Červen 2017

105 věcí, co bychom měli udělat, než zemřeme

25. června 2017 v 8:00 | Nelly Cadlenson |  Ostatní

Žijeme jen jednou a ruku na srdce většina z nás si to ani neuvědomuje. Furt žijeme v takovém tom přesvědčení, že náš konec ještě neblíží. Hodně lidí umírá s pocitem, že nestihli všechno, co chtěli. A proč? Někomu chyběla odvaha, čas nebo u někoho vítězil strach. Mám takové představy o tom, co bych chtěla zažít. Nejedná se o žádný úspěch nebo vlastnit něco. Jedná se o zážitky, které by měl mít každý člověk. Co bychom tedy měli udělat před tím, než umřeme?

  1. Neustále se učit novým věcem
  2. Nebát se zkoušet nové věci
  3. Seznamovat se s novými lidmi
  4. Naučit se chápat
  5. Zaměřit se pouze na svůj život
  6. Najít spřízněnou duši
  7. Cestovat
  8. Naučit se latinskoamerické tance
  9. Tancovat v dešti
  10. Zažít roadtrip se svým partnerem
  11. Vést si deník
  12. Dělat druhým radost
  13. Tolerovat druhé
  14. Přestat poslouchat své ego
  15. Bezhlavě se zamilovat
  16. Jet do Afriky
  17. Naučit se italsky nebo španělsky
  18. Zpívat uprostřed ulice
  19. Skočit padákem
  20. Proletět se balonem
  21. Přemýšlet nad slovy, než je vyslovíme
  22. Být upřímný k sobě i ostatním
  23. Dělat věci podle sebe
  24. Oslavit Halloween v USA
  25. Navštívit Bali
  26. Ležet na pláži celou noc
  27. Naučit se plynule aspoň jeden jazyk
  28. Milovat se na pláži
  29. Jít do strašidelného hradu
  30. Vyrobit něco a prodat to
  31. Naučit se vařit
  32. Mít vlastní rodinu
  33. Jít na horskou dráhu
  34. Vystupovat před živým publikem
  35. Věnovat se tomu, co nás baví
  36. Navštívit Paříž a Barcelonu
  37. Účastnist se karnevalu v Rio de Janeiru
  38. Projet se na koni, velbloudovi nebo slonovi
  39. Zúčastnit se dobrovolnické akce
  40. Uspořádat někomu tajnou oslavu
  41. Natočit vlastní film
  42. Navštívit nudistickou pláž
  43. Sepsat si plán a držet se ho aspoň rok
  44. Chválit druhé
  45. Vyznat někomu lásku
  46. Vidět všechno z pozitivní stránky
  47. Chodit bosky v trávě
  48. Napsat vlastní píseň nebo báseň
  49. Zahrát si v divadle/filmu nebo reklamě
  50. Číst knihy o seberozvoji
  51. Řídit traktor
  52. Prozkoumat ostrov Santorini
  53. Potkat oblíbenou známou osobnost
  54. Napsat dopis a poslat známému
  55. Mít domácího mazlíčka
  56. Jezdit celý den na kole
  57. Cvičit jógu na pláži
  58. Jít na diskotéku u moře
  59. Jet lodí
  60. Skočit do moře ze skály
  61. Zapomenout na negativní komentáře
  62. Nenechat sebou manipulovat
  63. Pěstovat rostliny
  64. Vytvořit něco uměleckého
  65. Sledovat horor se svým přítelem
  66. Proležet celý den v posteli
  67. Navštívit kanadský národní park
  68. Projet celou Itálii
  69. Žít tady a teď
  70. Podstoupit akupunkturu
  71. Jít na sezení ke kartářce
  72. Zorganizovat velkou akci
  73. Investovat peníze do zážitků
  74. Naslouchat svým dětem
  75. Studovat
  76. Věnovat staré oblečení charitě
  77. Mluvit veřejně v Hyde Parku
  78. Sníst moc jídla na posezení
  79. Mít piknik u západu slunce
  80. Ztratit se v cizí zemi
  81. Podstoupit profesionální focení
  82. Surfovat a potápět se
  83. Vyzkoušet exotické jídlo
  84. Psát si povídky
  85. Naplánovat si jeden den podle sebe
  86. Dělat práci, co nás bude bavit
  87. Věnovat někomu květinu jen tak
  88. Nosit s sebou tajný talisman
  89. Prozkoumat celý horoskop
  90. Stanovat u vody
  91. Jet na rafty
  92. Umět hrát na jeden hudební nástroj
  93. Rozumět vínu
  94. Být vzhůru celou noc a tančit
  95. Navšítvit divadlo
  96. Snída croissanty ve francouzské kavárně
  97. Nosit oblečení, co se mi líbí
  98. Nelhat nikomu
  99. Vytvořit si vzpomínky na celý život
  100. Oslavit Vánoce v exotické zemi
  101. Umět reflexní masáž
  102. Popatlat partnerovi pusu nutellou a pak ji z jeho/jejích rtů sníst
  103. Vykoupat se v čokoládě
  104. Pracovat rok v zahraničí
  105. Umřít s lidmi, kteří tu při nás stáli jak v nejlepším, tak i v nejhorším

Nemiluj mě. Pochop mě!

20. června 2017 v 0:10 | Nelly Cadlenson |  Ostatní

V poslední době mám osobní krizi. Nemám chuť ani motivaci něco dělat. Více přemýšlím a sním, než píšu a tvořím. Mrzí mě to, ale nevím, co s tím dělat. Spíše jen sedím na houpačce, slunce mě hřeje na kůži, potím se jak blázen a v hlavě mám tolik myšlenek, že je nestačím ani ukočírovat. Často přemýšlím nad tím, co by bylo, kdybych se zachovala jinak v určitých situacích. Popravdě nevím ani, jak mám tuhle myšlenku zformulovat.

Když zabruslím do vzpomínek a vybavím si svých 15 let, vidím mnoho promarněného času a strach, který blokoval všechno, co by dívka v 15 letech měla zažít. Můj volný čas byl strávený u počítače a učením se do školy. Vůbec jsem nechodila ven a neměla moc kamarádek. Tiše jsem záviděla spolužačkám jejich lásky a to, jak si jich kluci všímají. Zatímco já? Styděla jsem se za to, jak vypadám. V té době jsem si začala vést deník a vždycky jsem sepisovala, co se mi na sobě líbí a co ne. První strana, která se týkala, co na sobě nesnáším, byla celá popsaná a ta druhá byla zcela prázdná. Neskutečně mě mé sebevědomí zbržďovalo. Připadala jsem si strašně smutně, když o ostatní holky bylo zájem, ale já byla celkem odstrčená. Sama jsem sebe označovala jako holku, co se má jen učit a plnit věci, co se od ní požaduje a třeba někdy, že se vše otočí a taky bude o mě zájem. Najednou se vše otočilo, až jsem se vzhledově pozměnila. Samozřejmě to dělá radost, ale v duchu si furt připadáte škaredá. Zkoušíte to maskovat make-upem a různými pomocníky, ale nic prostě nepomáhá na to, abyste zamaskovala duši. Tohle podle mě řeší každá dívka i žena, ale není to dobré, pokud to omezuje často vlastně skoro každý den.
Jsou určité oblasti života, kde se mi nedaří. Nemám zkrátka štěstí v lásce (možná proto že jsem často vyhrávala v kartách). Občas nad tím přemýšlím a říkám si, co je špatně? Dříve jsem si myslela, že nebudu hodna lásky. Nikdo by s takovou holkou nebyl. Jenže pak se kolem mě hošánci začali motat. Najednou jsem ztratila zájem. Zájem o všechny, co mě chtěli nebo se o mě snažili, protože museli být divní, že mají zájem zrovna o mě, a tak jsem jim utíkala. Útěk byl pro mě vysvobozením. Je to asi zvláštní, ale když to vždy vypadalo vážně, nechtěla jsem toho kluka ani vidět...
Zamilovaná jsem byla poprvé v 16 letech. Líbil se mi nesmírně jeden kluk. Všimla jsem si, že mně se líbí vždy kluci, kteří jsou povahově úplně jiní jak já - absolutní nesoulad. Rok jsme se normálně bavili a pak ke konci to vypadalo trochu vážně. Jenže jsem cítila, že jsem náplastí...Možná časem jsem jí nebyla, ale ze začátku jsem byla, ale snažila jsem se to přejít. Nemohla jsem ale bojovat s těmi pocity, že možná myslí ještě na jinou. Poznala jsem poprvé, co to je zamilovanost - nemůžete spát, břicho plné motýlů a hlava plná představ vysněného člověka. Všechno bylo dokonalé, ale pak jsem si začala uvědomovat, že předstírání že všechno je fajn, mě totálně unavovalo. Začalo mě to všechno nesmírně svazovat do uzlu a já přestala být, kdo jsem...
Třeba by to bylo fajn s ním, ale pokud jsem nebyla vyléčená sama se sebou, nemohla jsem do svého vnitřního kolotoče tahat dalšího člena. Od té doby se nemůžu zamilovat. Říkala jsem si, že nikoho už nechci. Je to sice nádherný pocit, ale za jakou cenu, když nevíte, jestli jste ta jediná priorita? Psala jsem si s kluky, ale nebrala jsem to vážně, protože jsem věděla, že to bude opět stejné. Bála jsem se, že mě chtějí jen zneužít nebo že jsem sázka. Nechtěla jsem ze strachu ani s nikým chodit ven. Docela teď lituji toho, že jsem nešla. Jenže v ten moment jsem to chtěla takhle. Občas se musím nad sebou pousmát. Kolika klukům, co se mi líbili, jsem nebyla ochotná dát ani jednu šanci, protože mě sžíral strach, že mě budou svazovat pocity jako poprvé, když jsem byla zamilovaná.
V listopadu jsem si řekla, že se musím hnout z místa, a tak jsem šla ven. Samozřejmě, že se mi líbil, ale furt tam byly pochybnosti. Zmínky o bývalé se v konverzaci často objevovaly a najednou mi vyskočily stejné pocity jako tenkrát. Bylo toho ale víc. Už nebudu žádná náplast na srdce. Snažil se o to, abych se zamilovala, ale u mě vyhrával stále strach. Když je člověk zamilovaný, vůbec by neřešil takové pocity...Taková láska není. Láska je bezstarostná. Neustále se mi hlavou honily tyhle slova. Pak najednou buch! Utekla jsem.
Všimla jsem si jedné věci, že kluci si u mě často vylívali své srdce. Chtěli jít se mnou ven, ale zároveň básnili o svých bývalých přítelkyních. Pravděpodobně cítili ze mě empatii a důvěrnost. Jenže cokoliv jsem řekla já, jako kdyby to nebylo tolik důležité a nepotřebovala se svěřit. Porozumění je pro mě klíčem k lásce, bohužel se mi ho zatím nedostavilo.

Jeden den se ke mně dostala knížka s názvem Pět jazyků lásky, kde bylo dokonale popsáno to, že každý člověk má jiný jazyk lásky, kterému jeho partner nemusí rozumět. Po přečtení knihy jsem okamžitě zbystřila a zjistila můj primární jazyk lásky je pozornost. Přítel mi může darovat mnoho malých i velkých dárků, udělat mi večeři, může se se mnou mazlit nebo mi do ucha šeptat, jak jsem dokonalá, ale nic z toho mi neprokáže to, že mě doopravdy miluje. Pro mě nejvíc důležité je to, aby poslouchal, co říkám. Aby se snažil pochopit to, co cítím a co prožívám. Už chápu, proč mi to nevycházelo. Zkrátka nenašla jsem ještě někoho, kdo by mému jazyk rozuměl. Možná, kteří o mě stáli, prokazovali svou lásku po svém jazyku, kterému jsem už nerozuměla a nebyl pro mě ujištěním, že o mě skutečně usiluje.
Věnovat svůj čas druhému člověku a být po boku člověka, co inspiruje. Tohle je to, co například potřebuji já. A jaký je Váš jazyk lásky?