Srpen 2017

Co mě život za 19 let naučil?

19. srpna 2017 v 14:17 | Nelly Cadlenson

Když se zamýšlím nad tím, co všechno jsem prožila, tak si říkám, že je to až neuvěřitelné. Neuvěřitelné proto, že se z malého dítěte stává dospělý člověk, který poté stárne a umře. Poslední dobou nad tím přemýšlím a říkám si, že je nemožné, jak se naše myšlenkové pochody mění a jak se může změnit všechno během jednoho roku. Co jsme byli před rokem, nejsme už dnes. Neustále se vyvíjíme. Máme právo na to změnit své názory, chování, myšlenky a vztahy s ostatními.
Za svých 19 let jsem se naučila mnoho věcí. Naučila jsem se chodit, mluvit, jíst sama, být samostatná, poslouchat své rodiče.... Jenže o tomhle nechci psát.
Život nám všem pod nohy hází klacky pod nohy, abychom se neustále učili. A můžu se zeptat koho chci, každý z nás zažil něco silného, na co vzpomíná celý život. Je to krásná nebo špatná vzpomínka nebo hluboký cit k někomu. Většinou člověka změní špatná vzpomínka, trauma nebo někdo, kdo nás zradil, ponížil nebo využil. Zkrátka už se nechováme jako před tím. Teď už si dáváme pozor na to, co komu řekneme. Teď už jsme ostražitější při výběru partnera. Teď se nepodřizujeme ostatním.
Když jsem byla menší, věřila jsem každému, protože to je dětská přirozenost. Jenže poté jsem si začala všímat, že má důvěrnost k lidem se mi vůbec nevyplácí. To, co někomu řeknu, najednou věděli všichni nebo se to obracelo proti mně. To mě jako holku celkem deprimovalo, a tak jsem sama se s sebou uzavřela dohodu, že nebudu nikomu důvěřovat a budu ostražitější. Jsem za to nesmírně ráda, protože moc dobře teď vím, kdy se můžu někomu svěřit. Je to pár přátel, kteří jsou při mně, a to mi k životu doslova stačí. Život mě naučil, že méně je pro mě více. Bývám někdy obklopená lidmi, kteří jsou falešní a neustále pomlouvají druhé, a proto děkuji, že jsem s nimi v kontaktu, protože pak jsem ještě vděčnější za to, co mám.

Jednu dobu mi připadalo, že jsem stvořená jen pro plnění úkolů, poslouchání a pro práci. Kdykoliv jsem chtěla někam jít ven s někým, vždycky to padlo. Když jsem s někým plánovala výlet, většinou dotyčná osoba nemohla nebo někdo z nás onemocněl. Říkala jsem si, že to není možné. Když potřebuji být nemocná (kvůli škole, když bylo moc testů, tak nejsem, ale když mě čeká něco skvělého, onemocním já nebo druhá osoba. A tak jsem přestala všechno do detailu plánovat a čekat na druhé, protože pak přišlo zklamání. A zklamání bolí a dostává nás do úzkostného stavu. Kolikrát jsem zuřila, brečela, křičela, že je to nespravedlivé. Život po mě chtěl, abych se na věci neupínala a užívala si každý moment. Občas k tomu sklouzávám, že bych všechno naplánovala do detailu, ale v hloubi duše cítím, že to je ztráta mé energie.
Abyste skutečně věděli, co chcete, musíte poznat nejprve to, co nechcete. Jakmile zkusíte to "špatné", máte jasnější představu o tom, co chcete. Týká se to hlavně mého budoucího povolání. Už přes 3 roky brigádně pracuji v restauraci a je to moc fajn. Jenže nedokážu si představit, kdybych celý život dělala tuhle činnost. Nedovedu si to živě představit, a tak mám motivaci v tom, že se chci vzdělávat a mít lepší práci. Potkáváte zde různé typy lidí, které Vás neustále obohacují a dávají Vám něco, i když to občas je pro nás těžké. Zkrátka všechno zlé, je vždycky pro něco dobré.
Být sám je jedna z velkých výhod. Člověk více přemýšlí, nehřeší slovem, dumá a uvědomuje si, že být sám se sebou je vlastně prospěšné, protože kdokoliv je vedle Vás, tak tu nemusí být napořád, při čemž se sebou budete až do smrti. Samota mě naučila ujasnit si některé důležité věci a stále mi pomáhá oddychnout si od každodenního života. Jsem společenský člověk a ráda si povídám s lidmi, ale i přesto si nejraději vyberu den sama se sebou než s lidmi. Samota je pro mě něco jako má tajemná zahrada, kde nikdo nemůže vstoupit pouze já a mé myšlenky. Zjistila jsem jednu věc, že pokud člověk bojuje proti druhým, tak ve skutečnosti bojuje sám se sebou, protože chování druhého zrcadlí v sobě. Většinou nás na druhých štve to, co nás samotné štve na nás. Každý máme svou pravdu, které věříme a nikdy se nesnažte někomu cpát svoji pravdu. Mám pochopení pro lidi, kteří si něčím prochází nebo to, jak se chovají, i když můj život to do jisté míry ovlivňuje.

Co se týče lásky, to mě život moc ještě nenaučil. Moc dobře si je vědom, že jsem zaslepená romantickými filmy a dělám si domněnky o někom, kdo mě pak zklame. Vlastně nezklame, já jsem zklamaná sama ze sebe, protože jsem si o dotyčném dělala domněnky, které jsou pouze v mém virtuální realitě.
Být trpělivou mě život stále učí, protože ví, že je to má slabá stránka. Rozeznávám symboly, které mi život dává, protože mě chce naučit trpělivosti. Zuřím, když se mi něco nedaří hned. Brečím, když něco nemůžu získat hned a křičím, když mě někdo ignoruje nebo neposlouchá. Mám se toho ještě tolik toho učit a těším se na to. A co už život naučil Vás?