Nemiluj mě. Pochop mě!

20. června 2017 v 0:10 | Nelly Cadlenson |  Ostatní

V poslední době mám osobní krizi. Nemám chuť ani motivaci něco dělat. Více přemýšlím a sním, než píšu a tvořím. Mrzí mě to, ale nevím, co s tím dělat. Spíše jen sedím na houpačce, slunce mě hřeje na kůži, potím se jak blázen a v hlavě mám tolik myšlenek, že je nestačím ani ukočírovat. Často přemýšlím nad tím, co by bylo, kdybych se zachovala jinak v určitých situacích. Popravdě nevím ani, jak mám tuhle myšlenku zformulovat.

Když zabruslím do vzpomínek a vybavím si svých 15 let, vidím mnoho promarněného času a strach, který blokoval všechno, co by dívka v 15 letech měla zažít. Můj volný čas byl strávený u počítače a učením se do školy. Vůbec jsem nechodila ven a neměla moc kamarádek. Tiše jsem záviděla spolužačkám jejich lásky a to, jak si jich kluci všímají. Zatímco já? Styděla jsem se za to, jak vypadám. V té době jsem si začala vést deník a vždycky jsem sepisovala, co se mi na sobě líbí a co ne. První strana, která se týkala, co na sobě nesnáším, byla celá popsaná a ta druhá byla zcela prázdná. Neskutečně mě mé sebevědomí zbržďovalo. Připadala jsem si strašně smutně, když o ostatní holky bylo zájem, ale já byla celkem odstrčená. Sama jsem sebe označovala jako holku, co se má jen učit a plnit věci, co se od ní požaduje a třeba někdy, že se vše otočí a taky bude o mě zájem. Najednou se vše otočilo, až jsem se vzhledově pozměnila. Samozřejmě to dělá radost, ale v duchu si furt připadáte škaredá. Zkoušíte to maskovat make-upem a různými pomocníky, ale nic prostě nepomáhá na to, abyste zamaskovala duši. Tohle podle mě řeší každá dívka i žena, ale není to dobré, pokud to omezuje často vlastně skoro každý den.
Jsou určité oblasti života, kde se mi nedaří. Nemám zkrátka štěstí v lásce (možná proto že jsem často vyhrávala v kartách). Občas nad tím přemýšlím a říkám si, co je špatně? Dříve jsem si myslela, že nebudu hodna lásky. Nikdo by s takovou holkou nebyl. Jenže pak se kolem mě hošánci začali motat. Najednou jsem ztratila zájem. Zájem o všechny, co mě chtěli nebo se o mě snažili, protože museli být divní, že mají zájem zrovna o mě, a tak jsem jim utíkala. Útěk byl pro mě vysvobozením. Je to asi zvláštní, ale když to vždy vypadalo vážně, nechtěla jsem toho kluka ani vidět...
Zamilovaná jsem byla poprvé v 16 letech. Líbil se mi nesmírně jeden kluk. Všimla jsem si, že mně se líbí vždy kluci, kteří jsou povahově úplně jiní jak já - absolutní nesoulad. Rok jsme se normálně bavili a pak ke konci to vypadalo trochu vážně. Jenže jsem cítila, že jsem náplastí...Možná časem jsem jí nebyla, ale ze začátku jsem byla, ale snažila jsem se to přejít. Nemohla jsem ale bojovat s těmi pocity, že možná myslí ještě na jinou. Poznala jsem poprvé, co to je zamilovanost - nemůžete spát, břicho plné motýlů a hlava plná představ vysněného člověka. Všechno bylo dokonalé, ale pak jsem si začala uvědomovat, že předstírání že všechno je fajn, mě totálně unavovalo. Začalo mě to všechno nesmírně svazovat do uzlu a já přestala být, kdo jsem...
Třeba by to bylo fajn s ním, ale pokud jsem nebyla vyléčená sama se sebou, nemohla jsem do svého vnitřního kolotoče tahat dalšího člena. Od té doby se nemůžu zamilovat. Říkala jsem si, že nikoho už nechci. Je to sice nádherný pocit, ale za jakou cenu, když nevíte, jestli jste ta jediná priorita? Psala jsem si s kluky, ale nebrala jsem to vážně, protože jsem věděla, že to bude opět stejné. Bála jsem se, že mě chtějí jen zneužít nebo že jsem sázka. Nechtěla jsem ze strachu ani s nikým chodit ven. Docela teď lituji toho, že jsem nešla. Jenže v ten moment jsem to chtěla takhle. Občas se musím nad sebou pousmát. Kolika klukům, co se mi líbili, jsem nebyla ochotná dát ani jednu šanci, protože mě sžíral strach, že mě budou svazovat pocity jako poprvé, když jsem byla zamilovaná.
V listopadu jsem si řekla, že se musím hnout z místa, a tak jsem šla ven. Samozřejmě, že se mi líbil, ale furt tam byly pochybnosti. Zmínky o bývalé se v konverzaci často objevovaly a najednou mi vyskočily stejné pocity jako tenkrát. Bylo toho ale víc. Už nebudu žádná náplast na srdce. Snažil se o to, abych se zamilovala, ale u mě vyhrával stále strach. Když je člověk zamilovaný, vůbec by neřešil takové pocity...Taková láska není. Láska je bezstarostná. Neustále se mi hlavou honily tyhle slova. Pak najednou buch! Utekla jsem.
Všimla jsem si jedné věci, že kluci si u mě často vylívali své srdce. Chtěli jít se mnou ven, ale zároveň básnili o svých bývalých přítelkyních. Pravděpodobně cítili ze mě empatii a důvěrnost. Jenže cokoliv jsem řekla já, jako kdyby to nebylo tolik důležité a nepotřebovala se svěřit. Porozumění je pro mě klíčem k lásce, bohužel se mi ho zatím nedostavilo.

Jeden den se ke mně dostala knížka s názvem Pět jazyků lásky, kde bylo dokonale popsáno to, že každý člověk má jiný jazyk lásky, kterému jeho partner nemusí rozumět. Po přečtení knihy jsem okamžitě zbystřila a zjistila můj primární jazyk lásky je pozornost. Přítel mi může darovat mnoho malých i velkých dárků, udělat mi večeři, může se se mnou mazlit nebo mi do ucha šeptat, jak jsem dokonalá, ale nic z toho mi neprokáže to, že mě doopravdy miluje. Pro mě nejvíc důležité je to, aby poslouchal, co říkám. Aby se snažil pochopit to, co cítím a co prožívám. Už chápu, proč mi to nevycházelo. Zkrátka nenašla jsem ještě někoho, kdo by mému jazyk rozuměl. Možná, kteří o mě stáli, prokazovali svou lásku po svém jazyku, kterému jsem už nerozuměla a nebyl pro mě ujištěním, že o mě skutečně usiluje.
Věnovat svůj čas druhému člověku a být po boku člověka, co inspiruje. Tohle je to, co například potřebuji já. A jaký je Váš jazyk lásky?


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elis Minarová | http://elisminarova.blogspot.cz/ Elis Minarová | http://elisminarova.blogspot.cz/ | Web | 20. června 2017 v 15:15 | Reagovat

V prvé řadě jsem ráda, že jsi vydala článek. Čekala jsem na něj jako na smilování a několikrát do týdne sjížděla tvůj blog. Konečně má touha byla ukájena :D

Ale teď k článku. Je moc krásný. Když jsem to četla, připadala jsem si, že to jsem já v patnácti. Pro sebe jsem byla škaredá, neatraktivní - a popravdě, pořád jsem. Hodně sebevědomí mi dodal přítel. Když jsme se pak dali po půl roce dohromady, zjistila jsem, že o mně mělo zájem více kluků, jenže mi to neměli jak říct. Trošku to zahřálo u srdce, ale jak píšeš, naslouchat, je ve vztahu to nejslavnější. Já mohu příteli říct vše. Jsme zároveň i nejlepší kamarádi a pořád si máme co říct. A to je podle mě to nejhlavnější :)Tobě přeji hodně štěstí a věřím, že se někdo takový objeví. Hlavně nesni, většinou se totiž zamiluješ do úplného opaku toho, koho sis představovala :) :D

2 Arielka Arielka | Středa v 10:30 | Reagovat

Ahoj Neli,krásný článek
Udeláš video nebo.článek o tvé maturitě?taky jsem letos maturoval,tak by mě zajímalo jestli jsi zažila takovy nervy jako JA.:-) a myslím,ze nebudu jediná:-)

3 Kája Kája | Web | Středa v 13:06 | Reagovat

Jooo tu knížku by si měl přečíst každý!

4 Paige Paige | Web | Neděle v 16:47 | Reagovat

Pekne napísané. Presne, dôležité je, aby sa partneri vo vzťahu navzájom pochopili. Aj ja to mám ako prioritu. Bola som viackrát "platonicky" zamilovaná a keď som komunikovala s jedným chlapcom a zdôverovala sa mu, chcela som iba, aby ma pochopil ..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama