Jaké stereotypy dnešní společnosti mě štvou ?

23. listopadu 2017 v 22:00 | Nelly Cadlenson |  Ostatní

Často mi připadá, že hodně lidí nepřijímá určité věci. Ať se jedná o cokoliv, co vybočuje z řady, tak je to něco nenormálního, špatného nebo pohoršujícího. Nikdy jsem neměla ráda, když všichni chtěli tu stejnou věc nebo něco stejného, co chce každý. Možná natruc jsem to ostatní nechtěla. Přišlo mi to možná zbytečné a nezajímavé. Jako kdyby se lidé stali ovcemi a dělali jenom to, co se od nich očekává a co se vlastně považuje za normální a jak by to mělo být. Postupně bych se k určitým oblastem chtěla věnovat... Možná to některé může znepokojit a říct si, že jsem feministka, ale tak to rozhodně není. Jen to tak možná zní.

1) Muž musí být vyšší jak žena

Říká se, že by muž měl být vyšší, aby žena měla jistotu, že je v bezpečí. Ano, je to skvělý pocit. Občas se stane, že Vám padne do oka muž, který je o hlavu menší (u mě se to stává často). Je zbytečné se zaobírat druhými, kterým to přijde směšné nebo divné, protože důležité je, co cítím já s tím člověkem. Věřím, že výška muže neurčuje jeho mužnost. I muž, který je vysoký, svou mužnost může postrádat. Taky věřím, že mužům menšího vzrůstu to musí obírat jejich sebevědomí a často je to musí štvát, ale tady nejde o výšku ale o charisma. I žena s vysokým mužem se může cítit jako jeho matka spasitelka.

2) Svatba


V žádném případě nejsem proti svatbám. Mám je moc ráda. Když jsem pracovala v penzionu, tak jsme tam měli svatbu každý týden a moc mě to bavilo. To chystání, obřad, výzdoba a veškeré tradice, které se mají dodržovat. Je to stále na stejné brdo, ale každá svatba je jiná. Podle mého názoru by takové ceremoniály být ani nemusely. Myslím si, že je to vyhození peněž oknem. Dát tolik peněž za alkohol, jídlo, výzdobu, šaty a další drobnosti... Mně osobně by to bylo líto. Kdybych se někdy měla vdávat, tak jedině u moře na řeckém ostrově Santorini v mé a jeho přítomnosti. Tenhle den by měl být především vyhrazený pro milence, ale připadá mi, že lidé, co mají velkou hostinu, jsou spíše ve stresu ze všeho kolem. Starají se o to, aby měli všichni všechno. Takže je to vlastně oslava pro hosty než pro nevěstu a ženicha. Ano, hosté jim věnují tu hodinu, kdy jsou na scéně pouze svatebčané, ale pak přichází na řadu jídlo a alkohol. Možná má někdo jiný názor a nikomu nic nevyvracím. Sděluji pouze ten svůj, protože podle mě by to měl být bezstarostný poklidný den.

3) Podpatky slouží pouze menším ženám

Teď se dostávám k téhle věci. Při mých 180 cm bych si z pohledu některých lidí neměla dovolit žádné podpatky. Přezdívky typu žirafo, haluz nebo dlouhán mě ještě víc motivuje k tomu, abych si dala ty nejvyšší boty. Ostatním přijde normální, že si takové boty obuje dívka menšího vzrůstu. Ale jestli si je nazuje vysoká holka, tak to už je trochu moc pro některé. Občas sledovat ty pohledy lidí stojí zato! Z mého pohledu je to trochu diskriminace vysokých holek. Mám ráda pocit dominance, a právě podpatky mi tenhle pocit dodávají (samozřejmě se ráda dívám na svět z vysoka).



 

3 vášně, které jsem opustila

17. listopadu 2017 v 8:00 | Nelly Cadlenson |  Ostatní

Vášeň má určitě každý z nás. Vyvolává v nás nádherné pocity, které nás ujišťují v tom, že to, co děláme, je správné. Zapomeneme na existenci času a v té vášni se přímo rozplýváme. Nedávno jsem přemýšlela nad tím, že všechno, co momentálně dělám - fotím, natáčím a píšu články na blog, tak už je to pro mě stereotypní. Neříkám, že mi to nedává to, co potřebuji. Zkrátka vím, že mi dělalo radost a potěšení i něco jiného, co mě naplňovalo. Dneska bych s Vámi o ně chtěla podělit.

Volejbal

Nikdy jsem nebyla sportovní typ a asi nikdy nebudu. Jenže volejbal byla srdeční záležitost. Zbožňovala jsem náš tým, kde jsme toho o sobě věděli mnoho. Nešlo mi ani tak o samotný sport jak o tu partu lidí okolo. Začala jsem ho hrát od třetí třídy a od čtvrté nastal pořádný řád. Milovala jsem společné soustředění, kde byl pro nás vždy připravený pestrý program. Pamatuji si i první zápas, kdy jsem byla totálně vystresovaná a totálně nepoužitelná. Ale ta atmosféra a soutěživost mě bavila! Neskutečný adrenalin jsem měla vždy při podání, protože jsem si nevěřila, jestli mám dostatečnou sílu na to, aby to ten míč přeletěl síť. Zbožňovala jsem smečovat, i když si myslím, že mi to nešlo. Jenže na jednom zápase jsem strašně nešikovně spadla. Samozřejmě svou nešikovností a postavou buldozera jsem pobavila celou halu. Krásně jsem sjela po síti, které jsem se dychtivě držela s pocitem, že mě udrží. Marně. Spadla jsem nešikovně na nohu a nemohla jsem kvůli tomu víc jak půl roku cvičit. Bolelo to jak čert. Náhle přišel prvák a mně najednou přestalo všechno bavit. Opustila jsem volejbal, a dokonce jsem chtěla seknout i s kytarou. Škola mě doslova zavalila svými povinnostmi a já měla hlavu někde jinde. V poslední době mám ale nutkání znovu začít chodit někam hrát. Časově jsem opět mimo realitu, ale společně s mojí spolubydlící o tom neustále básníme. Jenže na našich školních stránkách hledají někoho, kdo to umí na profesionálnější úrovni.

Divadlo

Už jako malá jsem se neustále předváděla na kameru, když mě taťka natáčel. Dělala jsem ze sebe totálního imbecila, abych uviděla úsměv na jeho tváři, jak ho strašně bavím. Společně s mojí kamarádkou a sousedkou jsme byly vždy strašně hyperaktivní. Chodily jsme po škole převlečené za Mikuláše, pekly jsme doma perníky pro spolužáky a taky jsme si každý měsíc připravily pro naši třídu divadelní představení. Nevím, proč ale vždycky jsme tomu lídrovaly spolu. Zapojovaly jsme i další spolužačky. Jednou jsme totálně improvizovaly natolik, že nám paní učitelka vynadala, abychom už přestaly. A tak jsme s naším hraním skončily. Jenže jsme se dozvěděly o konkurzu, kde hledali mladé herce. Okamžitě jsme tam šly a předvedly, co jsme uměly. Najednou nás tam začalo chodit více a každý půlrok jsme trénovali různé pohádky, které jsme pak předváděli v Hrušovanech nebo v Pravicích. Nebylo to sice žádné velké publikum, ale mě už těšilo to, že kouzlíme úsměvy na tvářích starých lidí nebo dětí. Milovala jsem hrát pro malé děti, protože tam jsem se vždy odvázala. Moc dobře si pamatuji, že jsem jednou hrála trpaslíka při mých v té době 160 cm a Sněhurka byla menší jak já. Celkem to bylo směšné. Divadlu jsem se věnovala 6 let a přestala jsem na střední škole, kdy jsem v tom neviděla potenciál. Všechno mi na sobě vadilo a každý můj pohyb mi připadal divný. Takové časy ale skončily. Podvědomě cítím, že Youtube mi momentálně divadlo nahrazuje. Kdyby byla někdy nějaká možnost, tak bych si určitě ráda někde zahrála. Přece je to činnost, kdy můžete být někdo jiný. Můžete mít několik tváří. Zároveň poznáváte tu osobu, kterou máte hrát skrze scénář.

Psaní povídek

V době, kdy jsem přímo dýchala pro One Direction, tak jsem si oblíbila psaní. Byly to nádherné a zároveň kruté časy. Nerada jsem moc mluvila s lidmi, ale raději jsem psala. Psala jsem převážně romantické příběhy, které jsem chtěla, aby se mi někdy staly. Přidávala jsem je na blog i na Wattpad. Vždycky když jsem něco psala, tak jsem cítila, jak se mé tělo zavaluje do pocitu nadšení a euforie. Je to dětinské. Já to vím. Jenže takový pocit už nemůžu skrze psaní najít. Možná už to nadšení z platonické i z celkové lásky vyprchalo. Možná jsem zjistila, že ve skutečnosti se tohle nemůže stát, protože by to bylo až moc dramatické a komplikované. Možná jsem zjistila, že láska nikdy taková nebude, jakou ji chci mít. A zjištění, že láska přináší i zklamání a bolest, mi nedodávalo důvod, proč to dále psát. Furt je ve mně část, která to psát chce. A stále je ve mně ta druhá půlka, která si nechce romantizovat představy, jelikož bych se na ně upla a uškodilo by mi to. Uvidíme… Někdy ten den přijde a já se k tomu vrátím.



Kam dál

Reklama