Deník

Jak bojuji s vysokou a život v Olomouci

2. listopadu 2017 v 21:29 | Nelly Cadlenson

Je začátek listopadu. A nikdy jsem nebyla vyšťavená jak teď. Po maturitě uteklo pár měsíců a celé prázdniny jsem doslova prolenošila. A najednou bum! Jednoho krásného dne jsem se mínila doslova přetrhnout. Neustálé zařizování, stres, hledání neznámých míst a ztráta nervů při psaní článků a nekonečných povinností. Můžu říct, že to je velký šok. Co je u mě nového? Tak se nám narodil bráška Davídek. Je nádherný a každým týdnem, co přijedu domů, je úplně jiný. Další věc je taková, že jsem si jela pro osvědčení Absolventa roku 2017, kde nás Česká hospodářská komora oceňovala. A poslední věc, že jsem začala spolupracovat s novinami.

První týden jsem ani nevnímala, co se děje. Zařizovala jsem si kolej, menzu a ISIC kartu a tím jsem myslela, že vše končí. Naivní Nela! Školní vyučování mi připadalo úplně fajn a nemusela jsem zatím nic dělat, ale dalším týdnem bylo vše jinak...
Pak přišel na scénu Denis McQuail a moje veškeré představy o žurnalistice se vytratily z mé hlavy. Tohle je snad jediný muž, kterému absolutně nerozumím. Třešničku na dortu tomu dala i filozofie, které se usilovně snažím porozumět. Zatím marně! Nechápu význam plynných krychlí a ani nevím, co si pod tím mám vlastně představit. Vidím to bledě. Nejhorší jsou pro mě dychtivé konverzace o volbách, politice a ekonomice. Připadá si jako kdybych byla ve špatném světě nebo jsem sto let za opicemi. Politice asi rozumět nebudu a asi ani nechci. Pro mě je to nechutná kaluž, kde se nechci máchat. Chápu, že jsem s tím měla trochu počítat na tomhle oboru. Samozřejmě jsem měla jiné vize. Jediné, co mě držím nad vodou je španělština a francouzština, kde si připadám trochu chytře. Chytám se věcí, které učitelé vypráví. Některé předměty jsou zajímavé jako Internetová publicistika, kde často řešíme weby a blogy, což mě strašně baví poslouchat.

Foto Anna Skopalová

Člověk si tady doopravdy musí zařídit vše sám, protože nikdo jiný to neudělá. Každý den se starat o to, jestli je v ledničce něco k snědku. Jak mi chybí lednička, co máme doma, která je vždy plná. Má lednička? Je z části poloprázdná a najdu tam maximálně tak humus s římským kmínem, jedno rajče, plechovku kukuřice a shnilé avokádo, které nestihám v tom stresu ani sníst. Ještě že existuje menza, kde si člověk může vybrat, co chce. A vaří tam dobře!

No a většinu svých úspor utratím za kávu. A věřte mi, že to je doopravdy užitečná investice studenta vysoké školy, protože ho potřebuju kýble denně. Být neustále v pozoru a vnímat vše, co vyučující říká, je někdy náročné, když v noci vypisujete zápisky z filozofie nebo médií. Spánek téměř na nule.

Můj celkový dojem je velmi kladný. Věřím, že mě to něco naučí a časem se do toho ponořím. Doufám. Olomouc je nádherné město, kde je všechno blízko a lidé jsou tu velmi přívětiví. Je tu tolik míst, kam se dá jít. Hlavně zdejší kavárny mi kradou srdce. Nejlepší místo v Olomouci je studentská knihovna, která je nejlepším prostorem pro učení. Když vidím ty studenty, kteří mají vedle sebe štos knih a studují, tak mám hned motivaci otevřít knihu a soustředit se na ni.

A kde bydlím? Vybrala jsem klidnou kolej, která se nachází na okraji Olomouce. První týden jsem se nemohla sžít s postelí, ale teď se mi na ní spí lépe jak doma. Jsem nesmírně šťastná, že jsem natrefila na super spolubydlící, která mě chudák neustále zachraňuje. Máme si neustále co říct a jsme na stejné vlně. Dennodenně si stěžujeme na školu a jak je všechno těžké. Takové ty typické řeči každého prváka. Dále je tu Vendy. Takového člověka jsem k sobě potřebovala. Někoho šiblého zároveň normálního, vtipného a se stejným pohledem na svět. Řekla bych, že jsme snad vymyslely skrytý argot, kterému by nikdo nerozuměl pouze my dvě. Chodíme spolu do knihovny a naše významné místo je Šantovka, protože by nebyl den, kdybychom tam nešly (většinou tam potřebuju něco já). Zpíváme One Direction uprostřed ulice a snažíme se rapovat Bena Cristovaa v koutku na nádraží.

foto Lucie Kačerová

Včera jsme měli v olomouckém klubu pasování žurnalistů ve stylu devadesátých let. Byl to fakt zajímavý večer. Nejen že nás pasovali novinami, ale také jsme před celým davem lidí museli vypít zelené s mlékem. Moc jsem si to užila, protože jsem byla obklopená skvělými lidmi. Mohla bych je všechny vyjmenovat, ale to by bylo na dlouho. Jednou větou bych mohla shrnout, že se mi tu líbí, ale tohle už je něco víc jak studium. Potkávám se s lidmi, kteří mě inspirují, baví, učí něco nového. Vím, že i kdybych tuhle školu neudělala nebo bych skončila, tak na tohle budu vzpomínat ráda s úsměvem na tváři.


Maturantka 2017 & budoucí studentka žurnalistiky

8. července 2017 v 22:40 | Nelly Cadlenson
Zobrazuje se DSC_0300.JPG

Ahoj. Po neskutečné době se ozývám a mám toho nesmírně moc co povědět. Čím bych měla asi začít. Samozřejmě maturitou. Mám ji v kapse s vyznamenáním. Moc jsem tomu ze začátku nemohla uvěřit a celý den po maturitě se mi zdály sny o tom, že to všechno byl podvod. Docela šílené. Každopádně měla jsem jednu dvojku z češtiny. Nejvíc mi teda dělala vrásky písemná část z češtiny, protože jsem si vybrala snad to nejtěžší téma, a to byl článek na téma Prokrastinace. Téma bylo suprový, ale slohový útvar byl složitější. Můžu říct, že takový pocit jsem nikdy neměla. Nechtěla jsem ty papíry s mým výtvorem odevzdat. Byla jsem tak nespokojená, že jsem skrz to 2 dny brečela. Maturitní projekt se velmi vydařil, protože to byl jeden velký projekt, který jsem dotáhla až do konce. Celkově jsem hodně spokojená, a nakonec si říkám, že to nebylo takové, jaké jsem si myslela. Důležité je, aby člověk na tu školu vyloženě nekašlal, a učil se, protože učitelé to všechno vidí. Všichni byli nesmírně milí u maturitního zkoušení, a hlavně když jsem si nevěděla rady, tak se mě snažili navést na správnou cestu, což jsem ani nečekala. Není se doopravdy ničeho bát. Já se teda učila celé 4 roky, ale na maturitu jsem se učila asi 3 měsíce. Týden před maturitou jsem byla celkem hotová. Chtělo se mi neustále řvát, ale pak to vždy vyvrcholilo v klid, kdy jsem si řekla, když nejde o život, jde o ho*no. Jak se to blížilo, měla jsem to více na háku. Zkrátka nedalo se už uniknout. Jsem ráda, že to mám za sebou.


Dávala jsem si také přihlášky na vysokou školu. Hlásila jsem se do Brna na sociální pedagogiku, Olomouce na žurnalistiku a do Prahy na žurnalistiku. Taktéž jsem si nemohla nedat přihlášku do Anglie do Birminghamu na Digital Marketing. Strašně dlouho jsem přemýšlela, co chci a kam chci. Anglie byla pro mě strašná topka, protože by mě to hodně osamostatnilo, ale tenhle obor si myslím, že pravděpodobně není pro mě. Přihlášky v Brně byly jedny z nejhorších snad. Takový typ přijímaček nenávidím, jelikož tyhle přijímačky zkouší Vaši logiku a prostorovou představivost. Zajímalo by mě, kdy tohle v životě využiju. Každopádně na Masárnu mě nevzali, protože můj percentil byl až směšně nízký. Kdybych netipovala odpovědi, tak bych se dostala na vyšší percentil. Nesmírně jsem se musela smát, protože usoudila jsem, že mě už nikam nevezmou. Takže jsem začínala volit jiné varianty-jazykovka, druhý obor.


Dva dny po maturitě mě čekaly přijímačky do Olomouce na žurnalistiku a můžu říct, že jsem se na to ani nepodívala. Věděla jsem, že mě čeká oborový test z oblasti médií, politiky a společenských věd. Pro mě bylo důležité udělat maturitu. Říkala jsem si, že letos to jen zkusím a příští rok bych se na ně připravila. Do Olomouce jsem chtěla, protože se mi líbí to, že si můžete vybrat na jaký druh žurnalistiky se můžete specializovat. Přijela jsem tam a když jsem začala pročítat testové sešity, musela jsem se pousmát. Něco mi přišlo nesmírně lehké a něco jsem viděla poprvé. Trošku jako ruská ruleta. Z TSPéček jsem měla celkem dobrý pocit, ale pak přišel oborový test, a to už mi do smíchu nebylo. První otázka mi úplně vyrazila dech: - Kolik členů má Rada České televize? V ten moment jsem si řekla, že nemám šanci.
Poslední přijímačky mě čekaly v Praze, kam jsem musela cestovat celý den. Nebylo těžké univerzitu najít, protože jsem si 2 dny před odjezdem na google maps studovala cestu. V Praze se mi neskutečně líbilo. Prošla jsem si židovskou část, kde jsem ještě nebyla a prokoukla všechny obchody v Palladiu. Přijímačky se mi celkem zamlouvaly, ale ovšem některé věci byly pro mě novinkou. Měla jsem z toho celkem dobrý pocit. Ve městě mě zastavil mladý kluk z Texasu, který prozkoumával svět a začal se se mnou bavit, jako kdyby mě znal věčnost. Za dalších 30 sekund mě zastavil další pán, který mi ale připadal duševně chorý, když na mě přes Václavák křičel, ať okamžitě zastavím. Šílené!



Tak a teď přichází ten moment... Vzali mě na Žurnalistiku do Olomouce! Nemohla jsem tomu uvěřit a furt jsem si kontrolovala rodné číslo, jestli jsem se náhodou nemohla přehlédnout. Jsem neskutečně šťastná, protože Olomouc se mi líbí a mám tu pár známých. Navíc jsem si myslela, že bych se na žurnalistiku nedostala, protože je to celkem žádaný obor v České republice. Pravděpodobně to má určitý smysl, proč mě tam přijali. Moc se těším na učivo a na nové spolužáky. Jsem zvědavá, jestli to bude to pravé, co jsem chtěla. V Praze mi to uteklo pouze o 6 bodů.


Včera jsem oslavila 19.-nácté narozeniny. Můžu říct, že jsem nesmírně unavená, protože jsem oba dva dny skoro nespala. Akorát píšu tenhle článek a jsem nesmírně unavená. Ještě jsem se chtěla zmínit o tom, že jsem byla v Aqualandu Moravia s kamarádkou a zrovna tam byla ČT1 a hodinu s námi natáčela různé záběry a rozhovor. Strávili jsme s němi aspoň přes půl hodiny a nakonec tam dali jen pár záběrů.

Teď jsem doma a je to nezvyk, jelikož nic nemusím. Na prázdniny mám hodně plánů, ale ze všeho nejvíc musím pomáhat mamce, jelikož budeme mít dalšího sourozence. Začala jsem fotit i portréty lidí, tak sledujte moji stránku a všechno uvidíte. Je až neskutečný, že se tohle děje. Mějte se krásně a užívejte letních dnů.


Veselé Vánoce + GIVEAWAY

24. prosince 2016 v 8:54 | Nelly Cadlenson

Veselé Vánoce všem! Na tenhle čas jsme už všichni dlouho čekali. Já hlavně na to, že nebudu muset do školy. Je to fakt šílený. Mohli jste si sami všimnout, že jsem vůbec nenapsala nějaký smysluplný článek. Pokaždé jsem se snažila k tomu dokopat, jenže nikdy když jsem měla čas, tak mě jako naschvál nic nenapadalo. Asi to tak má být. Jsem obklopena učením, ale že bych se kdovíjak učila, to se říct nedá. Většinu času jen ležím a přemýšlím. Taky jste zažili absolutní prázdno v sobě? Jde o to, že bych si měla vybrat vysokou školu a stále nevím, kam bych chtěla směřovat. Celou dobu jsem chtěla do Anglie, ale jak jsem si postupně sundávala růžové brýle, zjistila jsem, že je to finančně náročné a musela bych umět angličtinu na hodně vysoké úrovni ( s takovým oborem, který bych chtěla studovat). Pak tu byla další možnost UCB V Birminghamu, která má hodně oborů. Zaměřila bych se na Cestovní ruch. Mluvila jsem přímo s učitelem téhle univerzity. Byl šíleně vtipný a šlo mu nádherně rozumět. Moc se mi líbilo, jak mluvil a jak nás přesvědčoval o tom, že máma zahodit strach. Jenže nejsem si jistá, jestli chci Cestovní ruch stále studovat. Můj svět se točí především kolem psaní, vytváření něčeho nového, zpěvu a svých sourozenců. Vidím to tak, že zkusím Žurnalistiku a média. I kdyby to nevyšlo, furt budu spokojená, protože bych měla záložní plán, který se mi upřímně víc líbí. Nechám to zatím být, protože čím víc nad tím přemýšlím, tím víc je mi špatně. Nebudu tady řešit školu, ale zaměřím se na Vánoce. Můžu říct, že mi advent rychle utekl. Začalo to tím, že jsem dostala astmatický záchvat na rozlučce s prací a za další týden jsem dostala chřipku. Nádhera! Týden jsem nic nedělala, jenom ležela a koukala do stropu. Záživné! Furt mi není dobře a kašlu. Hlavně jsem začala trpět asi chronickou únavou, protože každé odpoledne se mi zavírají oči a ani káva mi nepomůže. Teď už jsem v klidu. Dívám se na Grinche a těším se na Sám doma. To mě pořádně naladí na vánoční náladu. Chodím do ledničky na cukroví a piju vanilkovou kofolu. Myslím, že v lednu budu muset se sebou něco dělat. Chtěla bych Vám od srdce popřát nádherné Vánoce plné klidu a míru. Nebuďte tolik online a radši si užívejte volné chvilky s rodinou. Užijte si vánoční čas. Do nového roku přeji jen to nejlepší a i když se vyskytnou překážky, berte je jako dobro pro Vás, protože Vás to posílí.... Chtěla bych říct, že teď skoro žádné články nebudou, budu se věnovat hlavně studiu. ♥ Mějte se nádherně, pohádkově! Mám Vás všechny moc ráda.







+ GIVEAWAY o balíček kosmetiky ESSENCE, který obsahuje kajalovou tužku, oční stíny, 3x lesk na rty, make-up.
Do komentářů ve videu napište své jméno + e-mail. Lajkněte můj instagram a FB stránku.

Výherkyni budu vyhlašovat 15. 1. 2017



Ples jako z pohádky? Ani omylem!

15. listopadu 2016 v 21:07 | Nelly Cadlenson

Dne 12. 11. 2016 měl nastat můj velký den. Každý říká, že maturitní ples zažijeme jenom jednou za život a je třeba si ho pořádně užít. Ve filmech nás doslova fascinuje to, jak holka, outsiderka, spěchá na ples za králem školy. Samozřejmě to končí žhavým líbáním. Každá holka se nemůže dočkat toho, jak si bude vybírat své plesové šaty. Svoje šaty jsem řešila 2 týdny před plesem, kdy jsem neměla žádnou představu o tom, co chci. Věděla jsem, že bych chtěla světle pudrovou nebo meruňkovou barvu. Ale střih? To bylo peklo! Ještě že jsem měla skvělé poradkyně - maminku a Zdeňku. S šatama jsem nakonec byla nesmírně spokojená. Často jsem po nocích snila, jak bude probíhat můj maturitní ples. Představovala jsem si, jak půjdu po červeném koberci, všichni budou tleskat, rodiče budou plakat dojetím, jak bude jejich malá holčička nádherná a k sežrání a já sama si budu připadat jako princezna. Přála jsem si, abych ty stejné pocity, co jsem si vysnila po večerech, cítila ve skutečnosti. Jenže? Všechno bylo jinak, jak jsem si vysnila. Začnu teda popořadě.


Ráno jsem vstala velmi brzy a užívala si klidu. Pustila jsem si videa od Shawna Mendese a poslouchala písničky. Všechno vypadalo tak dokonale. O půl 12 přišla teta a udělala mi gelové nehty. Poté čas běžel a běžel, až jsem ho přestala vnímat. Ručičky na hodinkách ukazovaly 15:00. Tomu se mi nechtělo vůbec věřit. Začala na mě padat nervozita a vše jsem dělala pod stresem, protože času jsem neměla na rozdávání. Vlasy jsem měla mít natočené a objemné a na líčení jsem měla jít k jedné kosmetičce. Jenže všeho se ujala mamka. Malovala mě skoro celou hodinu a s výsledkem jsem byla hodně spokojená. To nejhorší mě čekalo později. Mamka začala tupírovat moje vlasy a vlnila mi je kulmou. Věděla jsem, že mě tíží čas a taťka nebyl ještě doma. Za půl hodiny jsme měli vyjet. A já neměla na hlavě dodělané ani lokny! Uklidňovala jsem se a volala kamarádce. Když jsem s ní volala, chodila jsem po baráku a zamířila k zrcadlu. Myslela jsem, že mě trefí šlak! Vlny, se kterýma jsem se fakt mydlila dobrou půl hodinu, byly doslova v čudu. Bylo 17:00 a za půl hodiny jsem měla být ve Znojmě. Samozřejmě ve mě vřela krev a nevěděla jsem co teď. Ještě že mám tak skvělou mamku, která mi během dalších 20 minut vykouzlila nějaký účes na hlavě. Nebylo to podle mých představ, ale nakonec jsem byla spokojená. Jakmile přijel taťka, tak jsem ho popoháněla a nervačila. Cítila jsem, jak se mi derou slzy do očí, protože mi to vše došlo líto. Kdybych aspoň tolik, tak nesnila! Po půl 6 jsme vyjížděli a já věděla, že to prostě na čas, který tam mám být, nestihnu. S nervama v kýblu jsem všem vypisovala jak střelená. Nikdo se neozval. Zmateně jsem pobíhala po sálu a hledala šatnu. Potřebovala jsem někoho, aby mi pomohl nasoukat se do šatů. Na rychlo jsem se upravila a věci si nechala v šatně. Jenže jsem zjistila, že mám velké lodičky! Divné, protože jsem si je kupovala 2 dny před plesem a vše bylo OK. Už jsem se ničemu nedivila. Neustále jsem ale pobíhala mezi sálem a šatnou, protože pak se mi šifon lepil k druhé látce. Pak jsem si musela vycpávat lodičky kapesníkama. Vydržela jsem v tom celý večer! A pak to přišlo. Vynervovaná jak pes s práškem na uklidnění v žaludku jsem si kráčela k hlavnímu pódiu. Zvládli jsme to. Bála jsem se, že budu brečet a držela jsem se. Jenže když jsem viděla mého spolužáka, tak jsem to nezvládla a ukápla víc jak jedna slza. Moje nálada se najednou změnila a užila jsem si to. Nechtěla jsem se ani moc fotit, protože fotky ve fotokoutku byly otřesné. To už jsem radši neřešila a koupila si radši Frisco. Byla jsem tam s mými kamarády, kteří si udělali na mě čas a pořádně jsme si to užili. I když to nebylo takové, jaké jsem to měla vysněné, bylo to lepší, než jsem očekávala. Tancovala jsem s bolestí v nohou, ale to mi bylo jedno. Hlavně že jsem si zatancovala se spolužáky a s panem učitelem třídním. Nakonec jsem skončila s kamarádkou o půl 3 na benzínce, kde jsme se přejedli jak čuňata.
Moje ponaučení zní: ,,Nesnite tak často a nelpěte na detailech. Všechno je jenom o tom, být v ten správný moment v přítomnosti, což mě se myslím, podařilo".



















zdroj: Libor Duchoň, Nela Kadlečíková

CORFU 2016

23. září 2016 v 20:12 | Nelly Cadlenson

Zdravím Vás všechny. Během celých prázdnin jsem se vůbec neozvala. Neměla jsem čas ani náladu v horkých dnech přidávat fotky a něco tvořit. Největší příčnou bylo to, že jsem většinu prázdnin strávila ve stresu z práce. Můžu říct, že jsem si prázdniny moc neužila. Předčasné starosti a stres mě dohnal k tomu, abych od všeho ,,vypla" a jela někam na rekreaci. Věděla jsem, že když pojedu s někým, že si neodpočinu. Stejně jsem většinu času nejradši sama. Už delší dobu před tím než chodím spát, sním o životě, který bych chtěla žít. Jednou jsem snila o tom, že bych jela na dovolenou s mým jedenáctiletým bratrem. Tak jsem podle toho začala jednat. Hledala jsem různé zájezdy, ale nic se mi nezamlouvalo. Nechtěla jsem do Chorvatska ani do Itálie. Chtěla jsem jet někam dál. Nakonec se mi objevil krásný zájezd na Korfu. Bylo to i za dobré peníze, a tak jsem na nic nečekala a šla ten zájezd koupit. Tajila jsem to před bratrem a řekla mu to asi 2 týdny před odjezdem. Byl doslova nadšený. Neustále o tom každému říkal a chlubil se. Objevili se tu i takoví lidé, kteří nás od mého plánu odlákávali. ,,To nemáš strach jet s ním sama?" ,,Myslíš, že ho uhlídáš? Babička se málem rozbrečela, když jsem s tím přišla. Všichni mě začali zrazovat, ale já si stála za svým, protože jsem věděla, že dělám dobře pro nás pro oba. Nejlepší věci nevychází z komfortní zóny.


V den odjezdu byl Borisek nervózní, protože letěl poprvé letadlem. Taky mi v půlce dne řekl, že nikam nechce a bude doma. Myslím, že by toho do konce života litoval. Cestu jsme zvládali levou zadní a já si vůbec neuvědomovala, že někam spolu doopravdy letíme a to, co jsem plánovala, se právě děje. Na hotel jsme přijeli těsně po půlnoci a jako první, kdo mě uvítal, tak to byla hnusná průhledná ještěrka. Začala jsem hledat po celém pokoji, jestli ji někde nemáme. U hotelu jsme měli krásný velký bazén, kam jsme ale chodili málo, protože jsme sem jeli hlavně kvůli moři. Každé ráno jsme chodili k moři a pokaždé jsme navštívili jinou restauraci. Nejšílenější bylo nakupovat jídlo. Bylo mi doslova do breku, když jsem si kupovala zelený čaj za 70 Kč. Jednou jsme šli do jedné restaurace, kterou nám doporučil jeden Čech. Pracoval tam číšník, který uměl česky. Mluvili jsme s Boriskem spolu před ním česky, ale on s námi mluvil anglicky. Na druhý den za námi přišel a zeptal se, že jsem řekla něco, čemu rozumí. Spustila jsem na něj česky a on se hned chytl. Bylo strašné hezké vidět Řeky, jak umí krásně mluvit česky. Potkali jsme tu hodně lidí, kteří se s námi bavili. Nejvíc se kamarádičkoval Boris. Vždycky za ním někdo přišel. Jednou přišla Angličanka, která byla šíleně živá a věšela se na něj. Chudák Boris to už psychicky nedával a česky ji nadával. Druhý den si našel kamaráda Homera, se kterým chytal ryby. Občas mi přišlo směšné, že když jsme šli do restaurace, tak číšníci Vám k účtu postrkávali své Facebooky nebo Instagramy. Taky si mysleli, že brácha je můj syn.


Pro mě asi nejlepší zážitek byl ten, když jsme přijeli do Sivoty, kde jsme měli rozchod. Jenže jsme přišli pozdě a loď už byla asi 300 metrů od břehu. Musela jsem na ně křičet, ale nechtěli se vrátit. Chtělo se mi brečet a pak zase smát. Nakonec se pro nás vrátili. Všichni lidé nám tleskali a neodpustili si větu: ,,Welcome on board". Bylo mi tak trapně, ale i to se stává. Můžu říct, že během našeho pobytu jsme tu potkali slovenský pár. Trávili jsme s něma volný čas. Byli strašně příjemní a ochotní. Divila jsem se, ale brácha mě doopravdy poslouchal a všechno šlo hladce. Teda až na letiště v Kerkyře, kde jsem myslela, že se ani domů nedostaneme. Je to tam tak složité a navíc tu bylo lidí jako na hlavu. Málem jsme nestihli boarding. Musela jsem předbíhat, ale nic jiného mi nezbylo. Když jsem seděla v letadle, cítila jsem, že jsem to zvládla. Překvapila jsem sama sebe. Můžu říct, že jsem zažila doopravdy nejkrásnější dovolenou. Jakmile jsem přijela domů, tak na mě zase vše padlo. Okamžitě bych se hned vrátila a užívala si slunných dnů. Mějte se hezky a zase někdy.


Bom Dia namoradas!

8. července 2016 v 17:32 | Nelly Cadlenson

Zdravím Vás. Přemýšlím vůbec, jestli mám článek psát nebo ne. Ale jo trochu Vás poinformuji. Mám šíleně moc fotek, které bych s Vámi ráda sdílela, ale musím to rozvrhnout na části, jelikož je jejich fakt moc. Můžu říct, že za 1 den dokážu udělat přes 600 fotek. Je to šílené. Já vím. Nejhorší co se mi tu stalo, je to, že se mi tu prostě nejdou stříhat videa! Poprvé když jsem stříhala, tak nebylo dostupné, protože jsem tam dala hudbu. Autorské práva no! Když jsem stříhala nové z výletů, kde jsme byli, tak skoro na konci se mi zasekl program a celý počítač se restartoval. Vždycky mi naskočí, že to můžu obnovit, ale teď jako na potvoru se to nepodařilo. Byla jsem na recepci, kde se mi stříhá nejlépe, protože je tam zima a klid. Rozbrečela jsem se jako děcko, kterému seberou hračku. Říkala jsem si, jestli to vůbec má smysl. Jestli má smysl stříhat a tvořit na YouTube, když mi to přináší akorát nervy. Měla jsem v plánu vymazat všechny videa a zabalit to. Poprvé když mi to nešlo, tak jsem nespala celou noc. Čekala jsem, až se mi to nahraje, abych se ujistila, jestli mi to půjde. Tenhle poslední zážitek se stříháním mě stahoval k tomu, abych s tím fakt skončila. Jenže pak jsem se uklidnila a jeden známý mi řekl, že je to překážka, která mě vždy potká. Je na mně, jestli se jí otočím zády, zabalím to a bude konec nebo jestli půjdu proti ní a překonám ji. Právě tahle překážka mě dělá silnějším a jedině takhle budu úspěšná, když se ji postavím vpřed. Můžu říct, že jsem se trochu uklidnila a přišla jsem na to, proč se mi tohle děje. Tlačím moc na řeku, která teče sama. Co to znamená? Chci všechno hned a jsem netrpělivá, tím ,,stříháním" ho popoháním, aby bylo rychle hotové a já měla jednu věc hotovou, kterou chci. Rozhodla jsem se tedy jinak. Stříhám ho denně každou půl hodinu. Je to lepší. Nemám pak pocit, že jsem čas promrhala. A to neplatí jenom pro stříhání videa, ale i celkově v životě. Každým dnem udělat něco malého a tím efektivněji získáte úspěch.




Teď dost kecání o mých starostech. V Portugalsku je to něco neskutečného. Všude se tu pohybují samí přátelští lidé a krásní kluci. Neviděla jsem snad větší šampony jako tady. Tady skoro všichni kluci voní a mají načesané vlasy. Potkala jsem tu tolik známých lidí - mého bývalého spolužáka a dvojčata, co se mnou jezdí ve vlaku. Skoro jako kdyby si vypadli z oka.
Každý den chodíme na oběd do pastelarie Braga Parque, kde si nás tak dobře pamatují, že ví, co mají přesně pro nás přinést. Nevím, jestli mám štěstí, ale pokaždé když jdu do restaurace, obchodu, kavárny, kamkoliv, tak nikdo nemluví anglicky, takže musím lovit slovíčka ze španělštiny nebo francouzštiny. Naučila jsem se tu i nová slovíčka. Na naší praxi je to suprové. Máme tu fajn kolektiv a jsou tu i další studentky z Bulharska, které nám furt nosí jídlo a něco nabízí. Každé ráno nás Delfim vozí dodávkou do práce, protože to máme docela daleko. Jezdívali jsme se studenti z Polska, teď jezdíme s automechanikama z Itálie. Koordinátor Filip, co nás vozil první týden, byl až moc komunikativní. Pokaždé když jsem mu něco řekla, jeho otázka byla: ,,Proč?". Připadám si někdy s ním jako na předpřípravě u maturitu. Je ale fajn a docela very crazy. Teď nás vozí Delfim, který si rád zpívá v autě a řekla bych, že na chlapa má doopravdy dobrý vkus na hudbu. Někdy nám pustí lovesong od Savage garden, někdy klasiku Nothing else matters a někdy přijde tak s pořádným rockem, že mě bolí z toho uši. Momentálně nám to do práce trvá vždy půl hodiny, protože zajíždíme až za Bragu. Nevadí mi to, ale někdy jsem z toho vedra na větvi.


První týden když jsme přijeli, tak se v Braze konal festival San Joao. Užily jsme si ho moc. Tradice, kdy mlátí všichni sebe plastovým kladivem, byla fakt super. Společně s holkama jsme si to užívaly a mlátily jsme každého na potkání. Vím, že je to divné, ale poprvé jsem se cítila tak naplněná, uvolněná a byla jsem to já. Nefalšovaná Nela bez masek a přetvářek.
Co se týče výletů, tak každý víkend máme naplánované, kam pojedeme. První týden jsme měli prohlídku po Braze, která je doopravdy nádherná a krásně propojená. Nikdy se tu nemůžete ztratit. Náš guide Leandro nás vzal na nejkrásnější místo v Braze - Bom Jesus a Sameiro. Bylo to něco neuvěřitelného. Tohle místo je stvořené pro romantické procházky a líbánky. Kdybych měla kluka, tak můj výběr dovolené je jasný. Můžu říct, že se mi tu líbí víc jak ve Španělsku. Nevím, čím to je, ale asi tím, že lidé jsou tu klidnější a neřvou jak jejich sousedé, Španělé. Pro co jsou doslova vášniví, tak to je fotbal. To mi jediné leze krkem, když se v autě hádají, kdo je lepší hráč jestli Italové nebo Portugalci. Ale odbíhám od tématu. Sameiro je neskutečné místo. Je tu velký chrám, odkud je krásný pohled na celou Bragu a zároveň na vzdálený oceán. Tohle město a celkově Portugalsko mi připadá svobodné (možná proto že je obklopeno oceánem?). První víkend jsme jeli do Porta, které je také neuvěřitelné. Připadala jsem si jako v jižním Londýně. Všude tu mají doubledeckery, červené telefonní budky a červené poštovní schránky. Co má Porto víc jak Londýn? Je tu krásně a neustále tu svítí slunce. Nemohla jsem uvěřit očím, že lidé skáčou do oceánu z mostu, který je asi 10 metrů vysoký. Tady to je doopravdy samé vzrušení a adrenalin. Každou neděli jsme se byli koupat v oceánu. Poprvé jsme byli ve Vigu, což se nachází v severním Španělsku, kde byl oceán šíleně studený, ale vlezla jsem tam na pohodu.



S Jančou jsme se fotily a natáčely. Lidé se na nás koukali jak na blázny. Co už. To je prostě náš YouTube life. Tuto neděli jsme byli ve Viana de Castello. Tahle pláž mě okouzlila. Na pláži byly obrovské kameny a pláž měla malé ostrůvky, kde vedl most. Divila jsem se, že může i taková pláž existovat. Škoda že opět byla voda studená. Navštívili jsme i menší historická města, kde jsme se šly hlavně najíst. Šíleně jsem si zamilovala jejich siesty, kdy si člověk může v klidu odpočinout a v klidu se najíst. Ne jako v Česku, kde z nás chtějí vydřít si naši duši. Holky mi tu doslova přirostly k srdci. Nedovedu si představit, že za pár dní tohle všechno opustím. Nechci na to ani pomyslet. Popravdě, jsem měla strach, že se mi bude stýskat po domově, ale zatím se nic nedostavuje. Chybí mi jenom rodina. Nakoupila jsem tu moc oblečení. Mají to lepší výběr a lepší ceny jako my. V Zaře, H&M, Bershce a Stradivariusu mají víc oblečení než u nás. Po dlouhém hledání v Česku jsem tady v Braze si koupila dlouhý overal a riflovou košili! Neuvěřitelné. Tady jsem ji sehnala hned, co jsem vešla do obchodu.
Momentálně mám jenom pár minut, protože pro nás přijede Delfim. Mějte se moc krásně a užívejte si prázdniny. Mám Vás ráda! Ahoj ♥

Mám 18 let & jsem v Portugalsku

23. června 2016 v 18:48 | Nelly Cadlenson

Zdravím Vás všechny. Momentálně sedím na praxi v cestovní kanceláři Tapete Voador a nemám co na práci. Tak jsem si řekla, že bych mohla napsat článek a shrnout co se stalo. Měla jsem v praxi v naší cestovní agentuře v mém městě a bylo to fajn. Myslím, že jsem se hodně přiučila a hlavně jsem spoléhala sama na sebe. Moc se mi tam líbilo. Pak jsem měla volný týden před odjezdem na stáž do Portugalska. Během tohoto týdne jsem měla v plánu, že si odpočinu. Haha. Já a odpočívat? Dobře byla jsem trošku naivka. Chystala jsem si věci do Portugalska, sháněla různé věci na oslavu a hlídala malou sestru, což mi ale nevadilo, protože jsme spolu jezdívaly na kolo. Jeden den jsem byla v Praze v jedné agentuře, která se zabývá vysokými školami, a tak jsem se šla poinformovat a už pomalu přemýšlím nad tím, co bude dál. Vím, že toho teď bude šíleně moc - učení, maturita, práce a možná i blog a Youtube? Jsem zvědavá, jak tohle všechno budu chtít stíhat, ale vím, že prioritou je momentálně pro mě učení a má budoucnost. Přes prázdniny si musím sehnat nějaké herce na svůj maturitní projekt, protože jsem si řekla, že natočíme video, proto kdo tenhle článek čte a rád se předvádí, napište mi. Moc mi pomůžete! Co se týče YouTube a blogu nemám žádné představy co a jak. On ten nápad stejně vždycky ke mně přijde sám a pak už to jde samo, tudíž nic už neplánuji.












MAJÁLES & Šarm, jaro, v jednom kole a komplikace s Estoncem

25. května 2016 v 20:23 | Nelly Cadlenson

Hlásím se po moc dlouhé době. Nechci se vymlouvat, že nemám čas, ale fakt ho moc nemám. Začala sezóna na Pastušce, a každý víkend pracuju. Moje kolegyně mi na pár týdnů odjela do nemocnice, takže přežívám, ale v pátek se konečně uvidíme. Jak bych měla začít. Asi od dubna. Společně s kamarádkou jsme se zúčastnily kosmetické soutěže Šarm, kde jsem byla modelkou a kamarádka mě líčila. Líčení a celkově kostým se jí moc povedl. Tématem byly latinské americké tance. Myslím, že se jí to moc podařilo a vyhrála 2. místo, za což jsem měla nesmírnou radost.

Do naší školy přijeli stážisté z Estonska a měla jsem na starosti je přivítat, provést je po městě a být jim na blízku. Můžu říct, že tolik zážitků jsem neměla ani se stážisty z minulého roku. No zkrátka nejsem tak dobrý navigátor, jak jsem si myslela. Celá skupina stážistů měli vášeň pro hudbu a jelikož si jeden kluk jménem Hans nemohl vzít svou kytaru, tak jsem mu ji na celý měsíc půjčila. Uzavřeli jsme dohodu, že já mu ji půjčím a on mi za to vymění a koupí nové struny, což moje kytara potřebuje jako sůl. Když chtěl ukázat nějaké inspirativní místa ve Znojmě, kde by mohl ,,vypnout" a hrát si na kytaru, tak jsem ho chtěla vzít na Kraví horu. Jenže jsem si spletla kopec a nakonec jsme se ocitli někde u břehu Dyje. Bylo to trapné, protože jsem polovinu věcí nevěděla. No a další zážitek posílání balíku do Estonska. To byla fakt třešnička na dortu. Hans posílal longboardy, které ale neměla zabalené, protože předpokládal, že mu to na poště zabalí. Jenže Česko že. Nemohl uvěřit, že si balíky musíme balit sami. Takže jako idioti jsme na poště balili longboardy do bublinkové folie. Nestačilo to a tak jsme šli hledat kartony. Před jedním obchodem jsme opět dobalovali balík jako dva bezdomovci, ale to nevadí. Jenom se všichni na nás dívali jako na zjevy, ale to vůbec nevadí. Byla sranda. Jenže jsem netušila, že to budou nervy. Na poště jsme museli neustále čekat, protože čekání je zde určeno čísly, které Vám vyjede ze systému. Pokaždé když jsme něco nevěděli, tak jsme museli čekat, až přijdeme na řadu. Na poště byli informování asi tak jako já. Vůbec. Můžu říct, že jsem byla šťastná, že jsme zrovna trefili na příjemné paní. Jsem zvědavá, jestli ten balíček tam vůbec dojde. Uvidíme. V práci je to jinak fajn. Sice chodí čím dál více lidí, ale zvládáme to. Chodí nám tam jeden pán, který se zajímá o osobní rozvoj, čakry, psychosomatiku a celkově duše člověka. Naposledy když tu byl, tak mi věnoval knížku Zrození k běhu. Daroval mi ji proto, že mám jednu nohu křivou a důvod? Mám totiž palec do boku a právě na palci závisí všechna naše stabilita. Chodím běhat bosá a tím si to spravím. Dále mi řekl, že mám suprová záda až na krrční páteř, kde mám usazený blok - strach a napětí. Jsem zvědavá, ale jeho přítomnost na mé působí tak, že život je jednoduchý a jediný, kdo ho komplikuje, jsme my sami.


Teď k majálesu. Nevím, ale nemám ráda tyhle akce. Nemám ráda moc lidí a hlavně když mám jít a všichni se na mě tlačí, tak to není příjemný. Jsem totiž jako slon v porcelánu, ale zvládla jsem to. Byl tam večer Ben Cristovao, ale vzhledem k tomu, že jsem se strašně dobře ,,vystajlovala", tak bych tu zimu asi nezvládla. S kamarádkami jsme se oblekly za nějaké historické postavy. Asi jediné. Nevadí. Konečně je venku krásně a stejně na kole nejezdím, protože si nechci zhoršit alergie a ekzémy. Musím ale zaklepat, že od té doby, co používám denně ostropestřec mariánský, jsem bez ekzému. Jsem za to nesmírně ráda, akorát teď mě trápí ucpaný nos, ale dá se s tím žít. Za pár dní mi končí škola a čeká mě praxe. Týden budu opět v cestovní agentuře a pak odlétám do Portugalska a nemůžu se dočkat. Jo a ještě jedna věc prodávám svou lásku - zrcadlovka Canon je na prodej. Prodávám ji, protože už mi jednoduše nestačí. Je vhodná pro začátečníky a přece jsem už trošku pokročilejší a chci opět víc. Jeden z velkých důvodů prodeje je ten, že nemá FULL HD VIDEO, a proto kvalita mých videií není zrovna nejlepší. Přemýšlím nad koupí Nikonu z pětkové řady. Chci experimentovat. Původně jsem chtěla Canon, ale ten Nikon chci vyzkoušet. Ve škole nám teď rozdělili maturitní témata a jsem šíleně ráda, že mi povolili téma Práce s psychicky narušenými lidmi z pohledu průvodce. Docela se na to vypracovávání, realizaci a písemnou zprávu těším. Jenže čtvrtý ročník bude šíleně těžký a jsem zvědavá, jak budu vše zvládat.

Nejsem si vůbec jistá, jak to skloubím s blogem, Youtube a cvičením. Nějak se s tím poperu. Jinak bych chtěla moc poděkovat Všem, kteří se dívají na má videa na YouTube. Nemohla jsem uvěřit, že během jednoho víkendu jsem dosáhla 2 tisíce odběratelů. Popravdě se nějak o tomhle tématu nevyjadřuju a ani se nerada o něm bavím. Jediný kdo se doma o tom baví, je můj brácha, který mi hlásí každou hodinu, kolik odběratelů už mám. Je to šílený a děkuji moc. Co se týče blogu, tak to žádný strach, na ten nedokážu zapomenout. Stejně se nejlépe cítím za obrazovkou, kde mě nikdo nevidí a já můžu napsat, cokoliv co chci. Mějte se moc krásně, užívejte jaro a žijte víc real.

LAKE MALAWI na Flédě, oslava & přátelské setkání + VIDEO vlog

25. března 2016 v 20:46 | Nelly Cadlenson

Ahoj. Všechny Vás zdravím s velkou dávkou energie. Chtěla bych Vás zase poinformovat, co se děje v mém životě. Moje sestra oslavila své 2. narozeniny a já ji nakoupila oblečení, které je jí malé. No nevadí. Každopádně jsme si oslavu užili, jak můžete vidět ve videu. Dostala šíleně moc dárků a furt chtěla víc. Měla nádherný dort s prasátkem Pepa. No a v úterý jsem společně s Karinkou jela do Brna na Flédu na Lake Malawi. Na tenhle den jsme se šíleně moc těšily, protože celkově Lake Malawi posloucháme už od začátku. Poslouchaly jsme i Charlie Straight a řekla bych, že se mi víc líbí muzika, co děla Albert s kluky teď. Omlouvám se, že to budu brát trochu až moc slavnostněji, ale já jsem tak šťastná a plná optimismu, že se musím z toho vypsat.
Psalo se dne 22.3. 2016 a já jsem vstala. Šíleně jsem se těšila a začala se připravovat do školy, jenže mi Karin napsala, že naši oblíbenou kavárnu, Skog, v Brně zavřeli z technických důvodů. Chtělo se mi brečet (přeháním), protože jsme před koncertem zajít na výborné kafé a dort. Řekla jsem si, že to může být i horší. Další problém byl takový, že mi nešla žehlička, protože má špatný kontakt. Život. Ve škole také na dvě slova polovinu věcí jsem zapomněla doma. Byla jsem strašně nervozní z toho, že nejsem vůbec připravené a musím vše dohnat do středy, což bylo nereálné. Ve 4 hodiny jsme odjížděly do Brna a zavítaly jsme do Juice Baru na Dvořákové ulici v Brně. Můžu říct, že bar to byl skutečné malý, ale ten RAW levandulový dort stál za to! Vždy jsem ho chtěla zkusit, ale neměla jsem na to odvahu. Řekla jsem si, že když už jsem tady, tak ho sním, i kdyby mi nechutnal. Levandulový dort je úplně ta nejzvláštnější chuť, jakou jsem zažila. Bylo to doopravdy zajímavé, pálivé a hodně zvláštní. Jenže mě dort moc nezasytil, takže jsme po celém Brně hledaly nějakou dobrou restauraci, kde se aspoň trochu najíme. Skončily jsme opět v našem milovaném Subwayi.




Před sedmou hodinou jsme vyrazily k Flédě. Byly jsme tam úplně první. Přes hodinu jsme čekaly a poté začal koncert. Rychle jsme se rozutekly do první řady a já stála pěkně uprostřed. Ještě než Lake Malawi začalo hrát, kluci z The Firearms byli předskokani. Hráli - tuším- hodinu. Byli doopravdy dobří. Potom přišli kluci z Lake Malawi. Hleděla jsem. Doslova. Jakou atmosféru dokázali udělat na podiu. Ze začátku mi připadalo, že lidi nezaregistrovali, že nějaký koncert vůbec je. Postávali vzadu. To si ale Albert vzal pěkně do svých rukou a skočil z podia do davu a pěkně nás rozproudil. Mám fakt komplex. Albert má tak hubené nožičky, že to ani není možný. Všichni kluci (kromě bubeníka) skákali po podiu. Bylo to fakt směšné, ale mně se to líbilo. Můžu říct, že jsem si koncert užila a jsem šťastná, že zrovna tenhle byl můj první. Tak moc jsme jásali, že jsme dostali přídavek s písničkou Barcelona, která je úplně boží. Ale písnička, která se mi zamotala v hlavě, je Paraler universe. Nemůžu ji nikde na YouTube najít a štve mě to, protože je krásná, melancholická a klidná. Po skončení koncertu jsme šly za klukama. Viděla jsem teda jenom Alberta, tak jsme za ním šli, pokecali si a vyfotili se. Je teda hodně vysoký a měl radost z toho, že se nám koncert líbil a zval nás hned na další. Hned bych jela znova. Nezapomenutelný zážitek.




Včera jsem jela do Znojma na rovnátka na kontrolu, jenže ordinace byla zavřená. Really? Šla jsem do parku a četla si. Můžu říct, že se mi celkově ulevilo díky pobytu venku. Poslední dobou se cítím stísněná a neustále jsem musela zhluboka dýchat, abych cítila vůbec, že žiju. Je to tím jarem, protože každé jaro se cítím ,, na mizině". Každopádně jsem čekala na mou kamarádku Michalku, se kterou jsme si užily krásný den. Tradičně jsme šly do La Familia a jely k nám domů. Byl to fajn večer. Dlouho jsem to nezažila, že by kamarádka u mě přespala a my si celý den povídaly.




Článek v novinách, uplakaná Nela je coffee lover

25. února 2016 v 20:16 | Nelly Cadlenson

Opět Vás zdravím. Chtěla bych Vám říct, že jsem měla článek ve znojemském deníku. Pohltila mě šílená radost, protože jsem ráda, když se mé články líbí ostatním a v některých směrech jim to pomůže. Poslední dobou si říkám, že možná co dělám, je správná věc. Věnuji se tomu, co mě baví. Ve škole je to jak na houpačce. Dělá mi problém matika. Vždy udělám chybu v takové blbosti. Budu se muset hodně snažit. Chodím také na přípravné hodiny na stáž. Je to fajn, protože furt mluvíme anglicky, za což jsem ráda. Nedávno jsem se dívala s babičkou na Poštu pro tebe. Na televizi se vůbec nedívám, ale udělala jsem výjimku. Byl tam jeden pán, který byl učitel, ale ta energie, která z něho sálala, byla neuvěřitelná. Hltala jsem každé jeho slovo. Pozval si tam svého kamaráda, který byl šíleně vtipný. Rozbrečeli mě. Po dlouhé době jsem si fakt pořádně pobrečela. Konečně jsem si pustila film Pearl Harbor, protože mi ho kamarádka furt doporučovala. A jak jsem dopadla? S brekem samozřejmě. Byl to ubrečený víkend. Už se čím dál rychleji blíží prázdniny a já se nemůžu dočkat. Nakonec se mi má praxe celá úplně změnila. Sama nevím, jak to bude. Poslední týden jsem šíleně unavená a mám strašnou chuť na kafe. Ale ne na takové jako Jihlavanka, Nescafé ale fakt to výborný, co dělají v La Familia nebo ve Skogu.


Mám doopravdy moc plánů. Zejména se jedná o focení, psaní článků a testování nových gelaků od Naninails. Mám strašně moc článků rozdělaných a nevím, který bych měla první dopsat. Teď budu mít více času, tudíž je určitě všechny dopíšu. Mé nálady jsou furt jednou dole a nahoře. Někdy z ničeho nic začnu blbnout s kamarádkou a za pět minut jsem úplně jiná. Všechno mi teď šíleně utíká. Vždycky jsem počítala dny do pátku. Teď to vůbec nedělám a utíká mi to rychleji. Popravdě se už těším, až budu chodit zase na brigádu. Nehorázně moc se těším na léto. Mám sice obavy z jara, že budu zase šíleně trpět na ekzémy a alergie. Beru přírodní lék z ostropestřece mariánského, který tělo čistí a neměl by se po něm projevovat ekzém. Uvidíme, ale pevně věřím, že to zvládnu!
Kamarádka letos dělá závěrečky, a tak ji jdu za modela. Má hodně zajímavé téma a neustále si zkouší na mě účes, se kterým určitě své zkoušky zvládne. Obarvila mě na tmavší hnědou, takže mám vlasy hodně tmavé, než jsem čekala. O prázdninách mě půjde vyfotit v celém provedení a jsem hodně zvědavá. No nic mějte se krásně.

Lake Malawi, Skog & mé plány

10. února 2016 v 17:24 | Nelly Cadlenson

Jak mě to chybělo. Napsat takový oddychový informační článek, co jsem prožila a co mám v plánu. Ani nevím, kde začít, jelikož je toho docela hodně. Tak asi tou nejlepší zprávou - pojedu na stáž do Portugalska! Vyšlo to, takže jsem strašně moc ráda. Měli jsme jet v květnu, ale přesunulo se to na červen a červenec, takže vůbec nevím, jak budu mít teď praxi s Vranovem. Musím si to vše zařídit. Jelikož jsem byla celý týden nemocná, tak jsem nemohla dělat nic jiného než jenom ležet a sledovat Upíří deníky, na kterých jsem teď závislá. Hlavně Damon je doslova ztělesnění dokonalosti. Vždycky jsem si myslela, že je to kravina, protože nemám ráda takovou tématiku - upíři, magie. Jenže mě to neskutečně nadchlo a teď každý den jedu jenom tenhle seriál. V sobotu jsme s kamarádkou vyrazily do Brna pro lístky na Lake Malawi, protože jsme chtěli lístky, tak jsme hledali klub Indies. Hledaly jsme to fakt dlouho a přitom, když jsme stály na místě, kde to mělo být, tak jsme ten klub neviděly. No pěkný! Jak mám ten lístek v ruce, tak jsme hned klidnější. Zamilovala jsem se do té nové písničky We are making love again. Po dlouhé době jsme konečně navštívily SKOG. Už delší dobu jsme si říkaly, že bychom tam měly zajít. Teď se to nakonec krásně dalo dohromady, že jsme šli ještě nakupovat. Jako vždycky odjíždím z Brna bez oblečení. Mně se prostě nic nelíbí! Všechno je jako bez života, volné jak vrata a hlavně mi nic nesedí. Fakt jsem opět zklamaná. Ale zaujalo mě jedno sako v New Yorkeru, které se mi fakt líbilo i barva. No ale v tom New Yorkeru mě zastavila jedna starší paní, která byla velice upravená a krásná. Začala mi říkat, jak jsem strašně krásná a hubená (haha). Také ji zajímalo, odkud jsem a co studuji. Nakonec z ní vypadlo, že bychom si daly krátkou hodinou schůzku, kde by mi všechno vysvětlila a jednalo by se o spolupráci s firmou, která pomáhá lidem ukázat, aby byli krásnější a vitálnější. Je to firma LR. Víte, někdo o co se jedná? Jsem z toho docela mimo, protože paní mi dala její číslo a čeká, až se jí ozvu.


Také jsem začala psát pro jednu stránku a jsem moc spokojená, protože teď píšu skoro každý den. Přemýšlela jsem tak, že tohle je vlastně jediná činnost, která mi dlouho vydržela. Vše mě hned opustilo, ale psaní na blog se mě drží dobrých 8 let, což jsem moc ráda.
Vzhledem k tomu že bude Valentýn a já ho slavím (i když jsem sama, ale miluji sebe že :D), tak bude i článek, na který byste se mohli těšit. Docela mě to hodně popadlo, že si vyrábím srdíčka a zdobím pokoj. Už začínám blbnout.

Točení s PIMPS, YouTube a blogerka, která stojí za hřích

18. ledna 2016 v 20:17 | Nelly Cadlenson

Ahoj, zdravím Vás. Už dlouho jsem se Vám ani neřekla, jak to u mě je. Leden začal docela dobře. Jsem zatím zdravá a pravidelně cvičím, což o Vánocích nešlo. Ve škole je to teď velký boj, na kterém se ani moc nepodílím. Letos to nebude žádná hitparáda. S novým rokem přišlo i strašně moc nových nápadů, snů a cílů, kterých bych chtěla dosáhnout. Čím dál víc lidí mi řeklo, že bych měla zkusit natáčet na YouTube. Můžu říct, že tuhle myšlenku mám pořád v hlavě. Stále si nejsem ale jistá, zda jít do toho. Měla bych malou představu o čem bych chtěla točit, co říct ostatním. Vím, že bych do toho musela investovat zase více času. Protože už vím, že to není žádná sranda. Stříhání, točení, hodiny strávené s počítačem. Každopádně mi na začátku roku přišlo pozvání na natáčení 7 second challange s youtubery z kanálu Pimps. Byla jsem ráda, protože jsem kluky chtěla potkat a hlavně jsou jediní youtubeři, které sleduji. Byla jsem ráda, že jsem za něma přijela, protože jsou moc fajn. Můžete se podívat i na jejich YouTube kanál Pimps a video naší 7 second challenge.



Doufám, že se Vám bude líbit. Kluci jsou profíci v natáčení, jak jsem si všimla, zatímco já vůbec nevěděla, co říkat nebo jak se tvářit. Prostě sranda.
Dále bych pak chtěla zmínit jeden článek, který mi poslal můj čtenář a blogger LAMIČ. Tenhle článe nese název ,,Které blogerky by podle Lamiče stály za hřích?" (pokud si chcete názor na mě přečíst, klikněte) Docela jsem kulila očima, když jsem viděla, že mě zařadil mezi tyhle blogerky. Každopádně mě článek moc a moc potěšil a docela mě i rozesmál. Takže tě, Lamiči zdravím a děkuju za zpříjemnění dne.
Dala jsem si jeden cíl, který prostě musím dodržovat a to je, že budu číst. Všimla jsem si totiž, že mi čas doslova proklouzává mezi prsty. Vím, že to je tím, že většinu volna, jsem na sociálních sítí. Můžu se pak divit, že nic nestíhám. Ve škole neslyším nic jiného než slovo maturita, a to mě strašně děsí. Vím, že toho bude strašně moc. Navíc v té době budou i přijímačky na vysokou školu. Chtěla bych na obor, který je úplně odlišný od Cestovního ruchu a šance na přijetí je malinká, i přesto to prostě zkusím. Nehodlám si pak vyčítat, že jsem to nezkusila a navíc kdyby mi to nevyšlo mám plán B, který je lákavý - vycestovat do zahraničí jako au-pair. Začala jsem se učit španělsky. Chodím do kroužku, kde jsem jen já a kamarádka. Učitelka je moc fajn a španělština je rozhodně lehčí jazyk jak francouzština.
Dříve jsem školu strašně moc hrotila a musela jsem mít prostě jedničku, jinak bych neusla. Ale teď? Je mi to doopravdy fuk, protože teď si připadám, jako kdybych dělala konečně to, co mě baví. Píšu více článků, více fotím, víc píšu a zpívám pořád dokola. Dříve jsem vždy upřednostňovala školu před svými koníčky. Jenže teď vím, že to musí být vyvážené, abyste mohli lépe fungovat. Cítím na sobě, že se i víc bavím, chodím do společnosti a celkově se cítím rozhodně líp. Třeba v pátek jsme měli sraz se základkou, a sama jsem si říkala, že půjdu brzo domů. Haha, Nelo. Zůstala jsem tam mezi posledními. Někdy si říkám, že mi vlastně nic nemůže chybět. Mám rodinu, jsem zdravá, mám kamarádku, které věřím a jsem za ni strašně moc ráda, mám zatím kde bydlet, cestuju po světě, studuji a prožívám nejkrásnější léta svého života. Věřím, že většina je na tom stejně jako já. Takže hledejme na svém životě jen to nejlepší a zaměřme se na to, co nás doopravdy činí šťastnými.

Můj rok 2015

2. ledna 2016 v 22:35 | Nelly Cadlenson

Ahoj. Přeji Vám všem šťastný nový rok a hlavně hodně zdraví. Dneska bych chtěla shrnout svůj rok 2015, který byl doopravdy náročný a hlavně přínosný. Tenhle rok byl pro mě pokrok ke zlepšení mého života. Začnu tedy od začátku.
V lednu jsem poprvé cítila, co to je být ve stresu. Všechno se na mě chrlilo, protože jsem musela zvládat školu a projekt, se kterým jsem posléze v únoru odjela do Španělska. Zažila jsem první let letadlem a poprvé jsem musela spoléhat na své jazykové a komunikační schopnosti, jelikož jsem bydlela ve španělské rodině. Bylo to pro mě něco nového. Jako kdybych si uvědomovala, kolik možností mám. Šíleně moc jsem si leden a únor užila. Většinu času jsem byla s kamarádkou Míšou, která se projektu taky účastnila. Chodili jsme do naší oblíbené kavárny La Familia, kterou jsem pomocí Míši objevila v lednu. Byla jsem šťastná. Po příletu ze Španělska s novými zkušenostmi jsem šla poprvé na ples.

Další měsíce jsem začala pociťovat, že jsem poblázněná láskou. V té době jsem často jezdila na kole, udržovala se fit a cvičila v posilovně. V dubnu jsem si začala uvědomovat, že chci něco víc. Cítila jsem, že je něco špatně a že nemám něco dořešené, co bych měla vyřešit. Vím, že co jsem v minulosti zažila, se se mnou táhlo jako kamení a přítěž. Začala jsem tedy číst články týkající se psychiky a psychosomatických nemocí. Když jsem ty knížky četla, snažila jsem se odhalit svůj problém. Jenže začalo jaro a jako vždy se u mě vyskytne alergie a s ním i ekzém. Tento rok mě to postihlo doopravdy šíleně moc. Nevěděla jsem, co mám dělat. Byla jsem ze sebe otrávená a nenáviděla jsem se. Neustále jsem o tom je mluvila a nic pro to nedělala. V té době mi byl přidělen další projekt, se kterým jsem protentokrát vycestovala do Slovinska. Museli jsme plnit různé povinnosti, cvičit prezentace, natáčet videa a organizovat výlet pro stážisty ze zahraničí. Byla jsem docela pod tlakem. Řekla jsem si dost! Nechtěla jsem se cpát kortikoidy, které Vám stejně nepomůžou. Zatlačují Váš problém zpět do těla.


Jednoho dne jsem zavolala jedné paní, která se zabývala akupunkturou. Měla jsem šílený strach, o čem se s ní budu bavit, co mám čekat. Ještě teď jsem té paní moc a moc vděčná, protože mě dokázala otevřít. Pomohla mi mluvit o svých pocitech a projevovat city ven. Vše, co mě celá léta trápila, jsem jí řekla a byla mi oporou. Snažila se pomoct s každým mým problémem a pomohla mi uvědomit si mou hodnotu. Považovala jsem se za člověka, který je jiný a svět mu nikdy patřit nebude. Jenže ne! Patří mi. Vždycky mi napíchla různé body, aby mi pomohla s ekzémem a s alergiemi. Můžu říct, že jsem jaro přežila.

Poté přišlo Slovinsko a s ním setkání se slovinskou rodinou. Neuvěřitelné, jak se rodina podobala té české. Katarina, u které jsem bydlela, byla úplně stejná osoba jak já. Strašně moc jsem si s ní rozuměla. Opět jsem získala jazykové zkušenosti. Během poznávání nových zemí, jsem zjistila, že cestování je to, co mě naplňuje. Možná to zní divně, ale připadám si volná a nikým vázaná. Překvapuji sama sebe, že v zahraničí jsem jiný člověk. Uvolněnější, víc svá. Nejlepší byl ale stejně výlet do Anglie, protože odjakživa to byl můj sen. To prostředí, lidé a všechno okolo mě ještě víc motivovalo, abych cestovala ještě víc. Celý rok jsem se snažila uspořádat svoji osobnost. Nemůžu na sto procent říct, jestli jsem toho docílila. Určitě ne, stále jsem na té cestě poznávání a moc mě to baví. S tímhle mi pomáhá nejen má kamarádka, ale vyhledala jsem i odbornější pomoc, a jsem za to nesmírně vděčná! Zkrátka osobnostně na sobě pracuji. Za tenhle rok se moje sebevědomí z nuly dostalo na takových 40 procent.
Jsem za to nesmírně vděčná, že jsem byla předhozena složitým úkolům a situacím. Začátkem prázdnin jsem měla poprvé brigádu na celé 2 měsíce. Nesmírně jsem tam byla spokojená a letos tam půjdu znovu. Poznala jsem nové lidi. Sice jsem si prázdniny neužila podle svého gusta, ale můžu říct, že jsem si je užila se správnými lidmi.
Červen byl náročný, protože jsme také rekonstruovali barák, a můžu říct, že to bylo děs!


Začátkem třetího ročníku mi bylo oznámeno, že budu mít praxi na Vranovském zámku, a to mě nejvíc děsí do budoucnosti. Tohle bude jediné, co si přeji, abych to zvládla. Držte palce. Zbytek podzimu jsem měla celkem poklidný. Dodělávala jsem si svůj pokoj a z ničeho jsem si hlavu nelámala a doslova si užívala klidu. V prosinci jsem veškerý čas trávila se svou rodinou a Vánoce strávila také v rodinném kruhu. Jsem celkem překvapená, jak to rychle uteklo. Úplně teď si pamatuji momenty před tím, než jsem odlétala do Španělska, jak jsem poprvé obsluhovala, jak jsem dostala první pusu, jak jsem byla poprvé na diskotéce s kamarádkou, jak jsem si užívala své 17. narozeniny na praxi, jak jsem chodila každý měsíc do La Familia s Míšou na babychino. Nejlepší pro mě byl stejně leden, únor a konec tohoto roku. Nejvíc jsem si ale užila poslední den roku 2015, protože poprvé přišlo něco neplánovaně. Už nic neplánuji.
Přeji Vám mnoho zdraví, lásky a úspěchů do nového roku 2016. Doufám, že bude ještě lepší jak tento, a že dodržím své novoroční předsevzetí.

Co jsem dostala k Vánocům 2015?

28. prosince 2015 v 18:46 | Nelly Cadlenson


Vánoce jsou už za námi. Je to šílené, jak to vždy uteče. Abych pravdu řekla, vůbec jsem svátky neprožívala. Nevím, co se stalo. Místo sledování pohádek jsem si četla nebo byla na mobilu. Nedokázala jsem se koncentrovat na žádnou pohádku (kromě Sám doma a Grinche). Štěrý den byl docela hektický. Pomáhala jsem s přípravou na večeři, která byla veselá, protože nás u stolu bylo 7. Největší radost mi dělala má mladší sestra, které oči jen zářily. Dárky, které jsem dostala, jsem si vlastně nakoupila sama. Mám to tak od 13 let, co se naši rozvedli. Vždy si nakoupím, co chci a co potřebuji. Nejvíce jsem si teda nakoupila v Anglii - Primark a New Look. Dostala jsem 2 svetry a kožené rukavice z Primarku, za které jsem fakt ráda. Jen jsem zvědavá, jestli je využiju. Zatím to vypadá na takové jarní počasí. Dále pak dekorace do pokoje - zrcadlo, pořadače, stojan na šperky, rámečky, židli a vysněný kosmetický stůl Malm z Ikei. Nechyběla ani kosmetika, litr kokosového oleje, školní pomůcky jako růžové sešity, diář. Konečně mám štětce na tvářenku a na oči. Radost jsem měla i ze selfiestick a čoček na telefon. Fotky z telefonu vypadají jak ze zrcadlovky. Neuvěřitelné!



















ENGLAND 2015

6. prosince 2015 v 19:41 | Nelly Cadlenson

Ahoj. Jsem doma z Anglie a mám doopravdy smíšené pocity. Moje vzpomínky jsou tak živé, že kdybych zavřela oči, jsem znovu ve svém milovaném Worthingu. Můžu říct, že jsem byla napjatá, jaké to tam bude. Poslouchala jsem řeči ostatních o Angličanech, že jsou odtažití, citově chladní a jejich humor je suchý, dále že mají doma bordel a neuklízí. Je sice pravda, že jejich domy nejsou tak precizně uklizené jako u nás v Česku, za to oni si dokáží svůj život užít. Bary, kavárny a restaurace jsou pořád plné lidí. V domě, ve kterém jsem bydlela, byl postarší a uklizený. Nebyl tam nikde prach ani bordel na zemi. Oni prostě mají jen moc věcí náskladané třebe v knihovnách nebo v obýváku na stěnách. To je vše, takže to může působit kýčovitě. A co se týče jejich povahy... Lidé by měli nejdřív s Angličany mluvit, než se přiklánět k názoru druhých, že jsou Angličani chladní. Podle mě to není pravda.


Když zavzpomínám na svého učitele Davida, tak si představím showmana, který dokáže své vyučování zpestřit na tolik, že ho studenti poslouchají. Celou dobu vykládal a nutil nás taky mluvit. Jenže ona ta konverzace přišla vždy sama. Hráli jsme s ním různé hry, při kterých jsme museli mluvit. Naše každá hodina se nikdy neobešla bez smíchu. Uměl nás pobavit a zároveň nás zbavit nervozity. Stejně tak kdy jsem čekala před obchodem zvaný Poundland, kde všechno bylo za jednu libru (ale o něm později), jsem čekala s plnýma taškama na kamarádku. Jeden pán si ke mě sedl a podal mi bonbony, které mi z tašky vypadly. V Anglii je nutné, abyste za všechno děkovali a také prosili. Ten pan, který žil ve Worthingu, si se mnou vykládal dobrou půl hodinu. Šlo vidět, že se hodně zajímá. Chopila jsem se šance a začala jsem se taky zajímat a vyptávat. Můžu Vám říct, že takhle když si s někým povídáte a je z jiné země, tak pro mě je to ten nejkrásnějí a nejnaplnitější pocit, co mi život může dát. Furt tápám, kdo jsem a co mě baví a co chci. Když si například koupím kabelku, kterou moc chci, tak mě to naplní na chvíli, jenže tohle je mnohem vzácnější než nějaké hmotné věci. Pomalinku si uvědomuji, že tohle je vlastně to, co chci. Můžu z celého srdce říct, že na tento moment myslím fakt každý den a přehrávám si ho dokola, protože tehdy jsem se cítila užitečná a šťastná. Měla bych přestat psát takové citové výlevy a popsat Vám, jak to tam probíhalo.


Jeli jsme ze Znojma až do Calais, kde jsem viděla uprchlický tábor. Bylo to něco neskutečného. Tolik lidí a bydlí jenom v modrých tenkých stanech. Všude okolo byl samý nepořádek a na každém rohu stáli policajti. Když jsme najeli na trajekt, tak jsem se pomalu tešila, až spatřím anglickou pevninu. Jenže cesta trajektem nebyla vůbec skvělá. V půli cesty mi začalo být špatně. Celou cestu jsem byla na záchodě a zvracela. Jo bylo to strašně fajn, protože byly nehorázně velké vlny, takže se naše cesta prodloužila nejméně o hodinu déle. Po příjezdu do Doveru jsme jeli do historického městečka Hastings, kde jsme byli u moře a prohlídli si město. Bylo to neuvěřitelné, protože skoro na každém rohu byl krásný kluk. Prostě přesně můj typ. Poté jsme jeli do rodin do Worthingu. Bydlela jsem v rodině, kde host mummy nebyla Angličanka ale Thajka. Občas jsme ji nerozuměli, protože některé písmenka měnila, což bylo občas směsný. Byli ale hrozně moc přívětiví. Co se týče jídla tak to byl fakt cheat week se vším všudy. Kdybych tu bydlela a stravovala se tu, tak jsem do měsíce stokilová. Jenže naše host mummy nám vařila takové lehké večeře. Třeba první den nám udělala bulgur s hráškem, mrkví a sýrem. Další den jsme měli boloňské špagety a poslední den jsme měli nudle. Nemůžu si vůbec stěžovat, protože jídla v rodině byla suprová. Snídaně byly stále stejné - musli s mlíkem, toast, arašidové máslo a marmeláda. Poslední dny jsme měli večeři jako pizza a fish&chips, což je tradiční anglické jídlo. Co mi akorát scházelo byl teplý oběd, protože místo toho jsme dostávali balíček, ve kterém byl toast, sladkost, brambůrky, ovoce a voda.

Co se týče školy, tak jsme se učili 3 dny a měli jsme 2 hodinové lekce. Každé ráno cestou do školy jsem obdivovala uniformy žáků. Je to něco prestižního. Všichni tu byli příjemní a furt se nás ptali, jak se máme. Není to o tom, že by je to zajímalo, ale je to jejich projev zdvořilosti a slušnosti. První tři dny strávené na jihu byly nejlepší ze všech. Chodili jsme k moři a na mola. Nakupovali jsme a to ve velkém. Jeli jsme do Brightonu, kde jsem nakoupila spoustu věcí v Primarku a New Looku. Utratila jsem nejmíň 80 liber. Brighton se mi moc líbil, protože nebyl tak přeplněný. Všude jsem zkoumala každé místo, co bych mohla vyfotit. Jenže furt nebyl čas. Nakonec to dopadlo tak, že celá naše skupina musela čekat na mě a na kamarádku. Další den jsme byli v Portsmouth, kde byli jen samé lodě a pak přišlo opět nakupování. Poslední den na jihu jsme strávili ve Worthingu, kde nás vzali do Poundlandu, jak jsem se již zmiňovala. Vše tam bylo prostě za jednu libru. Takže jsem nakoupila šampony, deníčky, různé vánoční dekorace, diář na rok 2016, bonbony, čokolády, čaje a pronto, protože u nás stojí 100 Kč. Už mě bolely ruce, jak jsem měla ten košík těžký. Ano, tady jsem utratila dalších 25 liber. Co mě ale překvapilo, tak to bylo KFC, protože to nebylo jako u nás. Když jsem řekla obsluze, že chci Twister menu, koukal na mě jak na idiota. Mají to tam tak, že si koupíte normálního Twistera s hranolkama a k tomu musíte dokoupit nápoj. Vůbec nechutnal tak jako v Česku.


Pak přišel na scénu Londýn, který je neuvěřitelný. Je přeplněný a všechno je tu strašně ve spěchu, lidé tak doprava. Památky má nádherné a vůbec jsem si nepředstavovala, že jsou všechny tak blízko u sebe. Viděli jsme Tower Bridge, Big Ben, London eye, Katerdrálu sv. Pavla a mnoho dalších. V Londýně probíhalo také mnoho stávek reagující na to, co se děje ve světě. Večer bylo všechno osvícené francouzskou trikolorou. A vánoční osvětlení je tam jako z pohádky. Mrzí mě, že nemám pořádné fotky, protože jsme večerní Londýn viděli z autobusu. Je nádherné, jak se všude svítilo a červené autobusy tomu dodávaly šmrnc. Mrzelo mě, že jsme němeli tolik času. Furt jsme pospíchali a neměli čas někde se zastavit. Z čeho jsem měla šílenou radost, byla návštěva muzea Madame Tussaud's (nebo jak se to píše), kde byly samé známé celebrity. Hlavně jsem se setkala s One Direction a se Zoellou a Alfiem. To jsem měla šílenou radost a užívala si to. Ty figuríny byly doopravdy jak živé. No a zjistila jsem, že Einstein byl doopravdy malý.


Poslední den byl zároveň asi nejlepším dnem, protože jsme prošli celým Londýnem a procházeli ulicemi, kde se nacházeli fakt luxusní nádherní chlapci. Jeden mi utkvěl v paměti, protože mi připomínal Harryho. Zakončili jsme náš výlet na London Eye a plavbou po Temži. Vše bylo nasvícené a vánoční nálada mě pohlcovala. Nechtěla jsem z tama ještě odjet, ale zároveň mě táhla domů rodina. Musím uznat, že tento rok byl doopravdy těžký a stále jsem čekala na odměnu, a právě tenhle výlet byl pro mě tím nejkrásnějším dárkem, co mi mohl někdo kdy dát. Konečně můžu odškrtnout svoji první položku na seznamu z mých snů.
Mějte se zatím krásně. Čeká Vás tu moc moc fotek z Anglie ale i mnoho jiných.


Podzim, Anglie 2015 & zájmy [13. 11. 2015]

13. listopadu 2015 v 16:29 | Nelly Cadlenson

Ahoj. Dlouho jsem se neozvala. Chtěla jsem jenom říct, že naše rekonstruce domu je skoro u konce. Jenže jsou okolo furt toho šílené problémy. Třeba včera nám přivezli jinou sedačku, než jsme chtěli. Umyvadlo nám dovezli prasklé a vinylových podlah bylo málo. A o řemeslnících ani nemluvím. Myslím si, že dneska je řemeslo doopravdy důležité v dnešním světě. Každý chce maturitu a nepracovat rukama, jenže tahle práce bude čím dál cennější. Neustále slyším, že nemají čas a mají toho hodně. Je to šílené. Každopádně jak se vlastně mám. Můžu říct, že je to jak na houpačce. Někdy je to fajn a někdy zase na dvě slova, což ale všichni známe. Brigáda mi skončila a já teď hledám něco nového. Nejradši bych šla pracovat na Freeport do nějakého obchodu. Bohužel všude berou až od osmnácti. Mimochodem na začátku října jsem se dozvěděla, že pojedu se školou do Anglie. Nehorázně se těším a hlavně konečně uvidím Londýn. Pojedu na začátu prosince, tudíž uvidím vánoční Londýn. Dále jsem si pak dávala přihlášku na stáž do Portugalska. Byla bych ráda, kdybych se i tam dostala, protože by to byla opět skvělá zkušenost procvičit se v jazyce a pracovat zde ve svém oboru. Školu zatíím zvládám, jen mě trápí praxe, kterou budu vykonávat celý červen. Budu celý červen provázet na zámku ve Vranově nad Dyjí a navíc průvodcovský text je na 15 A4 stránek. Mám strach, že se to nenaučím. Pomalu se učím Sál předků, ale je to strašně náročné. Přemýšlím, že bych se přihlásila i do školního pěveckého sboru, protože nemám žádnou aktivitu, které bych se věnovala. Ano mám blog, cvičím a píšu, jenže tady to záleží na mě, kdy si na to udělám čas. Zpívat mě baví a vím, že je na čase začít s mým hlasem něco dělat. Je třeba ho cvičit. Momentálně si vybavuji pokoj a vyrábím různé dekorace. Jo a musím do Ikeii koupit si židlu, svíčky a kožešinku. Ani si nedovete představit, jak se těším na Vánoce. Podzim miluju a to hlavně kvůli stromům, jak jsou barevné. Nejradši mám když večer zalezu do postele s čajem a koukám na filmy. Už ani nevím, na co se mám dívat. Měla bych se podívat na nějaké filmy, které jsou inspirovány knihami, které musím přečíst na maturitu. Budu se dívat na Želary, Smrt krásných srnců a Sophiininu volbu. Máte ještě nějaké návrhy?


Je mi celkem na nic z toho, že jsem ve 3. ročníku a ještě rok. Nechci uvěřit, že už budu dospělá a nejsem na to připravená. Hlavně nevím co dál. Jít na vysokou, jít pracovat nebo odjet? Chtěla bych zkusit vysokou, ale nechci cestovní ruch. Chtěla bych zkusit psychologii. Vím, že je to těžké se tam dostat, jenže když někomu pomáhám, cítím se být užitečná. Cítím se být potřebná. Jednu dobu jsem strašně chtěla být modelka ( i když vím, že bych na to nikdy neměla), viděla jsem pouze to, jak chodím po mole, jak cestuji, jak mě všichni obdivují. Jenže o tom to není. Sama v hloubi duše vím, že by mě to nebavilo. Chtěla jsem to jenom kvůli obdivu. Hodně věcí jsem chtěla kvůli obdivu. Jenže vy uslyšíte pochvalu na vaši osobu a jejich víc. Samozřejmě že to lichotí, ale Vám je v daný moment skvěle, ale stejně Vás to pak nenaplní. Upřímně jsem i poslední dobou unavená dnešním životem (tenhle článek jde trochu jinačím směrem). Jak Vás někdo soudí podle Vašich fotek a co píšete na sociálních sítích. A také to když Vás dotyčná pomlouvá a vy jste jen kousek od ní. Nechápu to a asi nikdy nepochopím. Copak to té dotyčné osobě dává, že na Vás kydá špínu? Podle mě se ta osoba šíleně nudí a potřebuje mě znemožnit před druhými, aby zazářila na úkor mě. Jak dětské!
Nelíbí se mi jakým jazykem dnešní lidé mluví. Občas jak kdyby ztratili vlastní hrdost a soudnost. Nejsem typ člověka, co by rád chodil do společnosti mladých lidí. Já vím, že je to divné. Já se prostě v dnešní společnosti necítím a nedokážu být svá. Když slyším hlouček kluků, jak se baví, kterou holku dneska přehnou, chce se mi brečet a utéct někam daleko. Nechci narážet takhle na kluky. I holky takhle blbě mluví. Když je slyším, myslím, že si samy sebe neváží a celkově dělají jenom to, aby od kluků získaly pozornost. Musí ji ale získat fakt tak odporným způsobem, že se mu přimo před očima nabízí? Nevím. Raději dám přednost klidnému večeru s knížkou a teplým čajem nebo si zajdu s kamarádkou na večeři. Jsem doopravdy ráda, že mám kamarádku, která je stejně naladěná jako já. Můžu Vám říct, že se teď v sama sobě vyznat. Nevím, co je správné a co špatné. Chci se vydat tou správnou cestou a neudělat chybu. Cítím se, jak kdybych něco stále dokola skrývala.



Jak to se mnou bylo tenhle půlrok ?

28. června 2015 v 15:26 | Nelly Cadlenson

Ahoj. Některým z Vás přeji pěkné prázdniny plné aktivního odpočinku, někteří se budou muset ještě 2 dny smažit ve škole. Ale teď k věci. Jak jsem již zmiňovala, tak probíhá rekonstrukce našeho domu a říkám, že to není žádná procházka rozkvetlou zahradou. Je to doopravdy šílený, a abych pravdu řekla, docela se těším už na září, protože vše bude už hotové (mělo by). Tudíž ani žádné články během prázdnin nečekejte (třeba přijde múza sama a bude hodně článků), protože nemám ani kde psát a nemám na to klid.
V pátek nám rozdali vysvědčení a já jsem spokojená. Dopadlo to tak, že jsem měla 5 dvojek a ještě pochvalu od ředitele za studijní výsledky a reprezentaci školy. Zakončila jsem to se svou kamarádkou Míšou na dortíčku z La Familia. Musím říct, že tenhle školní rok byl doopravdy jeden z nejlepších a nejhorších vůbec. Tenhle rok jsem měla možnost vycestovat 2x do zahraničí. Potkala jsem mnoho nových lidí. Hlavně jsem ráda za jednu věc. Když porovnám prvák, kdy jsem se krčila v rohu, aby na mě nikdo neviděl, tak druhák byl právě opak. Chodila jsem na všemožné akce, které škola pořádala. Štvalo mě to, že jsem prostě na některé akce byla donucena, ale zase mi hodně daly. Ve třeťáku mám v plánu tempo trochu zpomalit a věnovat se i jiným věcem. Vzhledem k tomu, že škola byla pro mě vždy prioritou číslo jedna, tak se snažím najít sama sebe. Nikdy jsem nevěděla, co vlastně chci ani co mám ráda. Byla jsem tak zaslepená, když se budu učit a mít dobré známky, že budu mít dobrou práci, která bude dobře finančně zajištěná. Nikdy jsem nedělala věci jenom tak. Vždy jsem požadovala odměnu. Přesně jak je tomu ve škole. Za vzorné chování a dobré studijní výsledky dostanete ústní pochvalu. Komu by se to nelíbilo že?


Stalo se hodně věcí, které nevíte a vím je jen já. Můžu Vám ale říct, že většinu času jsem se snažila být s každým za dobře, a tak jsem sama sebe zapírala. Neřekla jsem nic lidem, když mě štvali. Nenadala jsem nikomu, když mě přímo vytáčel. Neprojevila jsem city, protože jsem měla strach, že to není opětované. Zajímala jsem se o věci, které mě ani nezajímaly, ale zajímaly druhé. A hlavně jsem neřekla svůj názor, protože jsem se bála, že když nebude druhý se mnou souhlasit, nebude mě mít rád. Právě tohle mě v poslední době moc trápilo. Když jsem přijela ze Slovinska, myslela jsem si, že ty nervy ze školy asi už přejdou a zase to bude, jak má být. Ale nebylo.
Moje problémy s ekzémem se začaly zhoršovat a už mě nebavilo na sebe patlat kortikoidy a brát všemožné léky jenom proto, aby to na pár dní zmizelo, ale stejně se to za týden vrátí. Nejhorší bylo, když se mi ekzém objevil za krkem a na místech, kde se mi nikdy neobjevoval. Byla jsem furt unavená a nic mě nebavilo. Nebavilo mě ani psát ani hrát na kytaru. Dokonce jsem přestala i na kole jezdit. Byla jsem tak zlenivělá a protivná na všechny. Všechny jsem otravovala mými problémy okolo ekzému a mé postavě. Na kolo jsem se vždy donutila, když jsem se podívala do zrcadla, protože všechen tenhle nával mi způsobil to, že jsem z ničeho nic začala jíst hodně jídla. Můžu Vám říct, že jsem se občas cítila, jako před rokem kdy jsem zažívala to samé. Furt jsem měla v hlavě tu myšlenku, že když se zase přejím, tak své problémy nevyřeším, ale že si zadělávám na další problém.
Rozhodla jsem se, že to vezmu do svých rukou a vyzkouším vše ale přírodní cestou. Zašla jsem tedy za paní, která dělá akupunkturu. Prvního sezení jsem se docela bála, protože jsem trošku věděla, do čeho jdu. Paní byla velice příjemná a ptala se mě na věci, které by mě ani nenapadly, že by se mohla ptát. Řekla jsem ji úplně všechno o škole, mě a o mé rodině. Jak mám problém s dýcháním, tak jsem nevěděla, že ledviny s plícemi souvisí. V minulosti jsem měla problém s ledvinami a stále chodím na kontroly. Napíchla mi jehličky na záda, na rukách i na břichu. Můžu Vám říct, že k té paní jsem přišla s alergickou rýmou, s nachladlým hlasem a zarudlýma očima. Po návštěvě jsem se zbavila rýmy a můj hlas se zlepšil.
Doslova jsem hleděla na ten rozdíl. Na prvním sezení mi hodně otevřela oči a donutila mě se koukat na svět trochu jinačíma očima. Většina lidí si myslí, jak si já můžu na něco stěžovat. Ze všech stran slyším, že hubená a šikovná jsem. Já tomu ale prostě nevěřím. Připadá mi, že většina lidí se semnou nebavila kvůli vzhledu a mé povaze, ale najednou když jsem se změnila, list se zázrakem otočil. Nedokážu se zbavit toho pocitu, že mě mají rádi jenom pro mou odvahu. Hodně si na tohle dávám pozor a snažím se lidi rozeznávat, kteří to se mnou myslí dobře a kteří nejsou falešní. Jsem strašně ráda za své 2 kamarádky Adélku a Karin. Myslím, že ony dvě mě dokážou nejlépe pochopit. Nevím před nimi se nebojím něco říct, protože vím, že nebudou na mě koukat zvláštním pohledem. Jsem za ně moc vděčná, jelikož já jsem tu pro ně a vím, že i ony pro mě. Já věřím, že konečně najdu to souznění, které hledám a věřím, že se mi to podaří.
Proto bych všem, kteří mají stejný problém, aby přestali dělat věci, které chtějí druzí. Přestaňte zapírat své špatné vlastnosti. Nesnažte se být dokonalými. Stejně jimi nikdy nebudete. Ze života nebudete mít nic. Neprožijete svůj život, ale prožijete život druhých.
A teď k mým plánům na prázdniny. Celé prázdniny budu pracovat v kavárně, kde už jsem párkrát byla. Můžu se přiznat, že první den jsem chtěla jít domů, protože jsem nevěděla absolutně nic. Zato druhý den byl rozhodně lepší. Pracuju vlastně jako servírka a ještě k tomu chystám dezerty a kávu. Nejhorší pro mě ale bylo to, jak se má připravit espresso, jak zase latté a jak frapé. Stále s tím bojuji, ale snad se to už zlepší. Doufám.
Jinak bych se s Vámi chtěla podělit o mou zkušenost na vernisáži svatebních šatů, kde jsme předváděly šaty z dnešní doby a také retro šaty. Abych pravdu řekla, já vždycky dostanu to nejlepší. V prvních šatech jsem musela jít bez podprsenky a z druhých šat mi lezlo spodní prádlo, protože ty šaty měly strašně vysoký rozparek, což mě velice potěšilo, protože naše paní učitelka tohle řešila pak ve třídě. Byla to celkem super zkušenost. S čím jsem si ale nevěděla rady, tak to byl výraz obličeje. Mám se smát nebo se mám tvářit jako profesionál? Nakonec jsem tomu nechala volný průběh a dopadlo to dobře, kdyby Nelča, jak jinak, nešlápla Verči na závoj, tak že chudák zavrávorala, ale vzala to dobře. Cítila jsem se, jak naprostý blbec, protože to se může stát zase jenom mě.
No jo a Nelča má 17 let (juhuu). No můžu Vám zaručit, že jsem narozeniny přímo nádherně oslavila. Mám v plánu si koupit nové kolo. Konečně jsem dostala místo čokolády müsli. To mě strašně moc potěšilo. Samozřejmě nesměla chybět ani kosmetika.Většina mého narozeninového dnu byla strávena na záchodě. Byla jsem zrovna na praxi a strašně mě začalo bolet břicho. Celé dopoledne jsem jenom seděla a čekala, kdy to přestane. Ale ono nepřestalo, když jsem se rozhodla jít z praxe domů, tak jsem hodila šavli přímo u nějakého podchodu s keramikou. Nádhera. Na své 17. narozeniny vzpomínám velice ráda. Ty dny, které jsem byla doma, si musím nahradit. Co už.

Užijte si prázdniny.

Bye, Slovenia [10.5. - 15.5.]

17. května 2015 v 11:13 | Nelly Cadlenson

Krásný týden je za mnou a já bych ho nejradši zopakovala znovu. Proč to tak musí rychle utíkat? Měla jsem se tam moc dobře. Ze začátku jsem opět měla nervy, kam jedu a ke komu. Moje hostitelka Katarina se ke mně chovala fakt suprově. Máme podobné zájmy, takže jsme se měli o čem bavit. Bylo super to, že byla ukecaná. Hned první den jsme byli s jejími kamarády venku, ale tam skoro nikdo neumí anglicky. Co jsem si všimla, tak kluci ze Slovinska vypadají doopravdy lépe než holky. Připadá mi, že o sebe víc pečují, lépe se oblékají, jsou načesaní a hlavně mají upravené obočí. Na druhou stranu holky mi připadaly málo upravené, že si na vzhledu tolik nezakládaly. Katarina miluje jídlo, a tak mi furt dávala nějaké dobré jídlo. Jídlo ve Slovinsku bylo vynikající! Je podobné italské kuchyni - samé těstoviny, pizza a maso. Vzala mě do jejich oblíbené restaurace, kde objednala (ani nevím, jak se to jmenovalo) něco jako pizzu, ale nebylo naspod těsto. Bylo oddělené a upečené jako chleba. Byl tam zapečený sýr, ústřice a rajče. Fakt jsem se toho bála, ale moc mi to chutnalo. Tady bílé pečivo je něco jako rituál každého dne. Takže mi nebylo zrovna nejlépe. Aspoň že jsem každé ráno měla müsli.


1. den
Byli jsme ve škole a seznamovali jsme se. Některé tváře jsem už znala ze Španělska, takže jsem byla ráda, že mě poznali. Nejvíc se mi stýskalo asi po Antoniu a Albě ze Španělska. Měli jsme za úkol přednést své prezentace, což si myslím, že se nám to povedlo. Na to že jsme to vůbec necvičili. Já jsem byla s naší prací spokojená. Poté následovaly olympijské hry, ze kterých jsem měla strach, protože tělocvik nemám od 4. třídy a jediné v čem bych mohla vyniknout s nějakými prvky z jógy. Naštěstí to byly kraviny jako skákání pytli, přetahování lana a běhání. Měli jsme poté volný čas a jeli do Krška projít si město. Katarina byla ochotná a ukázala mi skoro všechno.



2. den
Jo, zaspali jsme. Nakonec jsme všechno stihli. Byli jsme na výletě v Ljubljaně, kde jsme měli úkoly a tam je splnit. Museli jsme zpívat slovinskou hymnu na náměstí. Byla jsem ve skupině s Pavlou, Guilií z Itálie a Viktorem z Bulharska. Ano mám konečně kamaráda, co se jmenuje Viktor. Trošku jsme se na ty otázky vybodli a šli jsme radši do Lush se podívat. Tam jsme strávili asi půl hodiny a pak jsme šli na oběd do McDonaldu.
Poté jsme jeli k jezeru Bled, kde jsme měli rozchod, ale my jsme dělali hovadiny a máme hodně fotek. Pak jsme šli na Kremmu rezinu, což je úplně boží zákusek podobný českým trubičkám akorát jako plus je tam ještě puding.


3.den
Tenhle den jsme pracovali ve škole na webových stránkách své cestovní kanceláře a také jsme použili materiály z minulého dne. Tenhle den netřeba komentovat, protože tenhle byl hodně zajímavý a zážitky z něj si nechám jen pro sebe.


4.den
Měli jsme trošku sportu - hiking. Vyšlapali jsme na kopec, kde byl hrad Rajhenburg a čekali na ostatní. Zatímco ostatní byli někde ještě v Brežicách, já a Pavla jsme dělali jógu. Poté jsme navštívili hrad a konečně pak čokoládovnu. Všichni jsme si naivně mysleli, že budeme ochutnávat, ale my jsme čokoládu vyráběli. Moc jsem se na to nesoustředila, protože jsme s Viktorem ujídali ingredience. Hlad je hrozná věc. Zbytek dne jsem proležela v posteli, protože jsem měla strašnou alergii. Později jsme se chystali na závěrečný večer. Co se mi líbilo na tomhle večeru, bylo to, že tam bylo hodně jídla. Tancovalo se a zpívalo. Bylo to super a vůbec se mi nechtělo odejít domů.



Poslední jsme vyjeli brzo ráno a nejhorší bylo zase loučení. Loučili jsme se snad půl hodiny. Bylo to nezapomenutelný zážitek. Teď jsem zase v Česku a všechno na mě opět padá - samé starosti, povinnosti. Už aby byly prázdniny.

VÍCE FOTEK OPĚT V DALŠÍM ČLÁNKU...


WHAT THE HELL!

19. dubna 2015 v 18:37 | Nelly Cadlenson

Ahoj. Zase po dlouhé době a to jsem slibovala, že články budou v plném proudu. Důvod, proč jsem na blogu neaktivní, je ten, že mi moje sestřička rozbila notebook. Bylo zrovna prvního dubna, kdy se rozbil. Přišla mi SMS do školy od mamky, že nás můj milovaný notebook opustil. Samozřejmě jsem to brala jako apríl. Bohužel to byla pravda. Takže nemám ani nějak přidávat články.
Abych shrnula celé dny, co jsem se neozvala. Tak se toho přihodilo doopravdy hodně, až se celkem divím, že jsem to zvládala. Nejvíc mě ruinuje hlavně škola. Po příjezdu ze Španělska jsem byla opět vybrána na stejný projekt ERASMUS+ tentokrát do Slovinska. Pojedeme v květnu na týden. Nemůžu se dočkat, ale zase máme plno práce. Musíme zorganizovat zájezd pro stážisty, které jsem několikrát provázela po městě. Momentálně před pár dny jsem byla provázet Finy, kteří byli nehorázně tak přátelští a milí. Dokonce nám dali i dárek. To mě málem dostalo, protože to bylo tak moc milé. Společně jsme seděli v kavárně a začali jsme se bavit. Do konce druháku to bude fakt šílené. Hodně jsem se pohoršila ve škole a snažím se to všechno spravovat, jak se dá. Musím přiznat, že nemám zrovna super období, kdy bych všechno brala pozitivně. Spíše propadám k pesimismu. Musím se z toho kruhu dostat, protože mě to fakt už nebaví. Necítím se být ani nijak motivovaná ani nápady na články (trošku představu mám, ale není čas). Navíc je jaro a já si připadám moc unavená. Nemáte někdo super tip, jak takové debilní období přechodit?


Alergie se samozřejmě dostavují a astma jakbysmet. Je to blbý, protože když chci konečně ven sportovat, brání mi v tom moje zdraví. Nebudu na nic tlačit a dávat na sebe velké nároky, protože vím, že bych to nedávala, proto bych se chtěla omluvit. Doufám, že je to k pochopení. Už se těším na prázdniny. Nemám sice žádné plány a hlavně se nemůžu dočkat na nový pokoj, který budu mít během tohodle roku. Už si prohlížím různé dekorace a inspirace pokojů, protože já se v tom budu vyžívat. Snažím si užít jaro, ale moc mi to nejde, ale já se o to pokusím. Aspoň že jsem si zařídila brigádu na léto v kavárně. Nemůžu se dočkat. Včera jsem byla na nehtech za Míšou, co se mnou byla ve Španělsku a suprově jsme si popovídaly. Úplně moc ráda trávím čas povídáním s někým, kdo Vám doopravdy rozumí a nemáte strach něco před ním říct. Nedávno jsem se minulou neděli bavila s babičkou asi 5 hodin. Šíleně to uteklo, ale my jsme měly o čem klábosit. Včera jsme byli s taťkou v Brně na nákupech a já si opět nic nekoupila, protože mi nic nesedělo, ale potkala jsem v Brně Sharlottu. Čím dál víc mám podrážděnou náladu a cítím na sebe velký nátlak ze všech stran. Doufám, že to co nejdříve přejde a všechno bude zase OK. Mějte se krásně.

COMEBACK HOME FROM SPAIN [1.2. - 6.2.2015] - experience from Spain

9. února 2015 v 20:48 | Nelly Cadlenson

Ahoj. Jsem zase doma v Česku. Popravdě se chci vrátit zpátky. Je toho tolik, co říct. Ti, co nevědí, zúčastnila jsem se projektu ERASMUS+, kde studenti z 6 zemí ( Španělsko, Itálie, Finsko, Bulharsko, Slovinsko a Česká republika) museli předvést jejich firmu, kterou se imaginárně snaží založit. My jsme měli téma KADEŘNICKÝ A KOSMETICKÝ SALON. Z naší školy jeli 4 studenti (já,Miška,Lukáš a Jindra). Během vánočních prázdnin a celý leden jsme na tom doopravdy tvrdě pracovali a věnovali tomu veškerý svůj čas. Začnu tedy od začátku. Ráno jsem vstávala ve 4 hodiny a moje nervozita neustále stoupala. Když jsme přijeli před školu, jeli jsme autem na letiště do Vídně, kde jsme čekali na letadlo. Byli jsme všichni docela nervozní, protože jsme všichni letěli poprvé. Pamatuji si, jak jsme se s Míšou držely za ruce při vzletu. Popravdě jsem čekala, že to bude horší. Každý mi totiž navykládal, že mi budou křupat uši, což byla pravda, ale nebylo to zase tak nepříjemné. Ze začátku se mi docela motala hlava. Čas v letadle docela plynul, protože jsme si s Míšou a Jindrou povídali. Měli jsme mezipřistání v Bruselu, kde jsme strávili krátký čas a pak konečně směr Malága, Španělsko. Když jsme přiletěli na zem, měla jsem trochu obavy z rodiny a co mi šlo na mysl byly otázky typu: ,, Co jim mám říct, až je uvidím?", ,,Co když se jim nebudu líbit?". Na letišti jsme čekali nějakou tu hodinu na autobus, který nás měl odvézt do Priega. Cesta z Malágy do Priega trvala skoro 2 hodiny. Při mém štěstí jsme seděli vedle Italek, které neustále hlasitě mluvily. Docela mě začala z nich bolet hlava, ale nakonec jsem cestu přežila ve zdraví.
Když jsme přijeli do našeho cíle, seznámila jsem se rodinou. Nervozita najednou ze mě opadla a já se úplně v klidu začala bavit. Měla jsem strach, že se nerozmluvím. Problém byl v tom, že rodiče, mé hostující kamarádky Ester, nemluvili anglicky pouze španělsky. Ester uměla anglicky dobře, ale taky se mi hodněkrát stalo, že mi nerozuměla, protože jsem mluvila rychle. Na večeři mi udělali vajíčka s rozmixovaným žloutkem a tuňákem, kuřecí prsa a zeleninový salát. Jejich kuchyni jsem si oblíbila. Maminka byla přívětivá a furt měla tendenci mě něčím cpát. Taky teď po tomto výletu vážím trochu více. Tatínka jsem skoro neviděla, protože pracoval ve firmě s olivami. Co se týče španělské kuchyně, tak jsem byla velice překvapena.


1. den
Hned první den ráno mi nachystali BÍLOU HOUSKU (chápete to?) s marmeládou. Aby toho nebylo málo, seznámili mě s jejich tradicí a moji housku mi polili olivovým olejem. Byla jsem zděšená, ale chuť byla velice dobrá. Dále jsme měli různé kynuté buchty, bábovky a sušenky. Měli tam také cereálie, které oni nejedí jako já v misce zalitým mlékem, ale pojídají je jako brambůrky. Každé ráno a každý večer jsme měli kakao. Po snídani jsme se vydali do školy, kde jsme prezentovali naši zemi, město a školu. Řekla bych, že jsme měli prezentaci snad nejlepší, protože jsme to jediní uměli zpaměti. První den byl takový poznávací. Prohlédli jsme si město a šli do kavárny, kde jsme se seznámili s naším super kámošem Herkkem z Finska. A večer mě čekal snad ten nejtěžší úkol - uvařit typické jídlo české kuchyně. Rozhodla jsem se pro bramborové šišky s mákem. První jsem měla vybranou česnekovou polívku, ale vzhledem k tomu, že by se nedala dobře přenést do školy, kde jsme pochutiny, co studenti uvařili, měli na večeři, jsem zvolila šišky. Každý student měl připravit typické jídlo jejich země. Byla jsem ráda, když mi Ester a i její maminka pomáhaly. Práci jsem si docela ulehčila tím, že jsem si koupila již připravené bramborové těsto. Já vím. Nejsem zrovna zdatná kuchařka, ale snaha byla a jídlo ve škole jim moc chutnalo.


2. den
Na druhý den byl na programu výlet do Granady a do Alhambry. Docela jsem se těšila. Když jsme přijeli do místa, tak jsme navštívili muzeum a kostel. Docela jsem se nezajímala o kulturní krásu těcho pamětihodností. Spíše jsme se bavila se studenty z Finska. Byla jsem naštvaná, protože jsme na nákupy měli jenom hodinu. V Granadě byla dlouhá ulice plných obchodů typu Zara, H&M, Pull&Bear, MAC, ROLEX, Sephora a další. Bohužel jsem stihla navštívit jenom 3 obchody. Po rozchodu jsme zamířili k Alhambře, která je doopravdy nádherná. Museli jsme čekat hodinu na průvodce. Čas jsme strávili nakupováním dárků a suvenýrů. V Granadě jsem utratila snad nejvíc peněz hlavně za dárky. Prohlídka byla zajímavá, ale nějak se nám podařilo ztratit naši skupinu. Zato jsme se ocitli ve skupině asijských návštěvníků, kteří neustále fotili vše, co Alhambra nabízela. Nosili zvláštní držáky na telefony, aby mohly udělat kvalitní selfie. Prostě šílený. Když jsem to viděla, tak jsem se prostě musela smát. Čtyři studenti z České republiky marně bloudili po paláci, ale vůbec jim to nevadilo, zato si prohlídku užívali plnými doušky. Nakonec jsme se ocitli zpátky na začátku prohlídky a naivně jsme si mysleli, že pro nás učitelky přijdou. Omyl! Po hodině mi volala naše paní učitelka, která byla zděšená, kde jsme. Nakonec na nás autobus musel hodinu čekat.


3. den
Začal s mírnou nervozitou, protože nás čekala další prezentace o naší firmě. Ještě před prezentací jsme navštívili třídu našich host kamarádek, kde jsme měli povědět něco o České republice. Zděsila jsem se, když jsem slyšela hluk ozývající se ze třídy. Učitelka ve třídě neměla vůbec žádný respekt. Děcka mluvila hlasitěji a hlasitěji. Takže se vlastně stal rozhovor mezi námi, studenty z Čech, a učitelkou. Když přišel ale řeč na fotbal, to byli všichni najednou připraveni s námi komunikovat. Věřím, že kdybyste řekli, že máte rádi jinačí tým než né španělský asi by Vás vystrnadili z jejich třídy.
Prezentace proběhla úplně v klidu. Sklidili jsme velký úspěch. Byly jsme zase jediné, co to říkaly zpaměti. Ostatní jejich prezentace četli a jak nazval Lukáš asi se snažili o kurz rychločtení. Italkám jsem absolutně nerozuměla. Po prezentacích jsme šli ve 12 hodin ( ano ve 12 hodin) na typickou španělskou snídani - CHURRO, což bylo něco na způsob langoše ve tvaru válce. Tuhle kalorickou bombu jste si měli namáčet do horké čokolády. Samozřejmě když jsme viděli čokoládu, tak jsme ji do sebe hned klopili. Dívali se na nás fakt divně. Odpoledne jsme pak strávili všichni studenti v Priegu, kde jsme měli připravený program.



4. den
Na programu byl další výlet. Tentokrát jsme zamířili do malebného městečka Zuheros, kde jsme měli asi dvouhodinou túru po horách. Já jsem si samozřejmě mohla vzít ty nejpohodlnější boty vůbec. Hory tam mají fakt strmé a cesta byla dlouhá. Aktivisti z Česka si samozřejmě nemohli ujít žádný detail, a tak vše zachycovali fotoaparátem. Optimismus nám fakt nechyběl. Navštívili jsme také továrnu na olivové brambůrky. Doopravdy mě už hlava jde pryč z toho oleje. Všude samý olej,bílé pečivo a vepřové kýty. Tohle byl vlastně poslední den, kdy jsme měli hromadnou aktivitu. Večer ale přišel fakt šok. Všichni jsme čekali nějakou pořádnou večeři. Večeře byla, ale jídla bylo málo. Nachystali nám nachos s bylinkovým dipem a šunkou. Večeře byla zajímavá v tom, že jsme neseděli normálně u stolu, ale leželi jsme na břichu,a tak jsme jedli. Najednou se přiřítila banda Španělů převlečených za antické hrdiny a začala se po sobě plazit. Ze začátku se mi chtělo strašně smát, jak chodili kolem nás a dívali se nám do obličeje. Pak jeden Španěl vybral holku z Itálie, kterou odhodil na postel a začal se po ní plazit a všude ji oblizovat. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím, že se tohle děje. Jeden kluk se přihlásil dobrovolně a toho polili olejem a taky ho začali oblizovat. Všichni jsme byli docela v šoku. Když skupina antických hrdinů odešla, pak už jsem si mohla oddychnout. Všichni účastníci projektu ERASMU+ získali hrníček,certifikát a samozřejmě jak jinak než OLIVOVÝ OLEJ. Dokonce i od mé rodiny jsme dostala 2 litry olivového oleje.


5.den
Ráno pro nás přijel autobus, který nás zavezl na letiště. Všichni studenti se loučili se slzami v očích. Musím přiznat že i já, protože jsem to místo doopravdy nechtěla opustit. Strašně moc jsem si zamilovala způsob toho, jak se k ostatním chovají. Nezajímá je, kdo jste nebo jak vypadáte. Mají vás doopravdy rádi takoví, jací jste.
Na letišti jsme navštívili STARBUCKS a VICTORIA SECRET, kde jsem si nemohla nic nekoupit. Pak nás čekala cesta zpátky do naší země.
Tento týden mi dal strašně moc zkušeností a nevím komu všemu bych mohla poděkovat, protože tohle byl jeden z mých nejlepších zážitků v mém životě. Zjistila jsem, jak se žije v jiné zemi s jinými mravy a jídlem ( sice po návratu jsem přibrala 3 kila). Nelituju ničeho. Bude mi chybět i to, když jsme na našem projektu pracovali. Sice to byly občas pořádné nervy skloubit vše se školou, ale když se chce, jde všechno.
Mějte se prozatím krásně. Já musím dopisovat sešity, učit se a chystat články. Nebojte se. ADIOS!




VÍCE FOTEK V PŘÍŠTÍM V ČLÁNKU...

Hard year 2015

17. ledna 2015 v 21:13 | Nelly Cadlenson

Zdravím Vás po dlouhé době. Moc se omlouvám, že jsem se neozvala, protože ve škole je to čím dál horší. Samé testy mi ruinují život. Nemusím Vám o tom tady říkat, protože si myslím, že to tady každý zná. Abych shrnula, co stalo, tak jsem si koupila nový telefon Sony Z2. Chtěla jsem Z1, ale když jsem viděla jeho cenu a srovnala se Z2, tak jsem koupila samozřejmě lepší model. Dostala jsem na něj totiž slevu, což mě hodně potěšilo. V únoru odlétám do Španělska na Erasmus, kde budu týden a mám docela už strach. Hlavně s dalšími studenty makáme, co se dá a máme málo času. Z toho mám úplné nervy. Jsem totálně bez života. Nic mě nebaví a jsem ráda, že sotva chodím. Mám plány s blogem, ale vše se rozjede až v půlce února. Nemám ani náladu na blog a to mě točí nejvíc. Čím doslova nyní žiju, tak to je škola. Co mě ale zpříjemnilo náladu tak, to byla návštěva v kavárně La Familii ve Znojmě. Doslova jsem si to tam zamilovala díky francouzským dobrotám. Tak nádherné dorty, koláčky, makronky, cukrátka jsem nikde snad neviděla. Dneska to vidím na film a zelený čaj. Nemám ani nápady. Absolutně nic. Mějte se nádherně. Kde jsem ale aktivní furt, tak to je Instagram, protože jsem na něm moc závislá.





Vánoce 2014 + What I got for Christmas ?

28. prosince 2014 v 22:12 | Nelly Cadlenson

Je to za náma. Neuvěřitelně to uteklo, až je mi z toho špatně. Před Vánocemi jsem neustále nestíhala, furt jsem něco zařizovala a pomáhala mamce. Najednou je po všem a já cítím takové to divné prázno. Už je klid a mně to vadí. A jak bych popsala moje vánoční dny ? 24.12. jsem vstala už o půl 7, protože jsem se nemohla dočkat. Přesně jsem měla načasované, že o půl 8 hraje moje oblíbená pohádka Grinch. Pak jsem se dívala na Mr. Beana, kterého nikdy na Vánoce nesmím vynechat! Docela mě mrzelo, že nehrály Chobotničky z druhého patra, ale zkoukli jsme druhý díl. Připadalo mi, že to nehorázně utíká. Než skončily všechny mé oblíbené pohádky, už byla jedna hodina. Společně s rodiči jsme šli na hřbitov a poté udělat chlebíčky. Pak už ten čas utíkal, že se nedal ani zastavit. Snad hodinu jsem si vybírala, co si dám na sebe. Myslela jsem si, že šaty, které mi byly před 2 měsíci, mi nyní budou. Ale?! Byly mi velké. Tak jsem se naštvala a stáhla si je sichrlajzkou. To jsem ale neměla dělat, protože jsem si je akorát zničila. Večeřeli jsme po páté hodině a snad poprvé jsme obědvali co nejdéle. Letos se rozdávání dárků ujal bratr. Rozbalování uteklo snad nejrychleji. Dostala jsem hodně věcí - kosmetiku, oblečení, hodinky, parfém, knížky ( Papírová města a kuchařka), fén na vlasy, diář, peníze na mobil a do Španělska. Z dárků jsem měla ohromnou radost. Nejvíc jsem dostala kosmetiky - sprchové gely, šampony, deodoranty, řasenky, krémy, EOS a spreje Victoria Secret. Večer jsme s kamarádkami zavítaly také do kostela na půlnoční, kde jsme samozřejmě byly jenom chvilku, jelikož nám byla zima. Byla jsem vzhůru do čtyř do rána, protože jsem si pustila Sám doma 2. U toho se mi moc dobře usínalo.
Co mě nejvíc mrzelo bylo to, že nebyl zase sníh. Letos jsem totiž vůbec nezachytila, že jsou Vánoce. Na Moravě žádný sníh a pařák jako na jaře. Když jsou 3 dny po Vánocích, najednou sněží. Toto mě dokáže hodně namíchnout! Cukroví u nás ubývá doopravdy rychle a ovoce jakbysmet. Je mi moc líto, že už to skončilo, protože se na Vánoce těším celý rok.
Přijela také teta z Anglie a dovezla nám strašně nádherné kartičky se přáním do nového roku ( prý je to u nich taková tradice) a samozřejmě tunu kvalitní čokolády, kterou jsme se ládovali celý víkend. Co mě ale nejvíc trápí, je telefon. Pořád nevím, který si mám koupit. Chtěla jsem si koupit SONY Z1 nebo Huawei. Musím o tom pořádně popřemýšlet, protože jsem strašně moc nerozhodná. Užívejte si poslední týden prázdnin. Ahoj.













Jaký telefon máte a jste s ním spokojené ?


What's up & Christmas is knocking at my door [13.12.2014]

13. prosince 2014 v 20:02 | Nelly Cadlenson

Ahoj. Ještě než začnu všechno líčit, tak jsem Vám chtěla říct, že tento článek píšu už po třetí, protože poprvé se mi vypl sám blog, podruhé se mi vypl počítač a do třetice se mi sekl celý Chrome. Vidíte, i přesto ho píšu už po čtvrté. Že by do čtvrtice všeho dobrého ? Nejhorší, ale bylo, že se mi to vždy seklo.To mě nejvíc naštvalo. Nebudu se tedy rozčilovat a rovnou jdeme na věc.
Tou první věcí je můj článek o hubnutí, který jsem psala nedávno. Měl hodně velkou úspěšnost, že se objevil na titulní straně portálu blog.cz, což mě hodně potěšilo. Aby toho nebylo málo, tak se můj článek objevil i v novinách Znojemska, kde jsem souhlasila se zveřejněním. Přišlo to nečekaně jako rána. Řekla jsem si, proč ho nezveřejnit v novinách, třeba někomu pomůže a bude lidi motivovat. Také mi přišlo mnoho nehezkých otázek, nad kterými jsem se ani nepozastavila a vždy jsem si to vyložila jako závist. Na blogu se objevilo spíše více kladných komentářů, za které moc děkuji. Někdy se mě lidi ptali na to, proč jsem ho dala do novin a proč machruju. ALE já jsem tento článek nenapsala za účelem, abych machrovala, že jsem něco dokázala. Nic jsem nedokázala! Jenom jsem lehce změnila můj život. Dokázala jsem něco pro sebe, ne pro Vás. Snažila jsem se lidem ukázat, že i ten člověk, který si nevěří a myslí si, že má slabou vůli, může dokázat věcí. Chtěla jsem, aby článek motivoval a podporoval lidi v tom, co dělají.



Dále jsem se společně s mojí kamarádkou Anežkou zúčastnila kosmetické soutěže v Jihlavě, kde jsem šla Anežce za modelku. Líčila mě na téma Fata Morgána. Tvrdě jsme na tom pracovaly (já musela řádně sedět na židli) skoro každý den. Osobně jsem si soutěž užila do poslední kapky. Nakonec se Anežka umístila na 8. místě, což si myslím, že je nádherné místo. Plus k tomu jsme dostaly pochvalu od pana Bauera, nejlepší vizážista vůbec. To mě potěšilo nejvíc. Bavilo mě i pózování, které trvalo 15 minut. Byla jsem si hodně nejistá, jelikož všechny holky stály s nahozenou pozou. Nejhorší bylo, že na nalíčení měly kosmetičky jenom 55 minut. Taktak jsme to stihly. Chtěla bych sem Vám dát fotky, ale teprve se na nich dělá. Tady jsou fotky z příprav.


Den před soutěží jsem navštívila čajovnu, kde jsem objevila svou životní lásku pitu Bertele. To je úplně
výborný! Anežko, jestli to čteš, tak ti moc děkuji za super objev a ještě před Vánocemi na ni zajdemr. Je to vlastně arabský chléb s balkánem a kukuřicí. Mohla bych se toho ujíst k smrti.
Říkám Vám, že takový fofr a stres jsem snad nikdy nezažila. Ve škole je to čím dál horší. Samé testy, projekty a referáty mi doslova ničí moje plány. Hodně jsem zameškala v ekonomice, tudíž budu dělat opravné zkoušky, což mi vadí, protože se všechno zase učit. To se mi doopravdy nechce. Těšila jsem se na 9. prosince, kdy měl všechen stres skončit. Ale jakmile odeznělo 9. prosince, a já si naivně myslela, že budu mít klid a budu se moct těšit na Vánoce, mi bylo oznámeno, že pojedu společně s dalšími třemi studenty do Španělska, kde budeme prezentovat náš projekt, na který máme během vánočních prázdnin a celý leden pracovat. Byla jsem z toho trošku v šoku a váhala, jestli mám jet. Nakonec hádejte, jak jsem se rozhodla. Ano. Přidala jsem si další starost! Myslím, že budu strašně moc nervozní a mít strach. Budeme bydlet v rodinách a komunikovat jenom v angličtině. Prostě si opět něco zkusím. Jak zní moje nové pravidlo - ,,Známky mě nenakrmí, zato zkušenosti a praxe ano.".


A jak si užívám vlastně vánoční čas? Nemám ještě koupené dárky. Hlavně nesnáším vánoční nákupy, protože všude je moc lidí. Všichni se někam cpou. Rozhodla jsem se, že letos si na Vánoce přeju peníze, abych si mohla koupit telefon. Jsem pevně rozhodnutá, který si koupím, ale podle mě se ještě víc zlevní až po Vánocích. Dále mě naštval televizní program. Chápete, jak můžou dávat Sám doma v pondělí večer? Vždy hrál o vánočních prázdninách. Jsem tak naštvaná, a proto se budu dívat na JOJku, kde ho budou dávat v takovou dobu, ve kterou chci. Já vím, že jsem náročná, ale já si Štědrý den nedovedu představit bez Kevina. Vánoce mají smysl, pokud si pustíš Sám doma.


Výzdobu pokoje mám už hotovou a dala mi docela práce ( přinesla jsem nazdobený stomeček z minulého roku a zavěsila vánoční světýlka). Ještě jsem kupovala vanilkové a jahodové svíčky z Ikey, které mě stály pouze 20 kč. Pro jistotu jsem si jich nakoupila víc do zásob, protože jsem svíčkofil. Celý pokoj mi voní svíčakama. Jdu péct s babičkou dietní perníčky a potom se budu dívat na nový díl Prolhaných krásek. Zítra mě čeká zase vánoční blázinec v Brně. Držte mi palce!


Je suis triste. [16.11.2014]

16. listopadu 2014 v 13:00 | Nelly Cadlenson
foto by: Anežka Duchoňová

Aloha. Zdravím. Nebudu popisovat moje dny, protože celý týden stál za 2 slova. Tolik událostí ,které se semlely do jedno týdne, mě totálně burcují a budou dál. Nechci, ale nikomu přivolávat špatnou náladu, protože je víkend a je volno. Minulý týden můj bratr oslavil jeho 10. narozeniny a pořádně jsme to oslavili. Udělala jsem mu výzdobu a nachystala jídlo společně s mamkou. Byla jsem taky v Brně nakoupit nějaké věci na zimu. Koupila jsem si super kabát z MOHITA ( konečně je v Brně) a džiny z Cameïeu. Utratila jsem hodně peněz, ale mám aspoň nové oblečení. V pátek jsem byla na TFP focení ve Znojmě. Domluvila jsem se s jednou holčinou od nás ze školy, která fotí, že by se mnou zkusila něco nafotit. Myslím, že se fotky vyvedly. Mám je přednastavené a v pondělí bude článek. S fotografkou jsme si padly do noty a navzájem se doplňovaly.Můžete navštívit její stránku TADY. Fotili jsme na nádraží. Mám haldu rozepsaných článků, ale vždy mi chybí fotky nebo nápad. Určitě ale bude mnoho o jídle. Včera opět ve Znojmě, ale jenom na rodinném nákupu. V poslední době se nic nedaří. Doufám, že tohle období rychle přejde.

message outline iconinstagram 5 iconfacebook 5 icontwitter 5 icon

SweatherWeather [27.10.2014]

27. října 2014 v 22:22 | Nelly Cadlenson


Zdravím. Mám strašný plány na blogu, ale myslíte, že je zrealizuju? To bude horší. No chtěla bych začít asi u toho, že máme 3-denní prázdniny. Je strašná zima a mně to ani nevadí. V úterý jsem byla poprvé na YOGA s Karčou a byly jsme docela překvapené, jaké pocity to v nás vyvolalo. Doporučuju vřele všem. Je to sice makačka, ale ten pocity klidu vůbec nejste nervozní, ba naopak. Minulý týden byl moc a moc testů, ale zvládla jsem to. V sobotu jsem byla v Olympii v Brně a viděla jsem tam blogerku AnnBloggerKid, která je z Brna a zpívá s Benem Cristovaem. Byla jsem smutná, že jsem ji nezastavila a nevyfotila se s ní, ale bylo mi to trapné. Měli jsme jet na výlov rybníku, ale bylo pozdě. Jeli jsme za Adélkou po dlouhé době. Tak jsme byli s děckama venku až do půlnoci. Včera jsme s mým bratrem jeli na kole. Já vím, že je šílená zima, ale já musela jet, protože cítím, že nejsem fit. Ujeli jsme 20 km naší oblíbenou trasu. Popravdě byla jsem promrzlá jak preclík, ale za to se mi lépe usínalo a cítila jsem se ,,fresh". Jelikož moje babička a bratr budou slavit narozeniny, tak jsem jela do Znojma jim nějaký dárek koupit. Bráchovi jsem koupila Marťánky a knížku a babičce jsem koupila rámeček, kam umístím fotku mě a mého bratra a samozřejmě nějakou čokoládu a šampon. Koupila jsem Garnier šampony a balzám pouze za 25 kč. No není to sen? Tak rychle utíkejte do Rossmanu. Byla jsem v knihkupectví a byla tam konečně nová knížka od Johna Greena Papírová města. Můj vánoční seznam se pomalu rýsuje. Chtěla jsem sehnat i nějaké Autumn must haves for room a přišla jsem asi moc pozdě. Všude totiž byly samé vánoční výzdoby. Samé baňky, stromečky, světýlka a další vánoční věcičky. Úplně mi to navodilo vánoční náladu, že teď při psaní článků poslouchám Mistletoe od Justina Biebera. Zítra bych si chtěla vyzdobit pokoj do podzimna, uklidit pokoj a také se trochu něco naučit. A to nejlepší poslední. ONE DIRECTION BUDE VE VÍDNI. Na tenhle den čekám tak moc dlouho. Vídeň mám fakt blíž než Prahu, takže jsem happy. Akorát nevím, jestli tam pojedu. Moc chci, ale chci si koupit nový telefon, taky nový pokoj. Hold tohle patří už hvězdám.


 
 

Reklama