Listopad 2017

3 vášně, které jsem opustila

Dnes v 8:00 | Nelly Cadlenson |  Ostatní

Vášeň má určitě každý z nás. Vyvolává v nás nádherné pocity, které nás ujišťují v tom, že to, co děláme, je správné. Zapomeneme na existenci času a v té vášni se přímo rozplýváme. Nedávno jsem přemýšlela nad tím, že všechno, co momentálně dělám - fotím, natáčím a píšu články na blog, tak už je to pro mě stereotypní. Neříkám, že mi to nedává to, co potřebuji. Zkrátka vím, že mi dělalo radost a potěšení i něco jiného, co mě naplňovalo. Dneska bych s Vámi o ně chtěla podělit.

Volejbal

Nikdy jsem nebyla sportovní typ a asi nikdy nebudu. Jenže volejbal byla srdeční záležitost. Zbožňovala jsem náš tým, kde jsme toho o sobě věděli mnoho. Nešlo mi ani tak o samotný sport jak o tu partu lidí okolo. Začala jsem ho hrát od třetí třídy a od čtvrté nastal pořádný řád. Milovala jsem společné soustředění, kde byl pro nás vždy připravený pestrý program. Pamatuji si i první zápas, kdy jsem byla totálně vystresovaná a totálně nepoužitelná. Ale ta atmosféra a soutěživost mě bavila! Neskutečný adrenalin jsem měla vždy při podání, protože jsem si nevěřila, jestli mám dostatečnou sílu na to, aby to ten míč přeletěl síť. Zbožňovala jsem smečovat, i když si myslím, že mi to nešlo. Jenže na jednom zápase jsem strašně nešikovně spadla. Samozřejmě svou nešikovností a postavou buldozera jsem pobavila celou halu. Krásně jsem sjela po síti, které jsem se dychtivě držela s pocitem, že mě udrží. Marně. Spadla jsem nešikovně na nohu a nemohla jsem kvůli tomu víc jak půl roku cvičit. Bolelo to jak čert. Náhle přišel prvák a mně najednou přestalo všechno bavit. Opustila jsem volejbal, a dokonce jsem chtěla seknout i s kytarou. Škola mě doslova zavalila svými povinnostmi a já měla hlavu někde jinde. V poslední době mám ale nutkání znovu začít chodit někam hrát. Časově jsem opět mimo realitu, ale společně s mojí spolubydlící o tom neustále básníme. Jenže na našich školních stránkách hledají někoho, kdo to umí na profesionálnější úrovni.

Divadlo

Už jako malá jsem se neustále předváděla na kameru, když mě taťka natáčel. Dělala jsem ze sebe totálního imbecila, abych uviděla úsměv na jeho tváři, jak ho strašně bavím. Společně s mojí kamarádkou a sousedkou jsme byly vždy strašně hyperaktivní. Chodily jsme po škole převlečené za Mikuláše, pekly jsme doma perníky pro spolužáky a taky jsme si každý měsíc připravily pro naši třídu divadelní představení. Nevím, proč ale vždycky jsme tomu lídrovaly spolu. Zapojovaly jsme i další spolužačky. Jednou jsme totálně improvizovaly natolik, že nám paní učitelka vynadala, abychom už přestaly. A tak jsme s naším hraním skončily. Jenže jsme se dozvěděly o konkurzu, kde hledali mladé herce. Okamžitě jsme tam šly a předvedly, co jsme uměly. Najednou nás tam začalo chodit více a každý půlrok jsme trénovali různé pohádky, které jsme pak předváděli v Hrušovanech nebo v Pravicích. Nebylo to sice žádné velké publikum, ale mě už těšilo to, že kouzlíme úsměvy na tvářích starých lidí nebo dětí. Milovala jsem hrát pro malé děti, protože tam jsem se vždy odvázala. Moc dobře si pamatuji, že jsem jednou hrála trpaslíka při mých v té době 160 cm a Sněhurka byla menší jak já. Celkem to bylo směšné. Divadlu jsem se věnovala 6 let a přestala jsem na střední škole, kdy jsem v tom neviděla potenciál. Všechno mi na sobě vadilo a každý můj pohyb mi připadal divný. Takové časy ale skončily. Podvědomě cítím, že Youtube mi momentálně divadlo nahrazuje. Kdyby byla někdy nějaká možnost, tak bych si určitě ráda někde zahrála. Přece je to činnost, kdy můžete být někdo jiný. Můžete mít několik tváří. Zároveň poznáváte tu osobu, kterou máte hrát skrze scénář.

Psaní povídek

V době, kdy jsem přímo dýchala pro One Direction, tak jsem si oblíbila psaní. Byly to nádherné a zároveň kruté časy. Nerada jsem moc mluvila s lidmi, ale raději jsem psala. Psala jsem převážně romantické příběhy, které jsem chtěla, aby se mi někdy staly. Přidávala jsem je na blog i na Wattpad. Vždycky když jsem něco psala, tak jsem cítila, jak se mé tělo zavaluje do pocitu nadšení a euforie. Je to dětinské. Já to vím. Jenže takový pocit už nemůžu skrze psaní najít. Možná už to nadšení z platonické i z celkové lásky vyprchalo. Možná jsem zjistila, že ve skutečnosti se tohle nemůže stát, protože by to bylo až moc dramatické a komplikované. Možná jsem zjistila, že láska nikdy taková nebude, jakou ji chci mít. A zjištění, že láska přináší i zklamání a bolest, mi nedodávalo důvod, proč to dále psát. Furt je ve mně část, která to psát chce. A stále je ve mně ta druhá půlka, která si nechce romantizovat představy, jelikož bych se na ně upla a uškodilo by mi to. Uvidíme… Někdy ten den přijde a já se k tomu vrátím.



Recenze módního e-shopu Modnia

9. listopadu 2017 v 21:01 | Nelly Cadlenson |  Recenze

Plesová sezóna už je za dveřmi, a proto bych dneska ráda představila e-shop Modnia, který nabízí dámské oblečení na důležité události jako je rande, ples, narozeniny a další. Ženy odjakživa chtěly být přitažlivé při jakékoliv příležitosti. A právě tohle jim nabízí tenhle eshop, jehož koncept zní ,, První místo, kam zavítáte, když chcete jít na první rande!'' a můžu říct, že to splňuje...


Šaty, které mi došly domů, mě doslova ohromily. Sedí mi dobře a materiál je skutečně příjemný, elastický a důležité je zmínit to, že barva je úplně stejná jako na stránkách e-shopu. Čím si mě ale nejvíce šaty získaly, bylo to, že se po vyprání nezežmolkovaly. Kvalita materiálu dělá hned své a ve svém žebříčku priorit je rozhodně na prvním místě.
Když jsem poprvé vstoupila na Modnii, tak jsem velice ocenila přehlednost webu. Zorientovala jsem se během pár sekund. Pro lepší vyhledávání je zde i filtr, který pomůže najít rychleji to, co zrovna hledáte. Celkově vzhled stránky působí příjemně v kombinaci s modrou a růžovou barvou. Je tu možnost nakoupit různé šaty, sukně, halenky, overaly, komplety a další. Zkrátka oblečení, ve kterém se ženy budou cítit sebevědomě, přirozeně, uvolněně a žensky. To je dle mého názoru nejdůležitější při nákupu oblečení.



Protože je nám vše jasné, že i chlapi by rádi ohromili své protějšky. Nyní mohou i oni nakoupit pánské elegantní a cool oblečení. Můžou zde zakoupit pánské kalhoty, vesty, trička, mikina. U mě jsou rozhodně tyto kousky oblečení velkými favority, které by mou pozornost upotaly!



Pokud chcete oblečení reklamovat (nesedí velikost a jiné), není vůbec žádný problém daný kousek oblečení vrátit. Záruka na oblečení je na 24 měsíců. Ze své zkušenosti bych ráda doporučila tento módní e-shop těm, kteří milují elegantní módu se špetkou vyzývavosti.





Jak bojuji s vysokou a život v Olomouci

2. listopadu 2017 v 21:29 | Nelly Cadlenson |  Deník

Je začátek listopadu. A nikdy jsem nebyla vyšťavená jak teď. Po maturitě uteklo pár měsíců a celé prázdniny jsem doslova prolenošila. A najednou bum! Jednoho krásného dne jsem se mínila doslova přetrhnout. Neustálé zařizování, stres, hledání neznámých míst a ztráta nervů při psaní článků a nekonečných povinností. Můžu říct, že to je velký šok. Co je u mě nového? Tak se nám narodil bráška Davídek. Je nádherný a každým týdnem, co přijedu domů, je úplně jiný. Další věc je taková, že jsem si jela pro osvědčení Absolventa roku 2017, kde nás Česká hospodářská komora oceňovala. A poslední věc, že jsem začala spolupracovat s novinami.

První týden jsem ani nevnímala, co se děje. Zařizovala jsem si kolej, menzu a ISIC kartu a tím jsem myslela, že vše končí. Naivní Nela! Školní vyučování mi připadalo úplně fajn a nemusela jsem zatím nic dělat, ale dalším týdnem bylo vše jinak...
Pak přišel na scénu Denis McQuail a moje veškeré představy o žurnalistice se vytratily z mé hlavy. Tohle je snad jediný muž, kterému absolutně nerozumím. Třešničku na dortu tomu dala i filozofie, které se usilovně snažím porozumět. Zatím marně! Nechápu význam plynných krychlí a ani nevím, co si pod tím mám vlastně představit. Vidím to bledě. Nejhorší jsou pro mě dychtivé konverzace o volbách, politice a ekonomice. Připadá si jako kdybych byla ve špatném světě nebo jsem sto let za opicemi. Politice asi rozumět nebudu a asi ani nechci. Pro mě je to nechutná kaluž, kde se nechci máchat. Chápu, že jsem s tím měla trochu počítat na tomhle oboru. Samozřejmě jsem měla jiné vize. Jediné, co mě držím nad vodou je španělština a francouzština, kde si připadám trochu chytře. Chytám se věcí, které učitelé vypráví. Některé předměty jsou zajímavé jako Internetová publicistika, kde často řešíme weby a blogy, což mě strašně baví poslouchat.

Foto Anna Skopalová

Člověk si tady doopravdy musí zařídit vše sám, protože nikdo jiný to neudělá. Každý den se starat o to, jestli je v ledničce něco k snědku. Jak mi chybí lednička, co máme doma, která je vždy plná. Má lednička? Je z části poloprázdná a najdu tam maximálně tak humus s římským kmínem, jedno rajče, plechovku kukuřice a shnilé avokádo, které nestihám v tom stresu ani sníst. Ještě že existuje menza, kde si člověk může vybrat, co chce. A vaří tam dobře!

No a většinu svých úspor utratím za kávu. A věřte mi, že to je doopravdy užitečná investice studenta vysoké školy, protože ho potřebuju kýble denně. Být neustále v pozoru a vnímat vše, co vyučující říká, je někdy náročné, když v noci vypisujete zápisky z filozofie nebo médií. Spánek téměř na nule.

Můj celkový dojem je velmi kladný. Věřím, že mě to něco naučí a časem se do toho ponořím. Doufám. Olomouc je nádherné město, kde je všechno blízko a lidé jsou tu velmi přívětiví. Je tu tolik míst, kam se dá jít. Hlavně zdejší kavárny mi kradou srdce. Nejlepší místo v Olomouci je studentská knihovna, která je nejlepším prostorem pro učení. Když vidím ty studenty, kteří mají vedle sebe štos knih a studují, tak mám hned motivaci otevřít knihu a soustředit se na ni.

A kde bydlím? Vybrala jsem klidnou kolej, která se nachází na okraji Olomouce. První týden jsem se nemohla sžít s postelí, ale teď se mi na ní spí lépe jak doma. Jsem nesmírně šťastná, že jsem natrefila na super spolubydlící, která mě chudák neustále zachraňuje. Máme si neustále co říct a jsme na stejné vlně. Dennodenně si stěžujeme na školu a jak je všechno těžké. Takové ty typické řeči každého prváka. Dále je tu Vendy. Takového člověka jsem k sobě potřebovala. Někoho šiblého zároveň normálního, vtipného a se stejným pohledem na svět. Řekla bych, že jsme snad vymyslely skrytý argot, kterému by nikdo nerozuměl pouze my dvě. Chodíme spolu do knihovny a naše významné místo je Šantovka, protože by nebyl den, kdybychom tam nešly (většinou tam potřebuju něco já). Zpíváme One Direction uprostřed ulice a snažíme se rapovat Bena Cristovaa v koutku na nádraží.

foto Lucie Kačerová

Včera jsme měli v olomouckém klubu pasování žurnalistů ve stylu devadesátých let. Byl to fakt zajímavý večer. Nejen že nás pasovali novinami, ale také jsme před celým davem lidí museli vypít zelené s mlékem. Moc jsem si to užila, protože jsem byla obklopená skvělými lidmi. Mohla bych je všechny vyjmenovat, ale to by bylo na dlouho. Jednou větou bych mohla shrnout, že se mi tu líbí, ale tohle už je něco víc jak studium. Potkávám se s lidmi, kteří mě inspirují, baví, učí něco nového. Vím, že i kdybych tuhle školu neudělala nebo bych skončila, tak na tohle budu vzpomínat ráda s úsměvem na tváři.