za kterou mě měli. Často jsem pobývala doma, jelikož jsem bývala oteklá na tváři a moje oční víčka připomínaly paviání prdel. Řešila jsem to různými způsoby. Chodila ke kožnímu. Doma neustále poslouchali, jak jsem hnusná, jak mě svědí obličej, jak s tím nemůžu do školy. Můžu říct, že mám doopravdy trpělivé rodiče a divím se, že jsem nedostala žádný trest za mé neustále kňourání.
Nikdo si toho nějak ve škole nevšiml a to bylo jen moje podvědomí, že si toho každý všiml. Moje chyba byla ta, že jsem se ptala vždy spolužaček, jestli nemám něco na obličeji. Když mi třeba řekli, že to mám na tvářích červené, v duši jsem bláznila. Necítila jsem se vůbec dobře. Postupem času jsem si uvědomila, že jsem pěkná, ale ne krásná. Krásná je holka, která je vzhledově pěkná ale navíc je o své vnější i vnitřní kráse přesvědčená a ví o tom. Já si o tom vědoma nebyla, proto jsem pěkná. Také jsem si uvědomila, že ti kluci, kteří mi psali, skládali mi komplimenty, které by normálně ve skutečnosti nevyslovovali, psali jen proto, aby si sebevědomí sami zvýšili tím, že jsem na to odpovídala. Občas lituji toho, že jsem si nechala utíkat zážitky před očima a psala si raději s kluky, kteří by na veřejnosti na mě ani nepromluvili a přehlíželi mě. Zvýšili mi mé sebevědomí tím, že mi psali bludy o tom, jak jsem ,,krásná", i když jsem sama nebyla o tom přesvědčená? Možná v daný moment ano, ale není to dočasné. Stejně spadnete ke starému známému tajnému programu - ,,Nejsem dost dobrý/á". Jen když si představím. Kdybych byla s osobou, pro kterou jsem dobrá, tak přesvědčím i sebe, že jsem dost dobrá? Otázka je, budu stále dost dobrá, když mě ta osoba opustí? Nízké sebevědomí se vyznačuje i žárlivostí. Žárlí ten, kdo sám sobě nevěří.. O tomhle tématu jsem již psala v minulém článku. Nemáme strach, že ztratíme osobu, kterou milujeme. Strachuje se naše ego. Jak bude vypadat v očích ostatních?
Moc ráda bych teda chtěla, abyste do komentářů napsali, v čem jste doopravdy dobří, co na sobě zbožňujete a co byste na sobě nechtěli změnit, i když Vám to občas způsobuje komplexy. Nebojte se to sem napsat. Nikdo to neodsoudí. Všichni jsme lidé, kteří mají dobré a špatné vlastnosti. Zapomeňte na ty špatné a řekněte mi, proč zrovna Vy jste dokonalý a dobrý člověk. Vzpomeňte si na situaci, kdy jste někomu pomohli (možná Vám to připadne triviální). Nebojím se a řeknu Vám, proč jsem zrovna já pro sebe dokonalá.
Mám fotografickou paměť a dokážu si zapamatovat věci, když je vidím napsané. Pamatuji si, jakou barvou mám napsané nadpisy v sešitě. Jsem citlivá, empatická a dokážu lidem pomoct s problémem. Držím si odstup od lidí a jsem tajemná. Umím být asertivní a udržet se v klidu. Líbí se mi moje krásně tvarovaná ústa, které mám po babičce a pronikavé zeleno-hnědé oči, které jsem zdědila po mamce. Neměnila bych na sobě svůj úzký pas se širokými boky, i když si připadám jak Věstonická Venuše. Moji rodiče jsou nádherní lidé a já jsem po nich. Tak a teď může někdo začít s tím, že jsem namyšlená osoba zahleděná do sebe. Prosím jen do toho, já ti to dovoluji. Jenže ty jsi v tom případě člověk, který je na tom hůř než já. To jsem já a taková zůstanu. Nebudu se trápit kvůli okolí, že nejsem podle tvých představ.
Tohle je podle mě důležité si uvědomit, a jakmile člověk najde lásku k sobě samému, je šťastný. Je šťastný se svou rodinou i bez, je šťastný s partnerem i bez, je šťastný s přáteli i bez. Zkrátka není na nikom závislý. Vždy tu je jedna bytost, která bude při něm stát a milovat ho - a to je on sám.

Jsem jiná a ty?

9. listopadu 2015 v 9:15 | Nelly Cadlenson

Připadá mi, že nezapadám vůbec do společnosti dnešní mladéže. V její blízkosti se cítím ztracená a nejsem sama sebou. Nebaví mě tlachat o lidech, které neznám a pomlouvat je, ani každý pátek jít kalit. Copak není lepší způsob, jak se odreagovat? Polovina lidí je nespokojená se svou postavou, tak proč radši nezvednete prdel a nejdete se odreagovat cvičením? Dá Vám to mnohem víc než když vykouříte krabičku cigaret. A co Vám to dá, když pijete? Cítíte se fresh další den? Není Vám líto peněz? Vždyť celý víkend Vám uteče před očima a ani si neodpočinete. Nechodím ven ve velkých tlupách. Nesnáším ani dlouhé telefonáty s kamarádkou na telefonu, ze kterých ani nic nemám. Téma kluci taky nenávidím. Každý si myslí, že někoho mám. Jenže nemám a nechci. Copak to někteří nedokáží pochopit? Nejdřív se musím naučit milovat sebe a pak ostatní (není to sobecké, jen je nutnost znát svou hodnotu). Nedokážu se zamilovat okamžitě a chodit se srdcem na dlani. Potřebuji dobrodruha, který bude se mnou cestovat a poznávat kultury nových zemí. Nepřitahují mě sportovci. Líbí se mi ti, kteří propadají umění. Nelíbí se mi ani svaly (samozřejmě ty normální jsou sexy), připadá mi to jako symbol vygumované hlavy. Ano jsem romantička a chci vztah jako z amerického filmu. V hloubi duše ale vím, že takový vztah nikdy mít nebudu. Jelikož nikdo nemluví o svých citech ke své milované polovičce. Nikdo na mě nebude čekat roky. Koho by taky bavilo čekat, než začnu věřit? Bohužel, nedokážu s tím nic udělat, i kdybych chtěla, tak to nebudu já. Dokážu vůbec milovat?


Nesnáším lidi, co se na mě upnou a vysávají ze mě krev tím, že mě zahlcují svými problémy a mě berou jako bezproblémovou. Utíkám, jakmile nemám svůj prostor a svobodu. Mám ráda společnost starších lidí. Jo mám ráda lidi v důchodu. S němi se aspoň pobavím o životě. Baví mě konverzace, kde můžu filozofovat. Možná mám nudný život. Jenže já zbožňuji rána, kulturu, klid, čistotu, harmonii a souznění. Můj pátek bývá strávený u notebooku, kde zpracovávám své články a fotky. Zpívám si karaoke a hraji na kytaru. Natáčím sebe, jak mluvím anglicky. V sobotu vstávám brzo, abych stihla východ slunce a mohla čerpat inspiraci. Chodím do parku, kde píšu povídky. Poslouchám po ránu opery. Večer chodím na procházky a válím se v listí. Na páteční večeře chodím s mojí kamarádkou. Vychutnávám si každé nezdravé jídlo. Čtu psychologické knížky a zajímám se o astrologii. Propadám svým emocím a životní naplnění hledám u sebe. Většinu svého dnu prožívám sněním. Zábavu se mnou zažije jen má rodina. Věřím kartářkám, co říkají. Hledám spřízněnou duši a porozumění. Jsem samotář a perfekcionista.



A jak se od ostatních odlišujete Vy?


Nebuď hodná holka & #LoveYourselfFirst

14. října 2015 v 19:17 | Nelly Cadlenson

Kolem Vás se povaluje tisíc milion kapesníků, které jsou promáčené slzama a rozmazané řasenky. V duši prázdno a v hlavě opakující se otázka: ,,Proč?" Tenhle pocit zažilo mnoho dívek i žen. Ten pocit zjištění, že Vaše láska Vám vrazila nůž do zad. Říkáte si, co jsem udělala špatně, že mě musel podvést. ,, Co jsem udělala, že mě už nemiluje?"
Když se dívám kolem sebe, připadá mi, že většina holek je s klukem, kterého ani pořádně neznají a je s ním jen proto, aby nebyla sama.I když je neustále hádání a ustupování únavné, nedokážete utnout vztah s dotyčným, protože Vy teoreticky nemáte strach o to, že ztratíte osobu, kterou milujete. Ztratíte svůj koníček, co Vás naplňuje, a to je Vaše milovaná osoba, pro kterou dokážete udělat vše na světe. Kvůli ní zrušíte svou hodinu zumby, jenom abyste mohla být s ním. Je nám celkem jedno, že dotyčný/á kouří, je náladový, sobecký nebo lakomý, jsme prostě zamilovaní. Tolerujeme věci, které nesnášíme, ale pro toho, koho milujeme, jsme schopni udělat všechno.
Je to docela jednoduché. On se stal středem Vašeho vesmíru. A tady začíná velký problém - začíná se s Vámi nudit.
Ano, pojďme tedy k tomu jádru věci - proč. Ženy jsou celkově nastavené tak, aby o druhé pečovaly, protože ony snesou víc jak muži - rodí děti, dostávají na sebe větší tlak ze všech stran jak z práce, tak z rodinného prostředí. Chceme mít všechno perfektní a být ty správné ženy, co jsou ,,perfektní". Co jsi ale pod pojmem perfektní představíte? Samozřejmě že ženu, která je krásná, chytrá, má dobré pracovní postavení, vaří, uklízí,pere, je milá, věrná a hodná. A právě ta poslední vlastnost je ta špatná, kterou nesmíme mít. Není to ve smyslu být zlá a protivná furie, která každému znepříjemňuje den i sama sobě. Mám na mysli tu, která umít být mrška. To znamená, že umí být sobecká, má ráda sama sebe, ví jakou má hodnotu a má své zájmy, kterých se jen tak nevzdá. Nic ji jen tak nepoloží a nenechá si nic líbit. Tohle se právě mužům líbí. Líbí se jim to, že Vy jste pro ně výzva. Nebudete je nudit. Nikdy nebude mít ve Vás jistotu, že Vás doopravdy vlastní, ale že se stále musí snažit a věřte mi, že ho to neunaví. Holky, ženy, zamyslete se nad tím a začněte milovat nejdříve sebe.

Moje oblíbené aplikace 2015

5. října 2015 v 18:00 | Nelly Cadlenson

Každý v dnešní době žije ve virtuálním světě a prostřednictvím aplikací svůj život zpestřuje. Chtěla bych Vám představit 3 aplikace, které momentálně zbožňuji. Některé budete znát a některé jsou pro Vás neznámé. Určitě mi napište do komentářů Vaše oblíbené aplikace, které máte ve Vašem mobilu.


Instagram


Musím přiznat, že na Instagramu jsem závislá a měla bych se léčit. Je to doopravdy lepší než Facebook. Tady nemusíte číst všemožné statusy Vašich přátel, nezobrazují se zde žádné reklamy a žádné pozvánky ke hrám. Najdete si zde vždy takové fotky a videa na téma, které máte rádi. Je super, že tady můžete sledovat své oblíbené celebrity, inspirace nebo stránky se zdravým životním stylem. Je to super motivace, když vidíte obrázky zdravého jídla a pěkné postavy, které chcete taky mít. Podvědomě to na Vás působí.


Snapchat


Tuhle aplikaci zná pravděpodobně každý. Přidáte si lidi na snapchatu a můžete si posílat fotky a videa z vašeho každodenního života. Je občas sranda posílat si s kamarádkami fotky našich ksichtů nebo videa, kde zpíváme. Doslova se stáváte závislými na tuhle aplikaci, jelikož budete mít touhu neustále zachycovat každičký okamžik Vašeho života s přáteli. Je fajn, že si zde můžete i chatovat. Takže kdo by měl zájem o můj snapchat - nellycadlenson.

A teď se dostávám k mé nejnovější oblíbené aplikaci....

Hiwe


Zbrusu nová aplikace Hiwe inspirovaná chatem z 90. let je aplikace, kde můžete chatovat s kýmkoliv. Stačí pouze kliknout na chatovací místnost na tzv. Memo s Vaším oblíbeným tématem a můžete oslovit lidi, které neznáte. Byla jsem překvapená, jak tahle aplikace funguje, jelikož jsem si nedovedla představit, jak lidé v 90. letech komunikovali. Co se mi na téhle aplikaci libí, je to,že měřítkem popularity nejsou lajky, odběry ani followeři. Vše závisí pouze na originalitě Mema. Jednoduše se zde můžete bavit s kýmkoliv o tématech, které Vás zajímají. Můžete si s uživateli Hiwe psát a také posílat obrázky. Narazila jsem zde na různé mema. Zaujalo mě Memo Tynušky Třešňákové nebo memo určené pro bloggery.

Myslím si, že bude aplikace úspěšná hlavně u teenagerů, protože si zde najdou každé téma, o které se zajímají, anebo si své memo můžou vytvořit sami, a čekat na uživatele se stejným zájmem. Také si myslím, že je skvělý i pro střední generaci okolo 30 let, která by si ráda připomněla své mládí strávené chatováním v 90. letech. Hiwe jde zatím získat na stránkách www.thehiwe.com nebo na Appstoru. Pro ty, kteří vlastní Android, se brzo novinky dočkají.


Také používáte Hiwe?

Konzultace s Mary Kay

9. května 2015 v 16:59 | Nelly Cadlenson

Ahoj. Ještě než začnu s článkem, chtěla bych Vás poinformovat o pár důležitých věceh. Za prvé zítra odjíždím do Slovinska, kde budu zhruba týden. Za druhé mám nachystané pár článků, ale je třeba je doladit. Za třetí nebudu mít vůbec čas, protože budeme opravovat barák, a tak musím doma víc pomáhat. Čeká má praxe a musím se naučit výklad a navíc od června začínám pracovat v kavárně. Do konce druháku mám teda rozhodně zaplněný. Když nepočítám další akce...
A teď konečně k článku. V pátek jsme s mamkou navštívili konzultantku Mary Kay v Brně, jelikož mamka vyhrála líčení. Jako druhého člena si vzala mě (samozřejmě že mě, koho jiného?). Bylo to super odpoledne. Strávily jsme v salonu asi 3 hodiny. Nejdříve se nás kosmetička ptala na naše rituály s pletí, odlíčení a krémování. Svůj problém jsem ji vysvětlila, jelikož mě určité produkty svědčí buď na chvíli a za chvíli se problém dostaví znovu. Jak již už víte, mám suchou a citlivou pleť, a tudíž můj první krok k úspěchu je hydratace.


Což samozřejmě znamená pít hodně čistou vodu, ale také správné odlíčení, hloubkové čištění, tonikum a poté krém. Ukázala nám 5 kroků, jak o svou pokožku pečovat. Co máme s mamkou společné je ekzém a suchá pleť. Spolu máme 2 stejné produkty a 2 odlišné, protože já mám radši lehké krémy a mamka hutnější. Musím uznat, že se mi produkty zamlouvaly a byly mi příjemné. Zarazila mě ale vysoká cena, což se dá očekávat. Proto jsem se chtěla zeptat, zdali máte zkušenosti s kosmetikou Mary Kay.



Poté nás obě s mamkou nalíčila. Mně doporučila CC krém, jelikož mám pleť barevně hezkou. Jediné jaký problém mám, jsou suchá víčka. Zvolila jsem si barvu očních stínů, ale nebyla jsem si jistá, jestli se to bude ke mně hodit. Zjistila jsem, že jsem zimno-jarní typ, tudíž ke mně jde zlato i stříbro. Po skončení jsme si zašly do KFC na jídlo. Dala jsem si novinku, což jsou kuřecí kousky s rýží. Bylo to suprové. A když bude ten Den matek, koupila jsem mamce košilky v Tezenisu.

Máte zkušenosti s kosmetikou Mary Kay?

TAG: 25 faktů o mně

11. března 2015 v 14:00 | Nelly Cadlenson


1) Jmenuji se Nela a doma mi říkají Nelzo nebo ModesRobes. Ve škole mi jednu dobu říkali Karel, protože jsem milovala Karla Gotta. Můj strejda vždy vymýšlel různé přezdívky jako Neliator.
2) Nemůžu odejít bez podívání se do zrcadla. Kdekoliv kde vidím zrcadlo, tak se tam prostě musím podívat. Je to něco jako nemoc, ale nemůžu si pomoct.
3) Jsem nerozhodný a občas i panovačný člověk. Nesnáším to na sobě, ale nemůžu si pomoct.
4) Měla jsem psa Rockyho, korelu Jožina, andulku Fiškuse, kanárka Pepinu, rybičku Alberta a Cyrila. Kanárek a andulka mi uletěli, rybičky umřely, korela se utopila v záchodě a Rockyho jsme kvůli přehnané temperamentnosti dali jiné rodině.
5) Mám strašně nešikovné ruce. Doslova vše mi padá z ruky nebo něco vždy omylem shodím na zem.
6) Dřve než někoho poznám mě zajímá spíš jeho znamení než jméno. Jednu dobu jsem hodně zkoumala horoskopy a doslova jsem se v tom vyžívala. Pořád jsem sestavovala partnerský horoskop mého znamení a kluků, kteří se mi líbili.
7) Když vařím, tak je všude šílený nepořádek. Mamka by mě nejraději nepouštěla vůbec do kuchyně, ale to bych nic neuměla. Chudák má pak ze mě strašné nervy.
8) Neumím lyžovat a nejde mi žádný sport. Lyžovat jsem zkoušela jednou, ale mám z toho jenom špatný zážitek. Musela jsem celou červenou sejít pěšky s lyžemi na zádech a lyžáky na nohou. Mám leve nohy stejně jako ruce.
9) Nikdy nemůžu říct, co je mého nejoblíbenějšího, protože všechno závisí na mé náladě. Jednou řeknu, že je moje oblíbená písnička Your song a zítra řeknu zase Like I can.
10) Když jsem sama, mluvím si pro sebe anglicky. Je to divný zvyk, ale vždy si stoupnu před zrcadlo a mluvím strašný kraviny.
11) Jsem romantička. Zbožňuju romantické filmy, růže a sladkosti ve tvaru srdíčka.
12) Mezi mé oblibené youtuberky patří Bethany Mota a Zoella, z českých Teri Blitzen. Sice už je nesleduju pravidelně, ale vždy když mám čas, tak na tyhle vždy kouknu.
13) Vždy když si čtu své staré statusy na Facebooku, stydím se za sebe. Typu: ,,jsem vykoupaná", ,,Nialle, čekáme na tebe". Bože můj. Připadám si, že jsem musela na něčem jet, protože když si to čtu, chce se mi fakt brečet.
14) Každý den si umývám hlavu. Nesnesu a cítím se divně, když není čerstvě umytá.
15) Nedávám najevo svůj názor, spíše poslouchám druhé. Hodně mě ovlivní to, co si myslí druzí a většinou poslechnu je než sebe, protože mám strach, že udělám chybu.
16) Všem dávám rady, ale sama sobě si poradit nedokážu. Dokážu všem říct svůj názor a co bych podle nich dělala, ale když se přihodí něco mě, absolutně nemám mínění, co bych si měla počít.
17) Ráda zpívám, ale nejde mi to. Hrála jsem na flétnu a občas si zahraju na kytaru, ale nejsem žádný profík. Spíš hraju pro své potěšení.
18) Jsem závislá na Instagramu. Není rána, kdybych nevzala telefon a neklikla na ikonku Instagramu. Pak už jen ubíhají minuty a pak hodiny.
19) Mám 2 sourozence, Boriska a Natálku. Jsem z nich nejstarší a strašně moc je miluju.
20) Je mi 16 let. Všichni mi ale tipují na 18 nebo 20. Parkrát když jsem byla s mojí malou sestrou, lidé si mysleli, že jsem její máma.
21) Jsem bruneta, ale konečky mám světlé. Když jsem byla dítě, byla jsem blondýna s kudrlinama.
22) Miluju obchod IKEA. Švédský styl to je moje. Hlavně si ráda prohlížím nábytek.
23) Nesnáším nakupování. Když mám peníze, nikdy nemůžu nic pořádnýho sehnat. Když peníze nemám, nakoupila bych snad všechno, co vidím.
24) Vymazala bych matematiku ze světa. Myslím, že k tomu faktu netřeba komentáře.
25) Nemám žádné hobby. U všeho vydržím vždy jenom chvilku, pak mě každá činnost omrzí.

 
 

Reklama