Psycholog - kdy ho navštívit, další otázky + má zkušenost

1. února 2016 v 18:59 | Nelly Cadlenson |  Ostatní

Přemýšlela jsem dlouho, jestli tento článek napsat, jelikož je až moc osobní. Jenže jsem si řekla, že se s Vámi o své zkušenosti dělit budu a hlavně některým pomoct. Nikde jsem neviděla článek nebo nějakou zkušenost blogerky, která by popisovala své návštěvy u psychologa. Spíše jsem našla jen různé diskuze a poradny, kde se lidé anonymně ptali, kdy mají k psychologovi zajít, jak mají překonat strach a jestli je ostatní nebudou brát za slabší článek společnosti. Docela přemýšlím, jak bych tenhle článek měla začít. Začnu asi takhle.
Hodně lidí se úplně zděsí, když se řekne slovo psycholog. Představí si sami sebe, jak budou muset odkrývat svoji duši neznámému člověku a ostatní se na ně budou dívat jak na blázny. Na světě je tolik lidí, kteří ho navštěvují, ale nikomu to neříkají, jelikož je trápí stud. Proč ale? Tady se potvrzuje, že se díváme na druhé a jejich názor má pro nás vyšší váhu než ten náš. Nežijete svůj život ale těch druhých. Jen bych Vás chtěla upozornit, abyste si nepletli pojem psycholog a psychiatr. Psycholog je člověk, který NEPŘEDEPISUJE léky. Od toho je tady psychiatr, ale to je jiná kapitola.
Na lidi občas působíme, že nás nic netrápí. Dneska ani neodhadnete, kdo má problémy. Jsme tak perfektně naučení nosit masky, že nikdo nic nepozná. Neustálou kontrolu nad sebou máme zmáknout na jedničku. Mně si lidé vždycky stěžovali s jejich problémy. Nevím proč, ale vždycky jsem byla taková vrba, která každého vyslechne a pokusí se mu poradit. Nikdo ale neřešil mé problémy, jelikož mi bylo vždy řečeno, že vypadám bezstarostně a jde vidět, že jsem rozumná, že si nevytvářím žádné problémy. Byla jsem na to hrdá. To byl možná začátek všeho...
Začala jsem se divně cítit už v 7. třídě. Byl rok 2010 a všechno jako by se hrotilo. Doma to stálo na dvě slova a opustila nás moje milovaná osoba, se kterou jsem si rozuměla. Snažila jsem se být pořád silná, nepodléhat citům a pomoct zvládnout situaci. Opět jsem tlačila mozek dopředu a srdce dozadu. Nebyly to zrovna nejlepší roky. Už v té době jsem se cítila jiná, jako kdybych byla dál než moji vrstevníci. Nechodila jsem ven a uzavírala jsem se do sebe. Možná jsem si za to mohla sama, ale najednou jsem zjistila, že mě lidé akorát kazí mé plány a mou náladu. Byla jsem radši sama se svou hlavou a vymýšlela strašné blbosti. Můj život byla škola, protože jenom tam jsem mohla zazářit. Dokázala jsem se v kuse učit 4 hodiny. Ono mě to dokonce bavilo. Věděla jsem totiž, že když se budu učit, že budu pochválena a budou mě mít všichni radši. V té době kdy se naši rozváděli mě neustále bolelo břicho, nemohla jsem jíst anebo jsem se přejídala. Doktorka mě poslala k psychologovi, protože si myslela, že to bude událostmi, které se staly. Je to normální a každé dítě na rozvod reaguje jinak. Jenže já to odmítla. Říkala jsem mamce, že nejsem blázen. Nebudu si povídat s nějakou cizí ženskou, kterou neznám. Nepotřebuji to s nikým rozebírat. Stála jsem si za tím a nikam nešla. Pak se rodiče rozvedli a já cítila uvolnění. Vím, že je to blbé říct. Jaké dítě by cítilo uvolnění, když se mu rozvedou rodiče? Jenže já byla šťastnější, protože jsem už nemusela poslouchat hádky a další nepříjemnosti, které narušovaly teplo domova. Byla jsem ráda, že to dopadlo v klidu.

Měla jsem občas stavy, že za všechno co se děje, můžu já. Občas když se něco semlelo, cítila jsem se vinná, přitom jsem neměla důvod. Pamatuji si v 9. třídě, kdy se nám ztratila třídnická kniha, že nám učitelé pořád promlouvali do duše, abychom se přiznali, kdo to vzal. Rychle mi bilo srdce a už jsem se pomalu chystala přiznat, i když jsem to já nebyla. Často jsem kontrolovala věci. Než jsem něco odevzdala, furt jsem si to v hlavě předčítala, jestli tam není chyba. Vždycky jsem byla celá zpocená a červená v tváři.
Po nocích jsem často brečela a začala řešit svůj vzhled a celkově moji osobnost. Možná to začalo, protože jsem šla do puberty. Všechny mé spolužačky se líčily, parádily se ale jenom já ne. Chtěla jsem být jiná a hlavně líná na sebe patlat nějaké makeupy. Bylo to strašné. Necítila jsem se vůbec dobře. Jediné, co jsem dokázala, bylo to, že jsem sama sebe litovala. Všechno, co jsem si oblekla, jsem chtěla vyhodit. Nic mi neslušelo. Neustále jsem se prohlížela v zrcadle. Nelíbily se mi moje vlasy, oči, uši ani tváře. Nechtěla jsem před nikým jíst. Když jsem stála u tabule, vždy mě polívalo vedro a bušelo mi srdce. Mým největším komplexem byly zuby. Měla jsem škvíru jak Brno. Nechtěla jsem se ani smát, protože pak by ta škvíra šla vidět. Nejvíc jsem byla smutná z mé postavy. Ze všech stran na mě útočily krásné postavy a já si přála vypadat jak ony. Několikrát jsem zkoušela hubnout. Marně. Všemožné diety, krémy na zeštíhlení, nepravidelné cvičení. Nechci psát takový ten zlomový moment, ,, A řekla jsem si dost!" a jdu do toho. Haha, to jsem si řekla vždycky a stejně to nebylo úspěšné. Našla jsem si zálibu ve sportu a zjistila jsem, že na duši je nejlepší lék SPORT. Myslela jsem si, že když zhubnu, tak vše bude dobrý a budu spokojená. Blbost! Článek o tom, jak jsem zhubla, si můžete přečíst ZDE - http://onlynellis.blog.cz/1411/jak-jsem-zhubla-14-kilo

Když jsem dosáhla své vysněné váhy, tak jsem si hledala další věc na sobě, kterou jsem na sobě nenáviděla. Šlo to furt takhle dokola. Byl pro mě šok, že se najednou o mě lidi zajímali, lezli mi do ..., chválili mě a chtěli se se mnou kamarádit. Jenže jediné téma, které se mnou řešili bylo to, jak zhubnout, co jíst a co dělat tak a tak. Bavilo mě to se s nimi o tom bavit a lichotilo mi to. Bohužel později mi to začalo i vadit. Cítila jsem, jako kdyby mě někteří využívali. Já se ale pořád snažila každému zavděčit a být s dotyčným kamarádka. Jako kdybych potřebovala, aby mě měli rádi. I když jsem je nemusela a nesedli mi někteří, bavila jsem s nimi, a tak jsem sama sebe popírala. Táhla jsem si s sebou pocit, že stojím za nic a ostatní mě budou mít rádi jenom tehdy, když budu vyhovovat jejich představám.
Líbil se mi jeden kluk. Bylo to asi poprvé, co se mi někdo líbil delší dobu. Trávili jsme spolu hodně času a všechno bylo fajn. Jenže se stalo to, že už to jako kamarádství nevypadalo. Vytvářela jsem si v sobě falešné naděje, že bych mohla být milována. Ačkoli jsem byla slovně přemlouvána, nevěřila jsem tomu. Bála jsem se, že ho ztratím svým nesouhlasem k něčemu, svými protiklady a svou odlišností. Přitom jsem cítila, že jsme každý jiný a já bych se trápila přetvářkou, že jsem ta pravá. Uvědomila jsem si, že nemůžu být milována, když nemiluji sebe. A tak jsem začala dělat něco se svým životem. Vždy mě štvaly mé zdravotní problémy, tak jsem je zkoušela léčit přírodní cestou. Nic jsem nevyléčila, ale dalo mi to šíleně moc zkušeností a informací. V létě jsem pracovala jako servírka a potkala jsem mou kamarádku Nikolku, která je úplný opak mě. Je to malá holčina, která když hlasitě promluví, tak se jí každý klaní. Líbilo se mi na ní, jak si řekne, co si myslí. V průběhu práce jsme pomalu odkrývaly naše problémy a pomáhaly si. Zašly jsme ke kartářce, kde jsem opět dostala nový pohled na svět. Kartářka mi samozřejmě řekla vše do detailu, co se mi událo. Když jsem od ní odjížděla, měla jsem neskutečně skvělou náladu. Usmívala jsem se a představovala si svou budoucnost, která bude slibná. Řekla jsem si, že se musím poznat a to do detailu. A tak jsem sama udělala krok a rozhodla jsem psychologa navštívit. Řekla jsem si, pokud chci žít kvalitní život, musím na něm taky pracovat. A nejlepší je začít u sebe. Můžu Vám říct, že jsem měla strach, ale řekla jsem si, že to nevzdám.


U každého je sezení u psychologa jiné. Důležité je, aby Vám psycholog osobnostně vyhovoval. Nepovídejte si s člověkem, který Vám nesedí a necítíte se uvolněně. Nebude to mít žádný efekt. Samozřejmě, že to nemusíte poznat hned, že Vám nesedí. Můžete k tomu dojít i časem, a pokud necítíte důvěru nebo oporu, tak si vyhledejte někoho jiného a zkoušejte. Já jsem například s mojí psycholožkou spokojená. Vyhovuje mi, věřím jí a cítím, že mi dává prostor. Co ale zbožňuji, je to, že když se naskytne problém, dokážu ho vyřešit sama. Znám své přednosti ale i své slabé stránky.
Každý potřebuje nějak nasměřovat a ukázat, že to špatné má i své výhody anebo se na vše podívat úplně z jiné strany. To strašně pomáhá a nemáte potom ani takový strach, co děláte ve svém životě. Můžu říct, že tahle osoba, mě víc a víc motivuje k tomu, abych dělala to, co mě baví. Už tolik nelpím na svém prospěchu a jsem šťastná za své vysvědčení, které letos bylo bez vyznamenání. Já vím, že má rodina a mí přátelé mě budou mít rádi, i když nebudu mít samé jedničky. Ukázala mi, že i já jsem jedinečná. Proto říkám, pokud cítíte, že něco není s Vámi dobře a trvá to nějaký ten pátek, běžte si pro pomoc. Už hlavně kvůli sobě. Víte, jak se budete cítit lépe? Vyhledat si pomoc, není životní porážka, že jste někde zklamali, ale je to životní výhra, že jste o tom vůbec začali uvažovat.
Není můj problém nějaká blbost? Tuhle otázku jsem si furt a furt pokládala. Nic není blbost, pokud Vás to nějak omezuje ve Vašem životě. Pro správného psychologa neexistuje blbý problém. On je placený za to, aby řešil problémy ostatních. Od toho tady jsou. Vím, že to chce hodně velkou odvahu a odhodlání. Prosím Vás, nikdy na Vás nebude pohlížet jako na blázna. Nikdy. Je na řešení problémů zvyklý. A co na to okolí? To je další otázka. Když jsem tam měla jít poprvé, pociťovala jsem stud a taky jsem se považovala za slabší. No a nedej bože, kdyby se to dozvěděl někdo z mého okolí. To jsem nemohla dopustit. Teď můžu říct, že je to jeden z nejprospěšnějších kroků v mém životě. Já to beru jako osobnostní rozvíjení sama sebe. Poznávám se a psycholog mi pomáhá. Není to nic, za co byste se měli stydět. Nikdo se Vám nemůže za tohle smát. Samozřejmě, že se najdou i tací, ale to podle mě jsou lidé, kteří by ho měli taky navštívit, protože si svůj problém vylívají na Vás. Takže je mi jich spíše líto. Víte, kolik lidí si tam chodí pro pomoc? Většinou ti, do kterých byste to neřekli. Možná Vám můj problém připadá stupidní a že tím prochází každý. Jenže já se rozhodla něco s tím dělat a pracovat na sobě, což dneska jsou někteří líní na sobě máknout. Pokud máte nějaký diskrétní dotaz nebo problém, napište mi e-mail na nela.kadlecikova@seznam.cz s předmětem Chci pomoct. Ráda Vám zodpovím na Vaše dotazy a pokusím se Vám pomoct. Milujte svůj život a zaměřte se na dobro a šiřte ho dál. Svět to potřebuje...
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lamič Lamič | E-mail | Web | 1. února 2016 v 20:45 | Reagovat

Osobně musím potvrdit, že návštěva psychologa podle mě rozhodně není nic špatného. V současnosti taky řeším osobní problémy a ačkoliv to trochu bolí, vím, že je to lepší, než to dusit v sobě. Pouze bych dodal, že někdy to dá fakt práci, než člověk natrefí na tu správnou osobu. A ne vždy je úplně snadné to rozlišit a být dost sebekritický. Já se trefil až napotřetí. Snad. :)

Jinak pokud bys měla zájem, sám jsem publikoval sérií tří článků, týkající se mého pohledu na psychology. V komentářích se mi tam ozval i odborný psycholog (a dostal jsem pěkné odborné vysvětlení nějakých nejasností). Kdyžtak si přečti. Pokud by tě to zaujalo, budu samozřejmě rád :)

http://www.lamic.cz/2015/10/vyvraceni-mytu-o-navsteve-psychologa.html

2 Vašek Vašek | Web | 2. února 2016 v 13:13 | Reagovat

Vše NEJ k Tvému dnešnímu svátku Nel 😉
Ti přejí Vašek a Martinka z Prachatic.  Pozdravuj Všechny doma 😉

3 Anonymní holka, která je k ničemu Anonymní holka, která je k ničemu | E-mail | Web | 2. února 2016 v 16:38 | Reagovat

Myslím, že mě by k psychologovi asi nikdo nedostal... I kdybych měla milion problémů, stejně se s nimi nechci nikomu svěřovat. Jsou jenom moje, tak si je budu řešit sama.

4 http://freedomlifestyle.blog.cz/ http://freedomlifestyle.blog.cz/ | Web | 3. února 2016 v 9:33 | Reagovat

O psychologovi přemýšlím dělší dobu. Zhubla jsem a každý mě miloval ale spíše každý chtěl jak jsem zhubla a tak, najednou jsem měla každého kluka na které jsem si ukázala ale co s tím když nemám sebevědomí a myslím že mě jen využije? Bojim se jít k někomu, netuším jak se to dělá,ale chci začít žít :)

5 Ella Ella | E-mail | Web | 3. února 2016 v 15:25 | Reagovat

Ahoj, nedávno jsem objevila tvůj blog a začala číst tvé články. Už mi to nedá a musím ti napsat. Píšeš opravdu krásně a tvé články musí pomáhat hodně lidem, včetně mě. Jsi neuvěřitelně silná! Stala si se pro mě tak trochu vzorem, děkuji! :) Jinak musím souhlasit s tím, že psycholog musí sednout a člověk k němu musí mít důvěru. Mě se bohužel stalo že mi má psycholožka nebyla sympatická a já k ní jezdila spíš "za trest". V případě mé psychiatričky je to však úplně něco jiného a proto když má člověk nějaké větší problémy je dobré nebýt na to sám (a klidně požádat o pomoc psychologa). :)

6 dashenecka89 dashenecka89 | Web | 7. února 2016 v 23:49 | Reagovat

Děkuji za krásný článek na téma, které mě aktuálně velmi zajímá. Psycholog (potažmo psychiatr)je báječný způsob, jak spravit to, co nefunguje. Vždy ale zůstane nejtěžší na tom všem to rozhodnutí si nechat pomoct, pak už to bývá jen lepší. Nejdůležitější je si dobře vybrat. Přeji mnoho sil.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama