Listopad 2015

Klíč ke šťastnému životu - zdravé sebevědomí

16. listopadu 2015 v 19:21 | Nelly Cadlenson |  Ostatní


Všimli jste si, že když se Vás někdo zeptá, jaký je Váš talent, tak šíleně tápete a nevíte co odpovědět? Připadáte si občas zbyteční, a že nic neumíte? Kdyby Vám dal někdo otázku, jaké jsou Vaše záporné vlastnosti a v čem jste špatní, věděli byste okamžitě odpověď? Odpověděli jste na všechny otázky ano? V tom případě máte nízké sebevědomí, které vlastní dneska většina lidí, do kterých byste to ani neřekli.

Už jako malí jsme byli determinováni společností. Dělali jsme to, co se od nás požadovalo. Čistili jsme si zuby, chodili spát v danou hodinu, dělali jsme si poslušně úkoly, chodili do zájmových kroužků, a to jen proto, aby se nám dostalo pochvaly od rodičů, rodiny a okolí. Pro dítě je pochvala jako pohlazení na duši. Jenže podle mě nás málo chválili. Spíše nám vkládali, jak jsme nemožní, že jsme správně neumyli nádobí nebo že jsme se měli více snažit, abychom dostali jedničku. Slova, která nám začalo říkat okolí, nebyla bolestivá, ale spíše se pak začala prolínat s naším myšlením a děním v našem životě. No posuďte sami. Když jste chtěli něco moc zkusit, ale brzdil Vás strach, že nejste dost dobří? Líbil/a se Vám nějaký/á kluk/holka, ale vy jste si říkali, že na něho/ji nikdy mít nebudete? Říkali jste si, že stejně nikdy nebudete mít šanci toho dosáhnout, nebo že to nemá smysl s Vaším talentem, protože to podle Vás umí každý? Jenže oni to tak nemysleli. Neuvědomovali či neuvědomují si váhu svých slov a tyhle slova říkali či říkají jen proto, aby se zbavili svého vzteku. Bohužel nám to do dospělosti nepřinese moc dobrého.

Lidé s nízkým sebevědomím se spokojí s průměrem. Vybírají partnera, kterým se jim naskytne a bojí se si vybírat. Jsou s někým jenom proto, aby nebyli sami. Dělají, co se od nich požaduje, ale nezkouší nové věci, jelikož mají strach z kritiky. Nesnesou kritiku a neumějí se s ní vyrovnat. Bolí je to a nechtějí zažít znovu pocit bezcennosti. Dále pak přirovnání se s někým jiným. ,,Podívej se na ni - ta má samé jedničky a neřeší takové problémy jako ty" nebo ,, Kdyby ses snažila jako Veronika, tak bys taky mohla nosit takové oblečení a mít se dobře." Rodiče by nikdy neměli přirovnávat své dítě k jinému dítěti. Akorát na něm vyvinou tlak a dítě se začne ostatním vyrovnávat, ale nikdy nebude pro sebe dost dobré.
Připadá mi, že dneska v české společnosti se trestá za to, v čem jste dobří, a prokázat svůj talent. Nikdo nemůže veřejně prohlásit, že je dobrý ve sportu, zpěvu, hře na hudební nástroj nebo v žonglování, jelikož dneska se to bere za gesto namyšlenosti.
Ti, co si nevěří, nejsou spokojení se svým vzhledem. Proč většina dívek nosí make-up? Aby se líbila chlapcům. Ovšem. Jenže má to i jiný důvod. Patlají na sebe vrstvy make-upu, pudru a tvářenky, aby zakryly svou prázdnotu v duši. Snaží se být něčím lepším, než ve skutečnosti jsou. Své fotky hází na Instagram v různých efektech, aby to vypadalo lépe a přesvědčilo lidi o jejich kráse. Pózují jen tak, aby zakryly jejich nedostatky. Točí se z boku, aby nešlo vidět bříško, dále i obličej, aby vypadal hubenější a byly výrazné lícní kosti. Dokáží strávit v koupelně i před zrcadlem hodiny a neustále se kontrolují, jestli vypadají dobře. Když jim někdo třeba řekne, že jim rudá barva rtěnky nesluší, tak ji přestane nosit a ihned si ji odmaluje.
Nechápu tento trend, ale hodně mladých lidí, je závislá na hodnocení svého okolí na sociálních sítí. Radují se za každý lajk, který od svých přátel (ať mi nikdo netvrdí opak) dostanou na svojí novou fotku a cítí se tak sebevědomější. Když nemají dostatečně lajků či srdíček, jejich sebevědomí klesá dolů. Nikdy se nikomu nezavděčíte. Navíc tyhle lajky z Vás lepšího člověka neudělají. Usvědčí Vás to jen o tom, abyste svůj vzhled stále zdokonalovali. Znám to z vlastní zkušenosti a budu upřímná. Když mi začali psát kluci na FB, bylo to pro mě něco nového. Tohle jsem prostě nikdy nezažila, a tak jsem si s nimi psala. Samozřejmě že Vám psali, jak jste krásná, úžasná a že Vám to sluší a každou Vaši fotku ohodnotili jako - To se mi líbí. Vaše sebevědomí roste. Jenže takhle vypadáte na fotkách, jinak ve skutečnosti. Já sama můžu přiznat, že lépe vypadám na fotkách jak ve skutečnosti. Vždy mi lidé říkali, že jsem fotogenická a vypadám starší. Ve skutečnosti si nepřipadám tak atraktivní jako na fotkách. Začala jsem o svůj vzhled ještě více pečovat, což mi vůbec psychicky neprospělo.


Jelikož trpím atopickým ekzémem zejména na jaře, styděla jsem se dokonce chodit i ven. Měla jsem strach, že už nebudu ta, za kterou mě měli. Často jsem pobývala doma, jelikož jsem bývala oteklá na tváři a moje oční víčka připomínaly paviání prdel. Řešila jsem to různými způsoby. Chodila ke kožnímu. Doma neustále poslouchali, jak jsem hnusná, jak mě svědí obličej, jak s tím nemůžu do školy. Můžu říct, že mám doopravdy trpělivé rodiče a divím se, že jsem nedostala žádný trest za mé neustále kňourání.
Nikdo si toho nějak ve škole nevšiml a to bylo jen moje podvědomí, že si toho každý všiml. Moje chyba byla ta, že jsem se ptala vždy spolužaček, jestli nemám něco na obličeji. Když mi třeba řekli, že to mám na tvářích červené, v duši jsem bláznila. Necítila jsem se vůbec dobře. Postupem času jsem si uvědomila, že jsem pěkná, ale ne krásná. Krásná je holka, která je vzhledově pěkná ale navíc je o své vnější i vnitřní kráse přesvědčená a ví o tom. Já si o tom vědoma nebyla, proto jsem pěkná. Také jsem si uvědomila, že ti kluci, kteří mi psali, skládali mi komplimenty, které by normálně ve skutečnosti nevyslovovali, psali jen proto, aby si sebevědomí sami zvýšili tím, že jsem na to odpovídala. Občas lituji toho, že jsem si nechala utíkat zážitky před očima a psala si raději s kluky, kteří by na veřejnosti na mě ani nepromluvili a přehlíželi mě. Zvýšili mi mé sebevědomí tím, že mi psali bludy o tom, jak jsem ,,krásná", i když jsem sama nebyla o tom přesvědčená? Možná v daný moment ano, ale není to dočasné. Stejně spadnete ke starému známému tajnému programu - ,,Nejsem dost dobrý/á". Jen když si představím. Kdybych byla s osobou, pro kterou jsem dobrá, tak přesvědčím i sebe, že jsem dost dobrá? Otázka je, budu stále dost dobrá, když mě ta osoba opustí? Nízké sebevědomí se vyznačuje i žárlivostí. Žárlí ten, kdo sám sobě nevěří.. O tomhle tématu jsem již psala v minulém článku. Nemáme strach, že ztratíme osobu, kterou milujeme. Strachuje se naše ego. Jak bude vypadat v očích ostatních?
Moc ráda bych teda chtěla, abyste do komentářů napsali, v čem jste doopravdy dobří, co na sobě zbožňujete a co byste na sobě nechtěli změnit, i když Vám to občas způsobuje komplexy. Nebojte se to sem napsat. Nikdo to neodsoudí. Všichni jsme lidé, kteří mají dobré a špatné vlastnosti. Zapomeňte na ty špatné a řekněte mi, proč zrovna Vy jste dokonalý a dobrý člověk. Vzpomeňte si na situaci, kdy jste někomu pomohli (možná Vám to připadne triviální). Nebojím se a řeknu Vám, proč jsem zrovna já pro sebe dokonalá.
Mám fotografickou paměť a dokážu si zapamatovat věci, když je vidím napsané. Pamatuji si, jakou barvou mám napsané nadpisy v sešitě. Jsem citlivá, empatická a dokážu lidem pomoct s problémem. Držím si odstup od lidí a jsem tajemná. Umím být asertivní a udržet se v klidu. Líbí se mi moje krásně tvarovaná ústa, které mám po babičce a pronikavé zeleno-hnědé oči, které jsem zdědila po mamce. Neměnila bych na sobě svůj úzký pas se širokými boky, i když si připadám jak Věstonická Venuše. Moji rodiče jsou nádherní lidé a já jsem po nich. Tak a teď může někdo začít s tím, že jsem namyšlená osoba zahleděná do sebe. Prosím jen do toho, já ti to dovoluji. Jenže ty jsi v tom případě člověk, který je na tom hůř než já. To jsem já a taková zůstanu. Nebudu se trápit kvůli okolí, že nejsem podle tvých představ.
Tohle je podle mě důležité si uvědomit, a jakmile člověk najde lásku k sobě samému, je šťastný. Je šťastný se svou rodinou i bez, je šťastný s partnerem i bez, je šťastný s přáteli i bez. Zkrátka není na nikom závislý. Vždy tu je jedna bytost, která bude při něm stát a milovat ho - a to je on sám.


Podzim, Anglie 2015 & zájmy [13. 11. 2015]

13. listopadu 2015 v 16:29 | Nelly Cadlenson |  Deník

Ahoj. Dlouho jsem se neozvala. Chtěla jsem jenom říct, že naše rekonstruce domu je skoro u konce. Jenže jsou okolo furt toho šílené problémy. Třeba včera nám přivezli jinou sedačku, než jsme chtěli. Umyvadlo nám dovezli prasklé a vinylových podlah bylo málo. A o řemeslnících ani nemluvím. Myslím si, že dneska je řemeslo doopravdy důležité v dnešním světě. Každý chce maturitu a nepracovat rukama, jenže tahle práce bude čím dál cennější. Neustále slyším, že nemají čas a mají toho hodně. Je to šílené. Každopádně jak se vlastně mám. Můžu říct, že je to jak na houpačce. Někdy je to fajn a někdy zase na dvě slova, což ale všichni známe. Brigáda mi skončila a já teď hledám něco nového. Nejradši bych šla pracovat na Freeport do nějakého obchodu. Bohužel všude berou až od osmnácti. Mimochodem na začátku října jsem se dozvěděla, že pojedu se školou do Anglie. Nehorázně se těším a hlavně konečně uvidím Londýn. Pojedu na začátu prosince, tudíž uvidím vánoční Londýn. Dále jsem si pak dávala přihlášku na stáž do Portugalska. Byla bych ráda, kdybych se i tam dostala, protože by to byla opět skvělá zkušenost procvičit se v jazyce a pracovat zde ve svém oboru. Školu zatíím zvládám, jen mě trápí praxe, kterou budu vykonávat celý červen. Budu celý červen provázet na zámku ve Vranově nad Dyjí a navíc průvodcovský text je na 15 A4 stránek. Mám strach, že se to nenaučím. Pomalu se učím Sál předků, ale je to strašně náročné. Přemýšlím, že bych se přihlásila i do školního pěveckého sboru, protože nemám žádnou aktivitu, které bych se věnovala. Ano mám blog, cvičím a píšu, jenže tady to záleží na mě, kdy si na to udělám čas. Zpívat mě baví a vím, že je na čase začít s mým hlasem něco dělat. Je třeba ho cvičit. Momentálně si vybavuji pokoj a vyrábím různé dekorace. Jo a musím do Ikeii koupit si židlu, svíčky a kožešinku. Ani si nedovete představit, jak se těším na Vánoce. Podzim miluju a to hlavně kvůli stromům, jak jsou barevné. Nejradši mám když večer zalezu do postele s čajem a koukám na filmy. Už ani nevím, na co se mám dívat. Měla bych se podívat na nějaké filmy, které jsou inspirovány knihami, které musím přečíst na maturitu. Budu se dívat na Želary, Smrt krásných srnců a Sophiininu volbu. Máte ještě nějaké návrhy?


Je mi celkem na nic z toho, že jsem ve 3. ročníku a ještě rok. Nechci uvěřit, že už budu dospělá a nejsem na to připravená. Hlavně nevím co dál. Jít na vysokou, jít pracovat nebo odjet? Chtěla bych zkusit vysokou, ale nechci cestovní ruch. Chtěla bych zkusit psychologii. Vím, že je to těžké se tam dostat, jenže když někomu pomáhám, cítím se být užitečná. Cítím se být potřebná. Jednu dobu jsem strašně chtěla být modelka ( i když vím, že bych na to nikdy neměla), viděla jsem pouze to, jak chodím po mole, jak cestuji, jak mě všichni obdivují. Jenže o tom to není. Sama v hloubi duše vím, že by mě to nebavilo. Chtěla jsem to jenom kvůli obdivu. Hodně věcí jsem chtěla kvůli obdivu. Jenže vy uslyšíte pochvalu na vaši osobu a jejich víc. Samozřejmě že to lichotí, ale Vám je v daný moment skvěle, ale stejně Vás to pak nenaplní. Upřímně jsem i poslední dobou unavená dnešním životem (tenhle článek jde trochu jinačím směrem). Jak Vás někdo soudí podle Vašich fotek a co píšete na sociálních sítích. A také to když Vás dotyčná pomlouvá a vy jste jen kousek od ní. Nechápu to a asi nikdy nepochopím. Copak to té dotyčné osobě dává, že na Vás kydá špínu? Podle mě se ta osoba šíleně nudí a potřebuje mě znemožnit před druhými, aby zazářila na úkor mě. Jak dětské!
Nelíbí se mi jakým jazykem dnešní lidé mluví. Občas jak kdyby ztratili vlastní hrdost a soudnost. Nejsem typ člověka, co by rád chodil do společnosti mladých lidí. Já vím, že je to divné. Já se prostě v dnešní společnosti necítím a nedokážu být svá. Když slyším hlouček kluků, jak se baví, kterou holku dneska přehnou, chce se mi brečet a utéct někam daleko. Nechci narážet takhle na kluky. I holky takhle blbě mluví. Když je slyším, myslím, že si samy sebe neváží a celkově dělají jenom to, aby od kluků získaly pozornost. Musí ji ale získat fakt tak odporným způsobem, že se mu přimo před očima nabízí? Nevím. Raději dám přednost klidnému večeru s knížkou a teplým čajem nebo si zajdu s kamarádkou na večeři. Jsem doopravdy ráda, že mám kamarádku, která je stejně naladěná jako já. Můžu Vám říct, že se teď v sama sobě vyznat. Nevím, co je správné a co špatné. Chci se vydat tou správnou cestou a neudělat chybu. Cítím se, jak kdybych něco stále dokola skrývala.




Jsem jiná a ty?

9. listopadu 2015 v 9:15 | Nelly Cadlenson |  Ostatní

Připadá mi, že nezapadám vůbec do společnosti dnešní mladéže. V její blízkosti se cítím ztracená a nejsem sama sebou. Nebaví mě tlachat o lidech, které neznám a pomlouvat je, ani každý pátek jít kalit. Copak není lepší způsob, jak se odreagovat? Polovina lidí je nespokojená se svou postavou, tak proč radši nezvednete prdel a nejdete se odreagovat cvičením? Dá Vám to mnohem víc než když vykouříte krabičku cigaret. A co Vám to dá, když pijete? Cítíte se fresh další den? Není Vám líto peněz? Vždyť celý víkend Vám uteče před očima a ani si neodpočinete. Nechodím ven ve velkých tlupách. Nesnáším ani dlouhé telefonáty s kamarádkou na telefonu, ze kterých ani nic nemám. Téma kluci taky nenávidím. Každý si myslí, že někoho mám. Jenže nemám a nechci. Copak to někteří nedokáží pochopit? Nejdřív se musím naučit milovat sebe a pak ostatní (není to sobecké, jen je nutnost znát svou hodnotu). Nedokážu se zamilovat okamžitě a chodit se srdcem na dlani. Potřebuji dobrodruha, který bude se mnou cestovat a poznávat kultury nových zemí. Nepřitahují mě sportovci. Líbí se mi ti, kteří propadají umění. Nelíbí se mi ani svaly (samozřejmě ty normální jsou sexy), připadá mi to jako symbol vygumované hlavy. Ano jsem romantička a chci vztah jako z amerického filmu. V hloubi duše ale vím, že takový vztah nikdy mít nebudu. Jelikož nikdo nemluví o svých citech ke své milované polovičce. Nikdo na mě nebude čekat roky. Koho by taky bavilo čekat, než začnu věřit? Bohužel, nedokážu s tím nic udělat, i kdybych chtěla, tak to nebudu já. Dokážu vůbec milovat?


Nesnáším lidi, co se na mě upnou a vysávají ze mě krev tím, že mě zahlcují svými problémy a mě berou jako bezproblémovou. Utíkám, jakmile nemám svůj prostor a svobodu. Mám ráda společnost starších lidí. Jo mám ráda lidi v důchodu. S němi se aspoň pobavím o životě. Baví mě konverzace, kde můžu filozofovat. Možná mám nudný život. Jenže já zbožňuji rána, kulturu, klid, čistotu, harmonii a souznění. Můj pátek bývá strávený u notebooku, kde zpracovávám své články a fotky. Zpívám si karaoke a hraji na kytaru. Natáčím sebe, jak mluvím anglicky. V sobotu vstávám brzo, abych stihla východ slunce a mohla čerpat inspiraci. Chodím do parku, kde píšu povídky. Poslouchám po ránu opery. Večer chodím na procházky a válím se v listí. Na páteční večeře chodím s mojí kamarádkou. Vychutnávám si každé nezdravé jídlo. Čtu psychologické knížky a zajímám se o astrologii. Propadám svým emocím a životní naplnění hledám u sebe. Většinu svého dnu prožívám sněním. Zábavu se mnou zažije jen má rodina. Věřím kartářkám, co říkají. Hledám spřízněnou duši a porozumění. Jsem samotář a perfekcionista.



A jak se od ostatních odlišujete Vy?



PLACE TO GO: Kavárna La Familia, Znojmo

5. listopadu 2015 v 21:15 | Nelly Cadlenson |  Recenze
Zdravím. Již delší dobu spamuji svůj instagram různými sladkostmi, koláčky a různými teplými nápoji. Mluvím snad o mém nejlepší místě, kde se cítím dobře. A to je kavárna La Familia ve Znojmě, která je kousek od mojí školy. Do téhle kavárny jsem poprvé zavítala v lednu 2015 s mojí kamarádkou Michalkou. Když jsem tam vstoupila, tak mě pohltilo příjemné teplo u srdce (ten název má něco do sebe). Prostor byl útulný a vonělo to tam cukrovím. Pamatuji si to jako dnes. Dala jsem si palačinky s nutellou a banánem. Od té doby chodím jenom tam. Každý den dokáží překvapit různými dortíky a o obsluze ani nemluvím. Prostě dokonalost sama. Z téhle kavárny by si měla konkurence brát respekt a inspiraci. Myslím, že Znojmo potřebovalo takové oživení pro kavárenské povaleče jako jsem já. Mezi mé oblíbence patří samozřejmě capuccino, apple pie latté, babychino pink, oreo milch, palačinky a brusinkové taštičky. Nedokážu spočítat kolikrát jsem tam byla za celý rok. Už na začátku ledna tohoto roku byly moje návštěvy časté. Vždy když si chci jít popovídat s kamarádkou nebo odpočinout, jdu vždy sem. Když k nám do školy přijížděly stážisti z cizích zemí, tak jsme je brávali právě sem. Můžu říct, že i oni byli okouzleni zdejší atmosférou. Pro ty, kteří bydlí na Znojemsku a mají rádi kávu, sladkosti a skvělou atmosféru, rozhodně zavítejte do La Familia ve Znojmě.











Před pár dny jsem sem vzala mého bráchu Boriska, který slavil 11 let. Rozhodla jsem se, že ho dovedu do téhle kavárny. Nebyl zrovna nadšený, že půjdeme někam. Jenže když jsme přišli, byl celý bez sebe. Moc se mu to líbilo a objednal si toho kvantu. Dal si marshmallow čaj, oreo mlíčko, hranolky (jak jinak když není Twister z KFC) a makronky. Oslavili jsme spolu jeho narozeniny a jako třešničkou na dortu jsem s ním navštívila kino, kde jsme se dívali na Hotel Transylvania 2. Můžu říct, že jsme si ten den užili.