Co mě život za 19 let naučil?

Sobota v 14:17 | Nelly Cadlenson

Když se zamýšlím nad tím, co všechno jsem prožila, tak si říkám, že je to až neuvěřitelné. Neuvěřitelné proto, že se z malého dítěte stává dospělý člověk, který poté stárne a umře. Poslední dobou nad tím přemýšlím a říkám si, že je nemožné, jak se naše myšlenkové pochody mění a jak se může změnit všechno během jednoho roku. Co jsme byli před rokem, nejsme už dnes. Neustále se vyvíjíme. Máme právo na to změnit své názory, chování, myšlenky a vztahy s ostatními.
Za svých 19 let jsem se naučila mnoho věcí. Naučila jsem se chodit, mluvit, jíst sama, být samostatná, poslouchat své rodiče.... Jenže o tomhle nechci psát.
Život nám všem pod nohy hází klacky pod nohy, abychom se neustále učili. A můžu se zeptat koho chci, každý z nás zažil něco silného, na co vzpomíná celý život. Je to krásná nebo špatná vzpomínka nebo hluboký cit k někomu. Většinou člověka změní špatná vzpomínka, trauma nebo někdo, kdo nás zradil, ponížil nebo využil. Zkrátka už se nechováme jako před tím. Teď už si dáváme pozor na to, co komu řekneme. Teď už jsme ostražitější při výběru partnera. Teď se nepodřizujeme ostatním.
Když jsem byla menší, věřila jsem každému, protože to je dětská přirozenost. Jenže poté jsem si začala všímat, že má důvěrnost k lidem se mi vůbec nevyplácí. To, co někomu řeknu, najednou věděli všichni nebo se to obracelo proti mně. To mě jako holku celkem deprimovalo, a tak jsem sama se s sebou uzavřela dohodu, že nebudu nikomu důvěřovat a budu ostražitější. Jsem za to nesmírně ráda, protože moc dobře teď vím, kdy se můžu někomu svěřit. Je to pár přátel, kteří jsou při mně, a to mi k životu doslova stačí. Život mě naučil, že méně je pro mě více. Bývám někdy obklopená lidmi, kteří jsou falešní a neustále pomlouvají druhé, a proto děkuji, že jsem s nimi v kontaktu, protože pak jsem ještě vděčnější za to, co mám.

Jednu dobu mi připadalo, že jsem stvořená jen pro plnění úkolů, poslouchání a pro práci. Kdykoliv jsem chtěla někam jít ven s někým, vždycky to padlo. Když jsem s někým plánovala výlet, většinou dotyčná osoba nemohla nebo někdo z nás onemocněl. Říkala jsem si, že to není možné. Když potřebuji být nemocná (kvůli škole, když bylo moc testů, tak nejsem, ale když mě čeká něco skvělého, onemocním já nebo druhá osoba. A tak jsem přestala všechno do detailu plánovat a čekat na druhé, protože pak přišlo zklamání. A zklamání bolí a dostává nás do úzkostného stavu. Kolikrát jsem zuřila, brečela, křičela, že je to nespravedlivé. Život po mě chtěl, abych se na věci neupínala a užívala si každý moment. Občas k tomu sklouzávám, že bych všechno naplánovala do detailu, ale v hloubi duše cítím, že to je ztráta mé energie.
Abyste skutečně věděli, co chcete, musíte poznat nejprve to, co nechcete. Jakmile zkusíte to "špatné", máte jasnější představu o tom, co chcete. Týká se to hlavně mého budoucího povolání. Už přes 3 roky brigádně pracuji v restauraci a je to moc fajn. Jenže nedokážu si představit, kdybych celý život dělala tuhle činnost. Nedovedu si to živě představit, a tak mám motivaci v tom, že se chci vzdělávat a mít lepší práci. Potkáváte zde různé typy lidí, které Vás neustále obohacují a dávají Vám něco, i když to občas je pro nás těžké. Zkrátka všechno zlé, je vždycky pro něco dobré.
Být sám je jedna z velkých výhod. Člověk více přemýšlí, nehřeší slovem, dumá a uvědomuje si, že být sám se sebou je vlastně prospěšné, protože kdokoliv je vedle Vás, tak tu nemusí být napořád, při čemž se sebou budete až do smrti. Samota mě naučila ujasnit si některé důležité věci a stále mi pomáhá oddychnout si od každodenního života. Jsem společenský člověk a ráda si povídám s lidmi, ale i přesto si nejraději vyberu den sama se sebou než s lidmi. Samota je pro mě něco jako má tajemná zahrada, kde nikdo nemůže vstoupit pouze já a mé myšlenky. Zjistila jsem jednu věc, že pokud člověk bojuje proti druhým, tak ve skutečnosti bojuje sám se sebou, protože chování druhého zrcadlí v sobě. Většinou nás na druhých štve to, co nás samotné štve na nás. Každý máme svou pravdu, které věříme a nikdy se nesnažte někomu cpát svoji pravdu. Mám pochopení pro lidi, kteří si něčím prochází nebo to, jak se chovají, i když můj život to do jisté míry ovlivňuje.

Co se týče lásky, to mě život moc ještě nenaučil. Moc dobře si je vědom, že jsem zaslepená romantickými filmy a dělám si domněnky o někom, kdo mě pak zklame. Vlastně nezklame, já jsem zklamaná sama ze sebe, protože jsem si o dotyčném dělala domněnky, které jsou pouze v mém virtuální realitě.
Být trpělivou mě život stále učí, protože ví, že je to má slabá stránka. Rozeznávám symboly, které mi život dává, protože mě chce naučit trpělivosti. Zuřím, když se mi něco nedaří hned. Brečím, když něco nemůžu získat hned a křičím, když mě někdo ignoruje nebo neposlouchá. Mám se toho ještě tolik toho učit a těším se na to. A co už život naučil Vás?

 

Maturantka 2017 & budoucí studentka žurnalistiky

8. července 2017 v 22:40 | Nelly Cadlenson |  Deník
Zobrazuje se DSC_0300.JPG

Ahoj. Po neskutečné době se ozývám a mám toho nesmírně moc co povědět. Čím bych měla asi začít. Samozřejmě maturitou. Mám ji v kapse s vyznamenáním. Moc jsem tomu ze začátku nemohla uvěřit a celý den po maturitě se mi zdály sny o tom, že to všechno byl podvod. Docela šílené. Každopádně měla jsem jednu dvojku z češtiny. Nejvíc mi teda dělala vrásky písemná část z češtiny, protože jsem si vybrala snad to nejtěžší téma, a to byl článek na téma Prokrastinace. Téma bylo suprový, ale slohový útvar byl složitější. Můžu říct, že takový pocit jsem nikdy neměla. Nechtěla jsem ty papíry s mým výtvorem odevzdat. Byla jsem tak nespokojená, že jsem skrz to 2 dny brečela. Maturitní projekt se velmi vydařil, protože to byl jeden velký projekt, který jsem dotáhla až do konce. Celkově jsem hodně spokojená, a nakonec si říkám, že to nebylo takové, jaké jsem si myslela. Důležité je, aby člověk na tu školu vyloženě nekašlal, a učil se, protože učitelé to všechno vidí. Všichni byli nesmírně milí u maturitního zkoušení, a hlavně když jsem si nevěděla rady, tak se mě snažili navést na správnou cestu, což jsem ani nečekala. Není se doopravdy ničeho bát. Já se teda učila celé 4 roky, ale na maturitu jsem se učila asi 3 měsíce. Týden před maturitou jsem byla celkem hotová. Chtělo se mi neustále řvát, ale pak to vždy vyvrcholilo v klid, kdy jsem si řekla, když nejde o život, jde o ho*no. Jak se to blížilo, měla jsem to více na háku. Zkrátka nedalo se už uniknout. Jsem ráda, že to mám za sebou.


Dávala jsem si také přihlášky na vysokou školu. Hlásila jsem se do Brna na sociální pedagogiku, Olomouce na žurnalistiku a do Prahy na žurnalistiku. Taktéž jsem si nemohla nedat přihlášku do Anglie do Birminghamu na Digital Marketing. Strašně dlouho jsem přemýšlela, co chci a kam chci. Anglie byla pro mě strašná topka, protože by mě to hodně osamostatnilo, ale tenhle obor si myslím, že pravděpodobně není pro mě. Přihlášky v Brně byly jedny z nejhorších snad. Takový typ přijímaček nenávidím, jelikož tyhle přijímačky zkouší Vaši logiku a prostorovou představivost. Zajímalo by mě, kdy tohle v životě využiju. Každopádně na Masárnu mě nevzali, protože můj percentil byl až směšně nízký. Kdybych netipovala odpovědi, tak bych se dostala na vyšší percentil. Nesmírně jsem se musela smát, protože usoudila jsem, že mě už nikam nevezmou. Takže jsem začínala volit jiné varianty-jazykovka, druhý obor.


Dva dny po maturitě mě čekaly přijímačky do Olomouce na žurnalistiku a můžu říct, že jsem se na to ani nepodívala. Věděla jsem, že mě čeká oborový test z oblasti médií, politiky a společenských věd. Pro mě bylo důležité udělat maturitu. Říkala jsem si, že letos to jen zkusím a příští rok bych se na ně připravila. Do Olomouce jsem chtěla, protože se mi líbí to, že si můžete vybrat na jaký druh žurnalistiky se můžete specializovat. Přijela jsem tam a když jsem začala pročítat testové sešity, musela jsem se pousmát. Něco mi přišlo nesmírně lehké a něco jsem viděla poprvé. Trošku jako ruská ruleta. Z TSPéček jsem měla celkem dobrý pocit, ale pak přišel oborový test, a to už mi do smíchu nebylo. První otázka mi úplně vyrazila dech: - Kolik členů má Rada České televize? V ten moment jsem si řekla, že nemám šanci.
Poslední přijímačky mě čekaly v Praze, kam jsem musela cestovat celý den. Nebylo těžké univerzitu najít, protože jsem si 2 dny před odjezdem na google maps studovala cestu. V Praze se mi neskutečně líbilo. Prošla jsem si židovskou část, kde jsem ještě nebyla a prokoukla všechny obchody v Palladiu. Přijímačky se mi celkem zamlouvaly, ale ovšem některé věci byly pro mě novinkou. Měla jsem z toho celkem dobrý pocit. Ve městě mě zastavil mladý kluk z Texasu, který prozkoumával svět a začal se se mnou bavit, jako kdyby mě znal věčnost. Za dalších 30 sekund mě zastavil další pán, který mi ale připadal duševně chorý, když na mě přes Václavák křičel, ať okamžitě zastavím. Šílené!



Tak a teď přichází ten moment... Vzali mě na Žurnalistiku do Olomouce! Nemohla jsem tomu uvěřit a furt jsem si kontrolovala rodné číslo, jestli jsem se náhodou nemohla přehlédnout. Jsem neskutečně šťastná, protože Olomouc se mi líbí a mám tu pár známých. Navíc jsem si myslela, že bych se na žurnalistiku nedostala, protože je to celkem žádaný obor v České republice. Pravděpodobně to má určitý smysl, proč mě tam přijali. Moc se těším na učivo a na nové spolužáky. Jsem zvědavá, jestli to bude to pravé, co jsem chtěla. V Praze mi to uteklo pouze o 6 bodů.


Včera jsem oslavila 19.-nácté narozeniny. Můžu říct, že jsem nesmírně unavená, protože jsem oba dva dny skoro nespala. Akorát píšu tenhle článek a jsem nesmírně unavená. Ještě jsem se chtěla zmínit o tom, že jsem byla v Aqualandu Moravia s kamarádkou a zrovna tam byla ČT1 a hodinu s námi natáčela různé záběry a rozhovor. Strávili jsme s němi aspoň přes půl hodiny a nakonec tam dali jen pár záběrů.

Teď jsem doma a je to nezvyk, jelikož nic nemusím. Na prázdniny mám hodně plánů, ale ze všeho nejvíc musím pomáhat mamce, jelikož budeme mít dalšího sourozence. Začala jsem fotit i portréty lidí, tak sledujte moji stránku a všechno uvidíte. Je až neskutečný, že se tohle děje. Mějte se krásně a užívejte letních dnů.



105 věcí, co bychom měli udělat, než zemřeme

25. června 2017 v 8:00 | Nelly Cadlenson |  Ostatní

Žijeme jen jednou a ruku na srdce většina z nás si to ani neuvědomuje. Furt žijeme v takovém tom přesvědčení, že náš konec ještě neblíží. Hodně lidí umírá s pocitem, že nestihli všechno, co chtěli. A proč? Někomu chyběla odvaha, čas nebo u někoho vítězil strach. Mám takové představy o tom, co bych chtěla zažít. Nejedná se o žádný úspěch nebo vlastnit něco. Jedná se o zážitky, které by měl mít každý člověk. Co bychom tedy měli udělat před tím, než umřeme?

  1. Neustále se učit novým věcem
  2. Nebát se zkoušet nové věci
  3. Seznamovat se s novými lidmi
  4. Naučit se chápat
  5. Zaměřit se pouze na svůj život
  6. Najít spřízněnou duši
  7. Cestovat
  8. Naučit se latinskoamerické tance
  9. Tancovat v dešti
  10. Zažít roadtrip se svým partnerem
  11. Vést si deník
  12. Dělat druhým radost
  13. Tolerovat druhé
  14. Přestat poslouchat své ego
  15. Bezhlavě se zamilovat
  16. Jet do Afriky
  17. Naučit se italsky nebo španělsky
  18. Zpívat uprostřed ulice
  19. Skočit padákem
  20. Proletět se balonem
  21. Přemýšlet nad slovy, než je vyslovíme
  22. Být upřímný k sobě i ostatním
  23. Dělat věci podle sebe
  24. Oslavit Halloween v USA
  25. Navštívit Bali
  26. Ležet na pláži celou noc
  27. Naučit se plynule aspoň jeden jazyk
  28. Milovat se na pláži
  29. Jít do strašidelného hradu
  30. Vyrobit něco a prodat to
  31. Naučit se vařit
  32. Mít vlastní rodinu
  33. Jít na horskou dráhu
  34. Vystupovat před živým publikem
  35. Věnovat se tomu, co nás baví
  36. Navštívit Paříž a Barcelonu
  37. Účastnist se karnevalu v Rio de Janeiru
  38. Projet se na koni, velbloudovi nebo slonovi
  39. Zúčastnit se dobrovolnické akce
  40. Uspořádat někomu tajnou oslavu
  41. Natočit vlastní film
  42. Navštívit nudistickou pláž
  43. Sepsat si plán a držet se ho aspoň rok
  44. Chválit druhé
  45. Vyznat někomu lásku
  46. Vidět všechno z pozitivní stránky
  47. Chodit bosky v trávě
  48. Napsat vlastní píseň nebo báseň
  49. Zahrát si v divadle/filmu nebo reklamě
  50. Číst knihy o seberozvoji
  51. Řídit traktor
  52. Prozkoumat ostrov Santorini
  53. Potkat oblíbenou známou osobnost
  54. Napsat dopis a poslat známému
  55. Mít domácího mazlíčka
  56. Jezdit celý den na kole
  57. Cvičit jógu na pláži
  58. Jít na diskotéku u moře
  59. Jet lodí
  60. Skočit do moře ze skály
  61. Zapomenout na negativní komentáře
  62. Nenechat sebou manipulovat
  63. Pěstovat rostliny
  64. Vytvořit něco uměleckého
  65. Sledovat horor se svým přítelem
  66. Proležet celý den v posteli
  67. Navštívit kanadský národní park
  68. Projet celou Itálii
  69. Žít tady a teď
  70. Podstoupit akupunkturu
  71. Jít na sezení ke kartářce
  72. Zorganizovat velkou akci
  73. Investovat peníze do zážitků
  74. Naslouchat svým dětem
  75. Studovat
  76. Věnovat staré oblečení charitě
  77. Mluvit veřejně v Hyde Parku
  78. Sníst moc jídla na posezení
  79. Mít piknik u západu slunce
  80. Ztratit se v cizí zemi
  81. Podstoupit profesionální focení
  82. Surfovat a potápět se
  83. Vyzkoušet exotické jídlo
  84. Psát si povídky
  85. Naplánovat si jeden den podle sebe
  86. Dělat práci, co nás bude bavit
  87. Věnovat někomu květinu jen tak
  88. Nosit s sebou tajný talisman
  89. Prozkoumat celý horoskop
  90. Stanovat u vody
  91. Jet na rafty
  92. Umět hrát na jeden hudební nástroj
  93. Rozumět vínu
  94. Být vzhůru celou noc a tančit
  95. Navšítvit divadlo
  96. Snída croissanty ve francouzské kavárně
  97. Nosit oblečení, co se mi líbí
  98. Nelhat nikomu
  99. Vytvořit si vzpomínky na celý život
  100. Oslavit Vánoce v exotické zemi
  101. Umět reflexní masáž
  102. Popatlat partnerovi pusu nutellou a pak ji z jeho/jejích rtů sníst
  103. Vykoupat se v čokoládě
  104. Pracovat rok v zahraničí
  105. Umřít s lidmi, kteří tu při nás stáli jak v nejlepším, tak i v nejhorším
 


Nemiluj mě. Pochop mě!

20. června 2017 v 0:10 | Nelly Cadlenson |  Ostatní

V poslední době mám osobní krizi. Nemám chuť ani motivaci něco dělat. Více přemýšlím a sním, než píšu a tvořím. Mrzí mě to, ale nevím, co s tím dělat. Spíše jen sedím na houpačce, slunce mě hřeje na kůži, potím se jak blázen a v hlavě mám tolik myšlenek, že je nestačím ani ukočírovat. Často přemýšlím nad tím, co by bylo, kdybych se zachovala jinak v určitých situacích. Popravdě nevím ani, jak mám tuhle myšlenku zformulovat.

Když zabruslím do vzpomínek a vybavím si svých 15 let, vidím mnoho promarněného času a strach, který blokoval všechno, co by dívka v 15 letech měla zažít. Můj volný čas byl strávený u počítače a učením se do školy. Vůbec jsem nechodila ven a neměla moc kamarádek. Tiše jsem záviděla spolužačkám jejich lásky a to, jak si jich kluci všímají. Zatímco já? Styděla jsem se za to, jak vypadám. V té době jsem si začala vést deník a vždycky jsem sepisovala, co se mi na sobě líbí a co ne. První strana, která se týkala, co na sobě nesnáším, byla celá popsaná a ta druhá byla zcela prázdná. Neskutečně mě mé sebevědomí zbržďovalo. Připadala jsem si strašně smutně, když o ostatní holky bylo zájem, ale já byla celkem odstrčená. Sama jsem sebe označovala jako holku, co se má jen učit a plnit věci, co se od ní požaduje a třeba někdy, že se vše otočí a taky bude o mě zájem. Najednou se vše otočilo, až jsem se vzhledově pozměnila. Samozřejmě to dělá radost, ale v duchu si furt připadáte škaredá. Zkoušíte to maskovat make-upem a různými pomocníky, ale nic prostě nepomáhá na to, abyste zamaskovala duši. Tohle podle mě řeší každá dívka i žena, ale není to dobré, pokud to omezuje často vlastně skoro každý den.
Jsou určité oblasti života, kde se mi nedaří. Nemám zkrátka štěstí v lásce (možná proto že jsem často vyhrávala v kartách). Občas nad tím přemýšlím a říkám si, co je špatně? Dříve jsem si myslela, že nebudu hodna lásky. Nikdo by s takovou holkou nebyl. Jenže pak se kolem mě hošánci začali motat. Najednou jsem ztratila zájem. Zájem o všechny, co mě chtěli nebo se o mě snažili, protože museli být divní, že mají zájem zrovna o mě, a tak jsem jim utíkala. Útěk byl pro mě vysvobozením. Je to asi zvláštní, ale když to vždy vypadalo vážně, nechtěla jsem toho kluka ani vidět...
Zamilovaná jsem byla poprvé v 16 letech. Líbil se mi nesmírně jeden kluk. Všimla jsem si, že mně se líbí vždy kluci, kteří jsou povahově úplně jiní jak já - absolutní nesoulad. Rok jsme se normálně bavili a pak ke konci to vypadalo trochu vážně. Jenže jsem cítila, že jsem náplastí...Možná časem jsem jí nebyla, ale ze začátku jsem byla, ale snažila jsem se to přejít. Nemohla jsem ale bojovat s těmi pocity, že možná myslí ještě na jinou. Poznala jsem poprvé, co to je zamilovanost - nemůžete spát, břicho plné motýlů a hlava plná představ vysněného člověka. Všechno bylo dokonalé, ale pak jsem si začala uvědomovat, že předstírání že všechno je fajn, mě totálně unavovalo. Začalo mě to všechno nesmírně svazovat do uzlu a já přestala být, kdo jsem...
Třeba by to bylo fajn s ním, ale pokud jsem nebyla vyléčená sama se sebou, nemohla jsem do svého vnitřního kolotoče tahat dalšího člena. Od té doby se nemůžu zamilovat. Říkala jsem si, že nikoho už nechci. Je to sice nádherný pocit, ale za jakou cenu, když nevíte, jestli jste ta jediná priorita? Psala jsem si s kluky, ale nebrala jsem to vážně, protože jsem věděla, že to bude opět stejné. Bála jsem se, že mě chtějí jen zneužít nebo že jsem sázka. Nechtěla jsem ze strachu ani s nikým chodit ven. Docela teď lituji toho, že jsem nešla. Jenže v ten moment jsem to chtěla takhle. Občas se musím nad sebou pousmát. Kolika klukům, co se mi líbili, jsem nebyla ochotná dát ani jednu šanci, protože mě sžíral strach, že mě budou svazovat pocity jako poprvé, když jsem byla zamilovaná.
V listopadu jsem si řekla, že se musím hnout z místa, a tak jsem šla ven. Samozřejmě, že se mi líbil, ale furt tam byly pochybnosti. Zmínky o bývalé se v konverzaci často objevovaly a najednou mi vyskočily stejné pocity jako tenkrát. Bylo toho ale víc. Už nebudu žádná náplast na srdce. Snažil se o to, abych se zamilovala, ale u mě vyhrával stále strach. Když je člověk zamilovaný, vůbec by neřešil takové pocity...Taková láska není. Láska je bezstarostná. Neustále se mi hlavou honily tyhle slova. Pak najednou buch! Utekla jsem.
Všimla jsem si jedné věci, že kluci si u mě často vylívali své srdce. Chtěli jít se mnou ven, ale zároveň básnili o svých bývalých přítelkyních. Pravděpodobně cítili ze mě empatii a důvěrnost. Jenže cokoliv jsem řekla já, jako kdyby to nebylo tolik důležité a nepotřebovala se svěřit. Porozumění je pro mě klíčem k lásce, bohužel se mi ho zatím nedostavilo.

Jeden den se ke mně dostala knížka s názvem Pět jazyků lásky, kde bylo dokonale popsáno to, že každý člověk má jiný jazyk lásky, kterému jeho partner nemusí rozumět. Po přečtení knihy jsem okamžitě zbystřila a zjistila můj primární jazyk lásky je pozornost. Přítel mi může darovat mnoho malých i velkých dárků, udělat mi večeři, může se se mnou mazlit nebo mi do ucha šeptat, jak jsem dokonalá, ale nic z toho mi neprokáže to, že mě doopravdy miluje. Pro mě nejvíc důležité je to, aby poslouchal, co říkám. Aby se snažil pochopit to, co cítím a co prožívám. Už chápu, proč mi to nevycházelo. Zkrátka nenašla jsem ještě někoho, kdo by mému jazyk rozuměl. Možná, kteří o mě stáli, prokazovali svou lásku po svém jazyku, kterému jsem už nerozuměla a nebyl pro mě ujištěním, že o mě skutečně usiluje.
Věnovat svůj čas druhému člověku a být po boku člověka, co inspiruje. Tohle je to, co například potřebuji já. A jaký je Váš jazyk lásky?



Jak na výzdobu jarního pokoje + tipy na dekorace ?

26. března 2017 v 12:41 | Nelly Cadlenson |  Ostatní

Jaro už je tady a pro mě to znamená velký jarní úklid a očistu těla. No, to druhé moc nezvládám. Ale velký jarní úklid je pro mě to nejdůležitější a s tím i příchází oživení mého pokoje. Všechno venku kvete, sluníčko svítí, čerpáme energii a alergie nastupuje na trůn, proto bychom měli ,,vyčistit i pokoj". Nesmírně si potrpím na místnosti, kde žiju, protože prostor na mě nesmírně působí. Mám ráda věci a dekorace z Ikey, Kiku, Pepca a Jisku. Dnešní článek bude o tom, čím si vyzdobit svůj jarní pokoj...


Pozitivní nálepky jsou něco luxusního a motivující do šťastnějšího období. Zima odešla a jaro nám dává možnost zbavit se všechno negativního. Já si oblíbila nálepky ze stránky Pixers.cz, o kterém jsem psala článek minulý rok - ZDE. Tato stránka nabízí neskutečně mnoho nálepek do interiérů - pokoje, kuchyně, ložnice, kavárny, restaurace. Nálepky můžete nalepit na zeď, na notebook, ledničku, dveře a nábytek. Kamkoliv chcete. Nabízí nejen nálepky, ale spoustu dalšího - obrazy, fototapety, plakáty a mnoho dalšího.
Neměli byste zapomenout ani na svůj notebook. Tahle stránka totiž umožnňuje vyšperkovat si i svůj notebook. Nikdy jsem si ho nevyšperkovala, ale díky nálepce Stop procrastinating, jsem spokojenější. Mnoho nálepek na notebook naleznete na stránkách Pixers.cz Toto heslo je přímo pro mě typické a výstižné, protože prokrastinuju neustále, proto doufám, že když tu nálepku budu mít čím dál více na očích, že s tím přestanu! Naproti postele mám tenhle nádherný citát. Můžu říct, že se cítím útulněji v pokoji a více motivovaná. Moje rada? Citáty, motivující slova a vše pozitivní, ať máte na očích.


Nedílnou součástí každého pokoje musí být fotky a všechny krásné vzpomínky, které jste prožili se svými kamarády a rodinou. Fotky si můžete vystavit do rámečků vedle postele nebo pověsit na zeď. Já mám fotky pověšené na provázku s kolíčky a je to krásné, protože když se ráno vzbudím, vidím všechno hned pozitivně. Kytičky a kytičky. Jsem milovním tulipánů a růží z Lidlu. Jsou levné. Koupíte je pouza za 50 korun a v pokoji vytvoří romantickou atmosféu. Těším se, až budou rozkvetlé tulipány na naší zahrádce, ale nejhorší je to, že jsem alergická. Nádherné dekorace seženete samozřejmě v Ikey - různé svíčky, svícny, květináče za velice nízkou cenu. Zbožňuju i dekorace z Pepca, které jsou až směšně levné - desky s citáty, vázy, polštáře, svíčky a mnoho dalšího. Nedávno jsem si koupila tuhle vázu, která mě stála pouze 29 Kč.



V pokoji mám takový svůj malý koutek, kde mám věci, co nejvíc potřebuju. Je to vedle postele. Mám tu světýlka, kytaru a vystavenou šerpu Maturantky 2017. Nejvíce jsem ale spokojená s obrazy, co vidíte na obrázku. Opět jsou z e-shopu Pixers.cz, kde si můžete vybrat jak rámované obrazy tak obrazy na plexiskle, hliníku, na plátně, na PVC a ovšem složené obrazy i plakáty. Jsem doslova nadšená, protože takový styl jsem dlouho hledala, ale nemohla jsem najít. Vždycky jsem to obdivovala na stránkách Pinterest a myslela jsem si, že to je dostupné pouze v Americe. Určite mrkněte na e-shop a porovnejte sami. Prostřední obraz s pusinkama jsem si sama vyrobila. Stačí Vám pouze papír a hodně moc rtěnek a lesků stejné barvy. Já zvolila růžovou jakjinak. Vypadá to moc hezky a přitom je to jednoduché. Nápis Love jsem koupila v Asku za 300 kč a co se mi líbí, tak možnost dát si do srdíčka něčí fotku. U mě to stále bude Harry Styles. Miluju tuhle část svého pokoje.





Doufám, že jste se nechali inspirovat a do komentářů mi napíšete, jak si pokoj vyzdobíte Vy.


9 vět, co by rodiče nikdy neměli říct svým dětem

8. ledna 2017 v 15:47 | Nelly Cadlenson |  Ostatní

Být rodičem není vždy jednoduché a podle mě se nikdy nedozvíme jak být správným rodičem. Nedozvíme se to ani v knížkách, ale všechno nás naučí sám život. Sama nejsem rodičem a věřím, že to musí být hodně náročné. Hodně lidí si v dnešní době nevěří, pochybují o sobě, neplní si své sny, jelikož je jejich život naplněn strachem. Strach, že selžou, nejsou dost dobří, nejsou vybaveni vlastnostmi, které zaručí úspěch, že si nic nezaslouží a mohla bych pokračovat až do rána.
Tyhle tajné bloky nám neumožňují dělat, co nás baví, milovat a být šťastný. Jsou zákeřné a vždy vyhrávají. Všechny naše pochybnosti utvořilo naše dětství. Velkou roli v našem životě hrají rodiče. Jsou to lidé, ke kterým máme nejblíže a víme, že na ně se můžeme spolehnout. Někdy nám občas říkali věci, které nebrali tak vážně, ale nás to nevědomky zraňovalo. Vždy jsme to, co nám řekli, hodili za hlavu a šli dál. Aniž bychom si uvědomovali některé věty, které nám rodiče řekli, nás dneska dusí a vyvolávají strach z běžných situací.
Jenže když jsme byli postaveni před nějaký těžký úkol, do naší hlavy se začaly ozývat pochybnosti typu: ,,Nejsem dost dobrý/á, abych to zvládla, ,, Určitě o mě nemá zájem!", ,, Nejsem dost krásný/á a hubený/á, aby mě měli ostatní rádi", ,, Nemám na to, abych se mohl/a živit fotbalem, malováním obrazů a další," Vsadím se, že každý z nás měl tyhle věty v hlavě, které nás pak brzdily k tomu, abychom byli šťastní. Sepsala jsem pár vět, které mi připadají, že řekl snad každý rodič svému dítěti. Tenhle článek rozhodně neberte jako kritiku. Rodičové jsou taky lidé a mají právo na svůj volný čas a své nálady.


1) Co jsem to porodila?
Typická věta rozzlobené maminky, která je naštvaná na své dítě, které se nechovalo podle jejích představ. Většinou je všechno řečeno v ,,afektu" a rodiče potřebují odventilovat svoji duši, a tak hřeší slovem. Neuvědomují si, že svému dítěti by měli spíš všechno lépe vysvětlit a přijmout to, jaké dítě je. Touhle větou potvrzujeme svému dítěti, že je vlastně neschopné, a tím jeho sebevědomí klesá na bod mrazu. V dětství to možná nepocítí, ale až bude starší, projeví se to.

2) Když budeš hodný/á, tak dostaneš ....
Tady se dostáváme ke dvěma problémům. Slovo Když je pro dítě docela stresující. Když budeš hodný, tak dostaneš nový Xbox nebo panenku Barbie. Jak si slovo hodný představují? Že budeme vše dělat podle jejich očekávání, plnit si své povinnosti nebo nosit co nejlepší výsledky ze školy? Dítě se usilovně snaží. Jenže podle mě až bude starší, bude po každém usilujícím úkolu, očekávat ocenění a pochvalu. Nic nebude dělat pro svůj dobrý pocit ale pro pochvalu, což podle mě není dlouhodobá motivace a ani to člověka neposouvá dál. Spíše ho to posouvá k perfekcionismu a později k syndromu vyhoření.


3) Podívej se na ni/něho. Proč nemůžeš být víc jak on/a?
Srovnávání je jedna z nejhorších věcí, co rodiče můžou svému dítěti dělat. Tohle jako omluvu neberu. Každý jsme originál a nebudeme svou osobnost utvářet k představám druhého. Rodiče tím chtějí říct, že si práci s dítětem chtějí spíše ulehčit a myslí si, že dítě budou motivovat k tomu, aby se zlepšilo a zdokonalovalo se. Občas mi připadá, že tohle srovnávání je moderní mezi dospělými. Dospělí se rádi chlubí svýma dětmi: ,, Náš Honza umí hrát na housle a teď jede na stáž do Ameriky" a druhý na to: ,, No náš Pavel zase jede na výtvarnou soutěž až do Rakouska" a takhle to pokračuje dále.
Neznamená že když něčí dítě má samé jedničky, chodí na hodiny klavíru a dělá gymnastiku, že Vaše dítě bude dělat totéž. U dítěte je nutno si všímat, jaké má kvality a ne hledat jeho nedokonalosti. Vaše dítě umí třeba nádherně zpívat. Tak ho v tom podporujte.


4) Máš radši maminku nebo tatínka?
Dalším bodem je citové vydírání. Přebírání si dítěte na svou stranu nedává dítěti žádnou svobodu, ale spíše mu přivodí stres. Cítí se, jako kdyby jeho láska přestala být bezpodmínečná.

5) Udělám si to radši sám/sama
Zadají nám úkol, ale stejně nás furt sledují, jak úkol vykonáváme (to je přesně typický příklad u nás doma :D :D). Neustále nám říkají, jak co máme dělat a nenechají nás dělat chyby. Podle mě je důležité dělat chyby a nechat dítě, ať ty chyby dělá. Musí to vše sám prozkoumat. Já vím, že když se na to dítě díváte a víte, že co dělá, je úplně špatně, tak byste si to nejradši udělali sami, ale nejlepší je ho nechat. Dopustí se chyby, ale bude se pokoušet se z ní ponaučit. Musí si to zkrátka prožít a prozkoumat sám.


6) Co to máš na sobě?
Neustálé kritizování toho, co nosíte, je šílené. Je to jako bodání nožem do zad. Nejvíce se chceme přece zavděčit rodičům a oni nám vše akorát zkritizují. Člověk má pak strach se rozhodovat podle sebe. Nedivím se, že se lidé dívají na druhé, co si o nich druzí myslí. Tenhle pocit u nás vypěstovali rodiče. Copak jste nikdy neslyšeli tu větu: ,,Copak si budou o tobě říkat ostatní?!".


7) Buď ticho a nech mě být!
Jsou dny, kdy i rodičům dojdou nervy a potřebují být o samotě. Jenže rodiče nemůžou jentak vypnout. Mít děti v dnešní době je hodně psychicky náročné. To nemluvím i o tom, že dnešní doba pokročila a jsou na všechno kladeny vyšší nároky. I rodič se může cítit být vystresovaný a hotový z celkového dění v jeho životě. Jeho podrážděnost ale k ničemu dobrému nepřidá. Citlivější děti se cítí být odstrkovány.


8) Čím víc se budeš učit, tím víc peněz budeš mít.
Oblíbená věta, která mě akorát stresuje. Jak nejlépe děti přimět k tomu, aby se učily? Vtloukat jim do hlavy, že pomocí učení budou bohatí a budou si užívat života. Blbost! Život se má užívat teď bez ohledu na to, kolik peněz mám. Důležité je dělat práci, která mě bude bavit. Poslední dobou tuhle otázku dlouho řeším. Co vlastně od života chci? Chci, aby mě má práce bavila. Je mi jedno, kolik budu vydělávat. Potřebuji jenom, aby mě to naplňovalo a nutilo mě to zvednout se ráno z postele. I když člověk vystuduje vysokou školu, nemusí najít dobře placenou práci. Podle mě je nejlepší na dítě netlačit a nechat ho, ať si o všem udělá obrázek sám, proto jsem nesmírně ráda, že do téhle věci mi rodiče nemluví a podporují mě v každém mém nápadu.

9) Tohle po mě nemáš!
To nejlepší, co máš, máš po mě a to nejhorší máš po matce/otci. Klasika. Nejlepší způsob jak si rodiče honí své ego, aby se cítili spokojeně. Místo toho, aby dítě přijali, jaké je ( i když má nedokonalosti), radši bude chránit své ego, po případně nechá své ego stoupat, když dítě září.




Veselé Vánoce + GIVEAWAY

24. prosince 2016 v 8:54 | Nelly Cadlenson |  Deník

Veselé Vánoce všem! Na tenhle čas jsme už všichni dlouho čekali. Já hlavně na to, že nebudu muset do školy. Je to fakt šílený. Mohli jste si sami všimnout, že jsem vůbec nenapsala nějaký smysluplný článek. Pokaždé jsem se snažila k tomu dokopat, jenže nikdy když jsem měla čas, tak mě jako naschvál nic nenapadalo. Asi to tak má být. Jsem obklopena učením, ale že bych se kdovíjak učila, to se říct nedá. Většinu času jen ležím a přemýšlím. Taky jste zažili absolutní prázdno v sobě? Jde o to, že bych si měla vybrat vysokou školu a stále nevím, kam bych chtěla směřovat. Celou dobu jsem chtěla do Anglie, ale jak jsem si postupně sundávala růžové brýle, zjistila jsem, že je to finančně náročné a musela bych umět angličtinu na hodně vysoké úrovni ( s takovým oborem, který bych chtěla studovat). Pak tu byla další možnost UCB V Birminghamu, která má hodně oborů. Zaměřila bych se na Cestovní ruch. Mluvila jsem přímo s učitelem téhle univerzity. Byl šíleně vtipný a šlo mu nádherně rozumět. Moc se mi líbilo, jak mluvil a jak nás přesvědčoval o tom, že máma zahodit strach. Jenže nejsem si jistá, jestli chci Cestovní ruch stále studovat. Můj svět se točí především kolem psaní, vytváření něčeho nového, zpěvu a svých sourozenců. Vidím to tak, že zkusím Žurnalistiku a média. I kdyby to nevyšlo, furt budu spokojená, protože bych měla záložní plán, který se mi upřímně víc líbí. Nechám to zatím být, protože čím víc nad tím přemýšlím, tím víc je mi špatně. Nebudu tady řešit školu, ale zaměřím se na Vánoce. Můžu říct, že mi advent rychle utekl. Začalo to tím, že jsem dostala astmatický záchvat na rozlučce s prací a za další týden jsem dostala chřipku. Nádhera! Týden jsem nic nedělala, jenom ležela a koukala do stropu. Záživné! Furt mi není dobře a kašlu. Hlavně jsem začala trpět asi chronickou únavou, protože každé odpoledne se mi zavírají oči a ani káva mi nepomůže. Teď už jsem v klidu. Dívám se na Grinche a těším se na Sám doma. To mě pořádně naladí na vánoční náladu. Chodím do ledničky na cukroví a piju vanilkovou kofolu. Myslím, že v lednu budu muset se sebou něco dělat. Chtěla bych Vám od srdce popřát nádherné Vánoce plné klidu a míru. Nebuďte tolik online a radši si užívejte volné chvilky s rodinou. Užijte si vánoční čas. Do nového roku přeji jen to nejlepší a i když se vyskytnou překážky, berte je jako dobro pro Vás, protože Vás to posílí.... Chtěla bych říct, že teď skoro žádné články nebudou, budu se věnovat hlavně studiu. ♥ Mějte se nádherně, pohádkově! Mám Vás všechny moc ráda.







+ GIVEAWAY o balíček kosmetiky ESSENCE, který obsahuje kajalovou tužku, oční stíny, 3x lesk na rty, make-up.
Do komentářů ve videu napište své jméno + e-mail. Lajkněte můj instagram a FB stránku.

Výherkyni budu vyhlašovat 15. 1. 2017




Kam dál