Proč tloustneme a toužíme po sladkém?

Pondělí v 18:16 | Nelly Cadlenson |  Lifestyle, recipes, lose weight


Zdravím. Vzhledem k tomu, že se nám blíží Vánoce, tak tu mám pro Vás motivační video :) Doufám, že se Vám bude líbit a příští týden vyjde další SPECIÁL o zdravém životním stylu.

 

Ples jako z pohádky? Ani omylem!

15. listopadu 2016 v 21:07 | Nelly Cadlenson |  Deník

Dne 12. 11. 2016 měl nastat můj velký den. Každý říká, že maturitní ples zažijeme jenom jednou za život a je třeba si ho pořádně užít. Ve filmech nás doslova fascinuje to, jak holka, outsiderka, spěchá na ples za králem školy. Samozřejmě to končí žhavým líbáním. Každá holka se nemůže dočkat toho, jak si bude vybírat své plesové šaty. Svoje šaty jsem řešila 2 týdny před plesem, kdy jsem neměla žádnou představu o tom, co chci. Věděla jsem, že bych chtěla světle pudrovou nebo meruňkovou barvu. Ale střih? To bylo peklo! Ještě že jsem měla skvělé poradkyně - maminku a Zdeňku. S šatama jsem nakonec byla nesmírně spokojená. Často jsem po nocích snila, jak bude probíhat můj maturitní ples. Představovala jsem si, jak půjdu po červeném koberci, všichni budou tleskat, rodiče budou plakat dojetím, jak bude jejich malá holčička nádherná a k sežrání a já sama si budu připadat jako princezna. Přála jsem si, abych ty stejné pocity, co jsem si vysnila po večerech, cítila ve skutečnosti. Jenže? Všechno bylo jinak, jak jsem si vysnila. Začnu teda popořadě.


Ráno jsem vstala velmi brzy a užívala si klidu. Pustila jsem si videa od Shawna Mendese a poslouchala písničky. Všechno vypadalo tak dokonale. O půl 12 přišla teta a udělala mi gelové nehty. Poté čas běžel a běžel, až jsem ho přestala vnímat. Ručičky na hodinkách ukazovaly 15:00. Tomu se mi nechtělo vůbec věřit. Začala na mě padat nervozita a vše jsem dělala pod stresem, protože času jsem neměla na rozdávání. Vlasy jsem měla mít natočené a objemné a na líčení jsem měla jít k jedné kosmetičce. Jenže všeho se ujala mamka. Malovala mě skoro celou hodinu a s výsledkem jsem byla hodně spokojená. To nejhorší mě čekalo později. Mamka začala tupírovat moje vlasy a vlnila mi je kulmou. Věděla jsem, že mě tíží čas a taťka nebyl ještě doma. Za půl hodiny jsme měli vyjet. A já neměla na hlavě dodělané ani lokny! Uklidňovala jsem se a volala kamarádce. Když jsem s ní volala, chodila jsem po baráku a zamířila k zrcadlu. Myslela jsem, že mě trefí šlak! Vlny, se kterýma jsem se fakt mydlila dobrou půl hodinu, byly doslova v čudu. Bylo 17:00 a za půl hodiny jsem měla být ve Znojmě. Samozřejmě ve mě vřela krev a nevěděla jsem co teď. Ještě že mám tak skvělou mamku, která mi během dalších 20 minut vykouzlila nějaký účes na hlavě. Nebylo to podle mých představ, ale nakonec jsem byla spokojená. Jakmile přijel taťka, tak jsem ho popoháněla a nervačila. Cítila jsem, jak se mi derou slzy do očí, protože mi to vše došlo líto. Kdybych aspoň tolik, tak nesnila! Po půl 6 jsme vyjížděli a já věděla, že to prostě na čas, který tam mám být, nestihnu. S nervama v kýblu jsem všem vypisovala jak střelená. Nikdo se neozval. Zmateně jsem pobíhala po sálu a hledala šatnu. Potřebovala jsem někoho, aby mi pomohl nasoukat se do šatů. Na rychlo jsem se upravila a věci si nechala v šatně. Jenže jsem zjistila, že mám velké lodičky! Divné, protože jsem si je kupovala 2 dny před plesem a vše bylo OK. Už jsem se ničemu nedivila. Neustále jsem ale pobíhala mezi sálem a šatnou, protože pak se mi šifon lepil k druhé látce. Pak jsem si musela vycpávat lodičky kapesníkama. Vydržela jsem v tom celý večer! A pak to přišlo. Vynervovaná jak pes s práškem na uklidnění v žaludku jsem si kráčela k hlavnímu pódiu. Zvládli jsme to. Bála jsem se, že budu brečet a držela jsem se. Jenže když jsem viděla mého spolužáka, tak jsem to nezvládla a ukápla víc jak jedna slza. Moje nálada se najednou změnila a užila jsem si to. Nechtěla jsem se ani moc fotit, protože fotky ve fotokoutku byly otřesné. To už jsem radši neřešila a koupila si radši Frisco. Byla jsem tam s mými kamarády, kteří si udělali na mě čas a pořádně jsme si to užili. I když to nebylo takové, jaké jsem to měla vysněné, bylo to lepší, než jsem očekávala. Tancovala jsem s bolestí v nohou, ale to mi bylo jedno. Hlavně že jsem si zatancovala se spolužáky a s panem učitelem třídním. Nakonec jsem skončila s kamarádkou o půl 3 na benzínce, kde jsme se přejedli jak čuňata.
Moje ponaučení zní: ,,Nesnite tak často a nelpěte na detailech. Všechno je jenom o tom, být v ten správný moment v přítomnosti, což mě se myslím, podařilo".



















zdroj: Libor Duchoň, Nela Kadlečíková


OOTD: Krátké černé šaty | AMODIO.CZ

6. listopadu 2016 v 14:58 | Nelly Cadlenson |  Outfity


Podzim je v plném proudu a na dveře klepe plesová sezóna. Můžu říct, že jsem nesmírný milovník plesů. Baví mě se namalovat, nechat se načesat a sladit doplňky s outfitem. Nejdůležitější součástí je vybrat si také šaty. Nedávno jsem narazila na e-shop AMODIO.CZ, který nabízí širokou nabídku dámského oblečení. Můžete si zde vybrat od koktejlových šatů až po plavky. Doopravdy chválím za přehlednost stránky, protože to u mě hraje nesmírně velkou roli. Tyhle šaty jsem si vybrala na slavnostní příležitosi. Jsou pohodlné a materiál je příjemný, což je asi nejlepší kombinace, co může být. Vybrala jsem si černé, protože se dají krásně zkombinovat se zlatými i stříbrnými doplňky, broží, páskem nebo šátkem. Dlouho jsem se rozhodovala, které si mám vybrat, protože skoro každé mě něčím zaujaly. Podle mě je nejdůležítější heslo: V jednoduchosti je krása.






 


CORFU - Arillas, Sidari & Sivota

1. listopadu 2016 v 9:49 | Nelly Cadlenson |  Fotografie























RECEPT: Banánovo-datlový cheesecake

12. října 2016 v 20:00 | Nelly Cadlenson |  Lifestyle, recipes, lose weight

Po dlouhé době jsem zase něco upekla a ráda bych se s Vámi o recept podělila. Můžu říct, že tenhle dort vznikl tím způsobem, že jsem tam naházela vše, co bylo doma. Můžu říct, že po dlouhé době se mi konečně něco povedlo, ale zase jsem ho opět jedla já sama.

Budeme potřebovat:

hrnek vypeckovaných datlí
hrnek špaldové mouky
mléko
strouhané mandle
kokos
4 vajíčka
1 kelímek zakysané smetany
2 vaničky měkkého tvarohu
3 banány
med

Do mixéru vložíme datle a špaldovou mouku, mixujeme a lijeme asi půl hrnku mléka, aby těsto bylo lepkavé. Poté podle potřeby přidáme mandle a kokos (pokud to přeženete s mlíkem jako já). Necháme těsto na 5 minut odpočinout. Poté ho vytlačíme do dortové formy, kterou posypeme hrubou moukou, aby se cheesecake nepřilepil ke dnu formy. Dáme do trouby péct asi na 20 minut. Mezitím si do misky vložíme obě vaničky měkkého tvarohu, přidáme 2 lžíce medu, šleháme a postupně přidáváme vajíčka. Poté přidáme kelímek zakysané smetany a přidáme rozmačkané banány. Všechno krásně promícháme. Na korpus vylijeme směs a vložíme zpátky do trouby a pečeme hodinu.
To je prosím všechno. Doufám, že si pochutnáte stejně jako já.




NIKDO NENÍ DOKONALÝ

3. října 2016 v 21:43 | Nelly Cadlenson |  Rady


Včera jsem vydala nové video o tom, co jsem v poslední době musela ze sebe dostat. Někteří si můžou ťukat na čelo, co to zase přidávám za "capinu", ale zkrátka je to můj YouTube kanál. Jde mi o to, že mi připadá, že většinu času se snažím být dokonalá a už mě to všechno šíleně vysiluje a vnitřně zabíjí. Nesnáším to, když musím mít nad vším kontrolu. Neustálé kontrolování jestli dělám vše tak, jak ostatní požadují. Ve stresových situacích se přejídat, a tak škodit svému tělu, i tímto si stále procházím a nic nejde změnit mávnutím proutku. Jediné, co zbývá, je srovnat si vše v hlavě a zpomalit tempo. Někdy je to doopravdy těžké.
Když si představím sebe v práci, stáhne se mi okamžitě žaludek. Musíte být nastavení neustále pozitivně a nikdy nemít špatnou náladu. Něco se Vám nepovede, chybu vidí všichni. Jakmile uděláte něco dobře, všichni to berou za automatiku. Co se týče školy, snažíte se být pozorní, aktivní, snaživí a všichni si Vás váží. Jenže poté mají na Vás větší nároky než na ostatní. Veškeré úkoly jsou přiloženy Vám, protože Vy jste zrovna ten, který to zvládne. Opět pokud uděláte chybu, uslyšíte větu: ,,Jakto že to nevíš?". Člověka to nutí být více lepší a lepší. Jenže co když být lepší, je jenom cesta do pekel, kde nikdy člověk nenajde svůj klid a radost ze života?
Vždycky jsem se snažila vypadat co nejlépe, nejslušněji a ukázkově pro ostatní. Došla jsem k závěru, že mi to nedává nic, jenom vředy v žaludku z toho, že bych dotyčné osoby mohla zklamat. A to se jedná i u kluků. Těžko se mi navazuje kontakt s někým, komu se líbím. Připadá mi, že mě nezná a až mě pozná, zjistí, co ve skutečnosti jsem a bude zklamaný. Nejsem vtipná, ani nedokážu být sluníčko a rozveselit někomu den. Nejsem ani ta holka, co se směje a je pozitivní, za to můžu říct, že jsem holka, ke které si jde každý postěžovat a vylít si své srdce.
Mám strach. Rande s někým je pro mě tabu. Pro mě je to ,,test", jestli je ta holka taková, jakou si kluk vysnil a představoval, proto se radši kolem dotyčného motám a dělám nedostupnou. I kdyby se mi ten kluk milionkrát líbil, nechám ho jít. Samozřejmě, že byli i takoví, kteří se mi usadili v hlavě. Svou nedostupností jsem všechny akorát odlákávala. Bylo to tak lepší pro všechny. Jsem jen pořád dítě, které potřebuje pohladit, obejmout a utěšit.
Nedělejte nikdy to, co dělat nechcete. Nenuťte se do něčeho, co Vás nenaplňuje a hlavně se přijměte, jací jste. Pište si deník o svém dni a úspěších. Nikdo z nás není dokonalí a nikdy nebude. Definice pro dokonalost neexistuje. Každý dokonalost vnímá jinak. Já ji vnímám jako klidnou energii, která dotyčným člověkem proudí a dovolí mu žít, jak chce.
Rozhodla jsem se ukázat lidem, kteří trpí stejným problémem jako já, že v tom nejsou sami a že stejné pocity můžou cítit i jiní lidé. Ono vlastně v životě o nic nejde. Je třeba si ho užít pořádně.



CORFU 2016

23. září 2016 v 20:12 | Nelly Cadlenson |  Deník

Zdravím Vás všechny. Během celých prázdnin jsem se vůbec neozvala. Neměla jsem čas ani náladu v horkých dnech přidávat fotky a něco tvořit. Největší příčnou bylo to, že jsem většinu prázdnin strávila ve stresu z práce. Můžu říct, že jsem si prázdniny moc neužila. Předčasné starosti a stres mě dohnal k tomu, abych od všeho ,,vypla" a jela někam na rekreaci. Věděla jsem, že když pojedu s někým, že si neodpočinu. Stejně jsem většinu času nejradši sama. Už delší dobu před tím než chodím spát, sním o životě, který bych chtěla žít. Jednou jsem snila o tom, že bych jela na dovolenou s mým jedenáctiletým bratrem. Tak jsem podle toho začala jednat. Hledala jsem různé zájezdy, ale nic se mi nezamlouvalo. Nechtěla jsem do Chorvatska ani do Itálie. Chtěla jsem jet někam dál. Nakonec se mi objevil krásný zájezd na Korfu. Bylo to i za dobré peníze, a tak jsem na nic nečekala a šla ten zájezd koupit. Tajila jsem to před bratrem a řekla mu to asi 2 týdny před odjezdem. Byl doslova nadšený. Neustále o tom každému říkal a chlubil se. Objevili se tu i takoví lidé, kteří nás od mého plánu odlákávali. ,,To nemáš strach jet s ním sama?" ,,Myslíš, že ho uhlídáš? Babička se málem rozbrečela, když jsem s tím přišla. Všichni mě začali zrazovat, ale já si stála za svým, protože jsem věděla, že dělám dobře pro nás pro oba. Nejlepší věci nevychází z komfortní zóny.


V den odjezdu byl Borisek nervózní, protože letěl poprvé letadlem. Taky mi v půlce dne řekl, že nikam nechce a bude doma. Myslím, že by toho do konce života litoval. Cestu jsme zvládali levou zadní a já si vůbec neuvědomovala, že někam spolu doopravdy letíme a to, co jsem plánovala, se právě děje. Na hotel jsme přijeli těsně po půlnoci a jako první, kdo mě uvítal, tak to byla hnusná průhledná ještěrka. Začala jsem hledat po celém pokoji, jestli ji někde nemáme. U hotelu jsme měli krásný velký bazén, kam jsme ale chodili málo, protože jsme sem jeli hlavně kvůli moři. Každé ráno jsme chodili k moři a pokaždé jsme navštívili jinou restauraci. Nejšílenější bylo nakupovat jídlo. Bylo mi doslova do breku, když jsem si kupovala zelený čaj za 70 Kč. Jednou jsme šli do jedné restaurace, kterou nám doporučil jeden Čech. Pracoval tam číšník, který uměl česky. Mluvili jsme s Boriskem spolu před ním česky, ale on s námi mluvil anglicky. Na druhý den za námi přišel a zeptal se, že jsem řekla něco, čemu rozumí. Spustila jsem na něj česky a on se hned chytl. Bylo strašné hezké vidět Řeky, jak umí krásně mluvit česky. Potkali jsme tu hodně lidí, kteří se s námi bavili. Nejvíc se kamarádičkoval Boris. Vždycky za ním někdo přišel. Jednou přišla Angličanka, která byla šíleně živá a věšela se na něj. Chudák Boris to už psychicky nedával a česky ji nadával. Druhý den si našel kamaráda Homera, se kterým chytal ryby. Občas mi přišlo směšné, že když jsme šli do restaurace, tak číšníci Vám k účtu postrkávali své Facebooky nebo Instagramy. Taky si mysleli, že brácha je můj syn.


Pro mě asi nejlepší zážitek byl ten, když jsme přijeli do Sivoty, kde jsme měli rozchod. Jenže jsme přišli pozdě a loď už byla asi 300 metrů od břehu. Musela jsem na ně křičet, ale nechtěli se vrátit. Chtělo se mi brečet a pak zase smát. Nakonec se pro nás vrátili. Všichni lidé nám tleskali a neodpustili si větu: ,,Welcome on board". Bylo mi tak trapně, ale i to se stává. Můžu říct, že během našeho pobytu jsme tu potkali slovenský pár. Trávili jsme s něma volný čas. Byli strašně příjemní a ochotní. Divila jsem se, ale brácha mě doopravdy poslouchal a všechno šlo hladce. Teda až na letiště v Kerkyře, kde jsem myslela, že se ani domů nedostaneme. Je to tam tak složité a navíc tu bylo lidí jako na hlavu. Málem jsme nestihli boarding. Musela jsem předbíhat, ale nic jiného mi nezbylo. Když jsem seděla v letadle, cítila jsem, že jsem to zvládla. Překvapila jsem sama sebe. Můžu říct, že jsem zažila doopravdy nejkrásnější dovolenou. Jakmile jsem přijela domů, tak na mě zase vše padlo. Okamžitě bych se hned vrátila a užívala si slunných dnů. Mějte se hezky a zase někdy.



Kam dál