Únor 2015

TAG: Draw my life aneb Moje dětství až do dneška.

27. února 2015 v 13:51 | Nelly Cadlenson |  Ostatní

Všechno začalo jednoho nevinného červnového odpoledne, kdy se narodila malá holčička, která dostala jméno Nela. Psalo se 17.6. 1998. Narodila se zrovna v tak skvělou dobu (13:00), když doktoři měli oběd, a proto bych se chtěla omluvit doktorům, že jsem Vám ho narušila. Kdybych byla kluk, jmenovala bych se Michal. Jako malá jsem byla hrozné dítě. Neustále jsem někdě kramařila, roztahovala věci a hlavně jsem byla lakomá. Nikomu jsem nic nechtěla půjčovat. Mezi mé největší vášně byly panenky Barbie, se kterýma jsem si dokázala celý den hrát. Bavilo mě je neustále převlíkat. Pamatuji si, že jsem od rodičů vždy dostala jednu panenku za to, že jsem podstoupila lékářská vyšetření, které nebyla zrovna příjemná, protože už od mala jsem měla problém s ledvinami a přibyl mi k tomu atopický ekzém, astma a alergie. Byla jsem strašný optimista (snad na každé fotce se křením) a přátelská. Ve školce jsem si našla skvělého kamaráda Domču, se kterým jsem u nás často hrávala Playstation. Měla jsem nejlepší kamarádku Janču, se kterou jsme vymýšlely strašné kraviny. V první třídě jsme se praly s holkama a dělaly všem zle. Nikdy jsme se nenudily. Ve škole jsme si často připravily divadlo pro naše spolužáky a hrávaly jsme pro ně v naší třídě. Jo, byla jsem šílená aktivistka a ráda jsem se předváděla. Nehorázně jsem rozkazovala ostatním, co mají dělat. Vyrůstala jsem se svými sestřenkami Ninou a Nikolou. Vždy když jsme se všechny sešly u babičky, nikdy to nedopadlo dobře. Dělaly jsme bordel a vždy se jedné něco stalo.

Nástup do základní školy mě nějak nevykolejil. Škola mi nevadila, ale nebavilo mě učení. Navštěvovala jsem snad každý kroužek, který na škole byl. Chodila jsem do matematického, perníkového, anglického a dramatického kroužku a ještě jsem chodila hrát na flétnu. Nejraději jsem měla dramatický kroužek, protože tam chodila polovina holek z mojí třídy. Jednou jsem hrála trpaslíka (ano já) a kamarádka Sněhurku, která byla o hlavu menší. Také jsem se zúčastnila pěvecké soutěže, která nedopadla zrovna nejlíp. Zapomněla jsem text písničky a od té doby mám strach vystupovat před lidmi.
Taky jsem se věnovala volejbalu, který mě moc bavil. Jezdívala jsem se sportovním klubem na soustředění. Bohužel s nástupem na střední školu jsem neměla čas se mu věnovat.


Když jsem byla na druhém stupni, začala jsem hrát na kytaru. Strašně ráda jsem chodila do lidušky. Na druhém stupni nebyl skoro žádný čas, a tak jsem navštěvovala jenom chemický kroužek. Nevím, co se se mnou stalo, ale doslova jsem si zamilovala učení. Často jsem byla označována za šprta, protože jsem skoro vše věděla a měla vždy úkoly. Přestala jsem chodit ven a veškerý svůj volný čas věnovala studiu. V té době jsem moc přemýšlela nad budoucností a byla přesvědčená, co chci. Nejtěžší byl pro mě výběr střední školy. Věděla jsem, že chci pryč z České republiky a být psychologem nebo nutričním terapeutem. Vybrala jsem si nakonec cestovní ruch kvůli cizím jazykům, ke kterým prahnu. Nejhorší období pro mě byl rok 2010 a 2011, kdy se setkalo moc špatných udalostí. Později jsem svůj život zasvětila One Direction. Byla jsem do nich šílenec. Měla jsem každé CD, DVD, plakát a knížku. S kamarádkou Hankou jsme o nich vždy dokázaly debatovat celé hodiny. Já se snad tenkrát poprvé zamilovala a měla platonickou lásku Harryho.


Snad největší zápřah mi dal přestup na střední školu. Šla jsem společně s mojí spolužačkou Hankou, se kterou jsme to nesly fakt blbě. Ze začátku jsme absolutně nezapadaly do kolektivu. Ze stresu jsem hodně jedla a příbírala kila. Učení se dalo. Neměla jsem žádný problém až na matematiku, která nebyla nikdy mou silnou parketou a nikdy nebude. Po pár týdnech jsem si pomalu zvykala a začala jsem se bavit s další Hankou a byla z nás parta a la svatá trojice. Nejlepší prvák jsem prožila s něma.




A jak je to dneska? Momentálně bych si neměla na nic stěžovat. Mám milující rodinu a přátelé. I když jsou rodiče rozvedení, udržuju se všemi kontakt. Mám ty nejlepší sourozence Boriska a Natálku, kteří mě dokáží naštvat, ale i potěšit. Snažím si známky ve škole udržet a věnovat se i ostatním věcem. Někdy je všechno těžké zvládat, ale už nejsem dítě a musím si zvykat. Zjistila jsem, že mě určité situace doslova změnily. Dříve bych se nebála lidem věřit, ale dneska si dávám pozor na všechno, co komu řeknu. Dnes už rozeznám lidi, kteří mě doopravdy mají rádi a lidi, kteří se se mnou baví jenom proto, že jsem se změnila.
Absolutně nemám páru, co v životě chci, a to jsem od mala byla už rozhodnutá. Jedno ale vím dost dobře - odjedu z Česka. Chci poznávat nové země a hodně cestovat. Kdo ví, kam mě osud zavane...


HAUL: Victoria Secret

20. února 2015 v 20:00 | Nelly Cadlenson |  Móda

Když jsem byla ve Španělsku, neměla jsem moc času na nákupy. Ve Španělsku jsem si koupila několikery naušnice z obchodu CHIK. Měli tam nádherné naušnice a za dobré ceny, dále jsem si koupila světle hnědý pásek, který si myslím, že se mi na jaře bude hodit. Více času jsme měli na letišti, kde jsem hbitě zavítala do Victoria Secret, kde jsem utratila všechno svoje kapesné za únor. Koupila jsem si růžové máslo na rty, pouzdro do školy a kalhotky. Ze všech věcí jsem měla nehoráznou radost. Docela mě mrzí, že jsem si nekoupila ještě peněženku. Když jsme byli v tomhle obchodě, tak prodavačka po mně chtěla něco. Já jsem jí za nic nerozuměla. Nakonec jsem pochopila, co požadovala. Pokud nakupujete na letišti, musíte prodávajícím předložit Vaše letenky. Byla jsem trošku zaskočená.







COMEBACK HOME FROM SPAIN [1.2. - 6.2.2015] - experience from Spain

9. února 2015 v 20:48 | Nelly Cadlenson |  Deník

Ahoj. Jsem zase doma v Česku. Popravdě se chci vrátit zpátky. Je toho tolik, co říct. Ti, co nevědí, zúčastnila jsem se projektu ERASMUS+, kde studenti z 6 zemí ( Španělsko, Itálie, Finsko, Bulharsko, Slovinsko a Česká republika) museli předvést jejich firmu, kterou se imaginárně snaží založit. My jsme měli téma KADEŘNICKÝ A KOSMETICKÝ SALON. Z naší školy jeli 4 studenti (já,Miška,Lukáš a Jindra). Během vánočních prázdnin a celý leden jsme na tom doopravdy tvrdě pracovali a věnovali tomu veškerý svůj čas. Začnu tedy od začátku. Ráno jsem vstávala ve 4 hodiny a moje nervozita neustále stoupala. Když jsme přijeli před školu, jeli jsme autem na letiště do Vídně, kde jsme čekali na letadlo. Byli jsme všichni docela nervozní, protože jsme všichni letěli poprvé. Pamatuji si, jak jsme se s Míšou držely za ruce při vzletu. Popravdě jsem čekala, že to bude horší. Každý mi totiž navykládal, že mi budou křupat uši, což byla pravda, ale nebylo to zase tak nepříjemné. Ze začátku se mi docela motala hlava. Čas v letadle docela plynul, protože jsme si s Míšou a Jindrou povídali. Měli jsme mezipřistání v Bruselu, kde jsme strávili krátký čas a pak konečně směr Malága, Španělsko. Když jsme přiletěli na zem, měla jsem trochu obavy z rodiny a co mi šlo na mysl byly otázky typu: ,, Co jim mám říct, až je uvidím?", ,,Co když se jim nebudu líbit?". Na letišti jsme čekali nějakou tu hodinu na autobus, který nás měl odvézt do Priega. Cesta z Malágy do Priega trvala skoro 2 hodiny. Při mém štěstí jsme seděli vedle Italek, které neustále hlasitě mluvily. Docela mě začala z nich bolet hlava, ale nakonec jsem cestu přežila ve zdraví.
Když jsme přijeli do našeho cíle, seznámila jsem se rodinou. Nervozita najednou ze mě opadla a já se úplně v klidu začala bavit. Měla jsem strach, že se nerozmluvím. Problém byl v tom, že rodiče, mé hostující kamarádky Ester, nemluvili anglicky pouze španělsky. Ester uměla anglicky dobře, ale taky se mi hodněkrát stalo, že mi nerozuměla, protože jsem mluvila rychle. Na večeři mi udělali vajíčka s rozmixovaným žloutkem a tuňákem, kuřecí prsa a zeleninový salát. Jejich kuchyni jsem si oblíbila. Maminka byla přívětivá a furt měla tendenci mě něčím cpát. Taky teď po tomto výletu vážím trochu více. Tatínka jsem skoro neviděla, protože pracoval ve firmě s olivami. Co se týče španělské kuchyně, tak jsem byla velice překvapena.


1. den
Hned první den ráno mi nachystali BÍLOU HOUSKU (chápete to?) s marmeládou. Aby toho nebylo málo, seznámili mě s jejich tradicí a moji housku mi polili olivovým olejem. Byla jsem zděšená, ale chuť byla velice dobrá. Dále jsme měli různé kynuté buchty, bábovky a sušenky. Měli tam také cereálie, které oni nejedí jako já v misce zalitým mlékem, ale pojídají je jako brambůrky. Každé ráno a každý večer jsme měli kakao. Po snídani jsme se vydali do školy, kde jsme prezentovali naši zemi, město a školu. Řekla bych, že jsme měli prezentaci snad nejlepší, protože jsme to jediní uměli zpaměti. První den byl takový poznávací. Prohlédli jsme si město a šli do kavárny, kde jsme se seznámili s naším super kámošem Herkkem z Finska. A večer mě čekal snad ten nejtěžší úkol - uvařit typické jídlo české kuchyně. Rozhodla jsem se pro bramborové šišky s mákem. První jsem měla vybranou česnekovou polívku, ale vzhledem k tomu, že by se nedala dobře přenést do školy, kde jsme pochutiny, co studenti uvařili, měli na večeři, jsem zvolila šišky. Každý student měl připravit typické jídlo jejich země. Byla jsem ráda, když mi Ester a i její maminka pomáhaly. Práci jsem si docela ulehčila tím, že jsem si koupila již připravené bramborové těsto. Já vím. Nejsem zrovna zdatná kuchařka, ale snaha byla a jídlo ve škole jim moc chutnalo.


2. den
Na druhý den byl na programu výlet do Granady a do Alhambry. Docela jsem se těšila. Když jsme přijeli do místa, tak jsme navštívili muzeum a kostel. Docela jsem se nezajímala o kulturní krásu těcho pamětihodností. Spíše jsme se bavila se studenty z Finska. Byla jsem naštvaná, protože jsme na nákupy měli jenom hodinu. V Granadě byla dlouhá ulice plných obchodů typu Zara, H&M, Pull&Bear, MAC, ROLEX, Sephora a další. Bohužel jsem stihla navštívit jenom 3 obchody. Po rozchodu jsme zamířili k Alhambře, která je doopravdy nádherná. Museli jsme čekat hodinu na průvodce. Čas jsme strávili nakupováním dárků a suvenýrů. V Granadě jsem utratila snad nejvíc peněz hlavně za dárky. Prohlídka byla zajímavá, ale nějak se nám podařilo ztratit naši skupinu. Zato jsme se ocitli ve skupině asijských návštěvníků, kteří neustále fotili vše, co Alhambra nabízela. Nosili zvláštní držáky na telefony, aby mohly udělat kvalitní selfie. Prostě šílený. Když jsem to viděla, tak jsem se prostě musela smát. Čtyři studenti z České republiky marně bloudili po paláci, ale vůbec jim to nevadilo, zato si prohlídku užívali plnými doušky. Nakonec jsme se ocitli zpátky na začátku prohlídky a naivně jsme si mysleli, že pro nás učitelky přijdou. Omyl! Po hodině mi volala naše paní učitelka, která byla zděšená, kde jsme. Nakonec na nás autobus musel hodinu čekat.


3. den
Začal s mírnou nervozitou, protože nás čekala další prezentace o naší firmě. Ještě před prezentací jsme navštívili třídu našich host kamarádek, kde jsme měli povědět něco o České republice. Zděsila jsem se, když jsem slyšela hluk ozývající se ze třídy. Učitelka ve třídě neměla vůbec žádný respekt. Děcka mluvila hlasitěji a hlasitěji. Takže se vlastně stal rozhovor mezi námi, studenty z Čech, a učitelkou. Když přišel ale řeč na fotbal, to byli všichni najednou připraveni s námi komunikovat. Věřím, že kdybyste řekli, že máte rádi jinačí tým než né španělský asi by Vás vystrnadili z jejich třídy.
Prezentace proběhla úplně v klidu. Sklidili jsme velký úspěch. Byly jsme zase jediné, co to říkaly zpaměti. Ostatní jejich prezentace četli a jak nazval Lukáš asi se snažili o kurz rychločtení. Italkám jsem absolutně nerozuměla. Po prezentacích jsme šli ve 12 hodin ( ano ve 12 hodin) na typickou španělskou snídani - CHURRO, což bylo něco na způsob langoše ve tvaru válce. Tuhle kalorickou bombu jste si měli namáčet do horké čokolády. Samozřejmě když jsme viděli čokoládu, tak jsme ji do sebe hned klopili. Dívali se na nás fakt divně. Odpoledne jsme pak strávili všichni studenti v Priegu, kde jsme měli připravený program.



4. den
Na programu byl další výlet. Tentokrát jsme zamířili do malebného městečka Zuheros, kde jsme měli asi dvouhodinou túru po horách. Já jsem si samozřejmě mohla vzít ty nejpohodlnější boty vůbec. Hory tam mají fakt strmé a cesta byla dlouhá. Aktivisti z Česka si samozřejmě nemohli ujít žádný detail, a tak vše zachycovali fotoaparátem. Optimismus nám fakt nechyběl. Navštívili jsme také továrnu na olivové brambůrky. Doopravdy mě už hlava jde pryč z toho oleje. Všude samý olej,bílé pečivo a vepřové kýty. Tohle byl vlastně poslední den, kdy jsme měli hromadnou aktivitu. Večer ale přišel fakt šok. Všichni jsme čekali nějakou pořádnou večeři. Večeře byla, ale jídla bylo málo. Nachystali nám nachos s bylinkovým dipem a šunkou. Večeře byla zajímavá v tom, že jsme neseděli normálně u stolu, ale leželi jsme na břichu,a tak jsme jedli. Najednou se přiřítila banda Španělů převlečených za antické hrdiny a začala se po sobě plazit. Ze začátku se mi chtělo strašně smát, jak chodili kolem nás a dívali se nám do obličeje. Pak jeden Španěl vybral holku z Itálie, kterou odhodil na postel a začal se po ní plazit a všude ji oblizovat. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím, že se tohle děje. Jeden kluk se přihlásil dobrovolně a toho polili olejem a taky ho začali oblizovat. Všichni jsme byli docela v šoku. Když skupina antických hrdinů odešla, pak už jsem si mohla oddychnout. Všichni účastníci projektu ERASMU+ získali hrníček,certifikát a samozřejmě jak jinak než OLIVOVÝ OLEJ. Dokonce i od mé rodiny jsme dostala 2 litry olivového oleje.


5.den
Ráno pro nás přijel autobus, který nás zavezl na letiště. Všichni studenti se loučili se slzami v očích. Musím přiznat že i já, protože jsem to místo doopravdy nechtěla opustit. Strašně moc jsem si zamilovala způsob toho, jak se k ostatním chovají. Nezajímá je, kdo jste nebo jak vypadáte. Mají vás doopravdy rádi takoví, jací jste.
Na letišti jsme navštívili STARBUCKS a VICTORIA SECRET, kde jsem si nemohla nic nekoupit. Pak nás čekala cesta zpátky do naší země.
Tento týden mi dal strašně moc zkušeností a nevím komu všemu bych mohla poděkovat, protože tohle byl jeden z mých nejlepších zážitků v mém životě. Zjistila jsem, jak se žije v jiné zemi s jinými mravy a jídlem ( sice po návratu jsem přibrala 3 kila). Nelituju ničeho. Bude mi chybět i to, když jsme na našem projektu pracovali. Sice to byly občas pořádné nervy skloubit vše se školou, ale když se chce, jde všechno.
Mějte se prozatím krásně. Já musím dopisovat sešity, učit se a chystat články. Nebojte se. ADIOS!




VÍCE FOTEK V PŘÍŠTÍM V ČLÁNKU...