3 vášně, které jsem opustila

Dnes v 8:00 | Nelly Cadlenson |  Ostatní

Vášeň má určitě každý z nás. Vyvolává v nás nádherné pocity, které nás ujišťují v tom, že to, co děláme, je správné. Zapomeneme na existenci času a v té vášni se přímo rozplýváme. Nedávno jsem přemýšlela nad tím, že všechno, co momentálně dělám - fotím, natáčím a píšu články na blog, tak už je to pro mě stereotypní. Neříkám, že mi to nedává to, co potřebuji. Zkrátka vím, že mi dělalo radost a potěšení i něco jiného, co mě naplňovalo. Dneska bych s Vámi o ně chtěla podělit.

Volejbal

Nikdy jsem nebyla sportovní typ a asi nikdy nebudu. Jenže volejbal byla srdeční záležitost. Zbožňovala jsem náš tým, kde jsme toho o sobě věděli mnoho. Nešlo mi ani tak o samotný sport jak o tu partu lidí okolo. Začala jsem ho hrát od třetí třídy a od čtvrté nastal pořádný řád. Milovala jsem společné soustředění, kde byl pro nás vždy připravený pestrý program. Pamatuji si i první zápas, kdy jsem byla totálně vystresovaná a totálně nepoužitelná. Ale ta atmosféra a soutěživost mě bavila! Neskutečný adrenalin jsem měla vždy při podání, protože jsem si nevěřila, jestli mám dostatečnou sílu na to, aby to ten míč přeletěl síť. Zbožňovala jsem smečovat, i když si myslím, že mi to nešlo. Jenže na jednom zápase jsem strašně nešikovně spadla. Samozřejmě svou nešikovností a postavou buldozera jsem pobavila celou halu. Krásně jsem sjela po síti, které jsem se dychtivě držela s pocitem, že mě udrží. Marně. Spadla jsem nešikovně na nohu a nemohla jsem kvůli tomu víc jak půl roku cvičit. Bolelo to jak čert. Náhle přišel prvák a mně najednou přestalo všechno bavit. Opustila jsem volejbal, a dokonce jsem chtěla seknout i s kytarou. Škola mě doslova zavalila svými povinnostmi a já měla hlavu někde jinde. V poslední době mám ale nutkání znovu začít chodit někam hrát. Časově jsem opět mimo realitu, ale společně s mojí spolubydlící o tom neustále básníme. Jenže na našich školních stránkách hledají někoho, kdo to umí na profesionálnější úrovni.

Divadlo

Už jako malá jsem se neustále předváděla na kameru, když mě taťka natáčel. Dělala jsem ze sebe totálního imbecila, abych uviděla úsměv na jeho tváři, jak ho strašně bavím. Společně s mojí kamarádkou a sousedkou jsme byly vždy strašně hyperaktivní. Chodily jsme po škole převlečené za Mikuláše, pekly jsme doma perníky pro spolužáky a taky jsme si každý měsíc připravily pro naši třídu divadelní představení. Nevím, proč ale vždycky jsme tomu lídrovaly spolu. Zapojovaly jsme i další spolužačky. Jednou jsme totálně improvizovaly natolik, že nám paní učitelka vynadala, abychom už přestaly. A tak jsme s naším hraním skončily. Jenže jsme se dozvěděly o konkurzu, kde hledali mladé herce. Okamžitě jsme tam šly a předvedly, co jsme uměly. Najednou nás tam začalo chodit více a každý půlrok jsme trénovali různé pohádky, které jsme pak předváděli v Hrušovanech nebo v Pravicích. Nebylo to sice žádné velké publikum, ale mě už těšilo to, že kouzlíme úsměvy na tvářích starých lidí nebo dětí. Milovala jsem hrát pro malé děti, protože tam jsem se vždy odvázala. Moc dobře si pamatuji, že jsem jednou hrála trpaslíka při mých v té době 160 cm a Sněhurka byla menší jak já. Celkem to bylo směšné. Divadlu jsem se věnovala 6 let a přestala jsem na střední škole, kdy jsem v tom neviděla potenciál. Všechno mi na sobě vadilo a každý můj pohyb mi připadal divný. Takové časy ale skončily. Podvědomě cítím, že Youtube mi momentálně divadlo nahrazuje. Kdyby byla někdy nějaká možnost, tak bych si určitě ráda někde zahrála. Přece je to činnost, kdy můžete být někdo jiný. Můžete mít několik tváří. Zároveň poznáváte tu osobu, kterou máte hrát skrze scénář.

Psaní povídek

V době, kdy jsem přímo dýchala pro One Direction, tak jsem si oblíbila psaní. Byly to nádherné a zároveň kruté časy. Nerada jsem moc mluvila s lidmi, ale raději jsem psala. Psala jsem převážně romantické příběhy, které jsem chtěla, aby se mi někdy staly. Přidávala jsem je na blog i na Wattpad. Vždycky když jsem něco psala, tak jsem cítila, jak se mé tělo zavaluje do pocitu nadšení a euforie. Je to dětinské. Já to vím. Jenže takový pocit už nemůžu skrze psaní najít. Možná už to nadšení z platonické i z celkové lásky vyprchalo. Možná jsem zjistila, že ve skutečnosti se tohle nemůže stát, protože by to bylo až moc dramatické a komplikované. Možná jsem zjistila, že láska nikdy taková nebude, jakou ji chci mít. A zjištění, že láska přináší i zklamání a bolest, mi nedodávalo důvod, proč to dále psát. Furt je ve mně část, která to psát chce. A stále je ve mně ta druhá půlka, která si nechce romantizovat představy, jelikož bych se na ně upla a uškodilo by mi to. Uvidíme… Někdy ten den přijde a já se k tomu vrátím.


 

Recenze módního e-shopu Modnia

9. listopadu 2017 v 21:01 | Nelly Cadlenson |  Recenze

Plesová sezóna už je za dveřmi, a proto bych dneska ráda představila e-shop Modnia, který nabízí dámské oblečení na důležité události jako je rande, ples, narozeniny a další. Ženy odjakživa chtěly být přitažlivé při jakékoliv příležitosti. A právě tohle jim nabízí tenhle eshop, jehož koncept zní ,, První místo, kam zavítáte, když chcete jít na první rande!'' a můžu říct, že to splňuje...


Šaty, které mi došly domů, mě doslova ohromily. Sedí mi dobře a materiál je skutečně příjemný, elastický a důležité je zmínit to, že barva je úplně stejná jako na stránkách e-shopu. Čím si mě ale nejvíce šaty získaly, bylo to, že se po vyprání nezežmolkovaly. Kvalita materiálu dělá hned své a ve svém žebříčku priorit je rozhodně na prvním místě.
Když jsem poprvé vstoupila na Modnii, tak jsem velice ocenila přehlednost webu. Zorientovala jsem se během pár sekund. Pro lepší vyhledávání je zde i filtr, který pomůže najít rychleji to, co zrovna hledáte. Celkově vzhled stránky působí příjemně v kombinaci s modrou a růžovou barvou. Je tu možnost nakoupit různé šaty, sukně, halenky, overaly, komplety a další. Zkrátka oblečení, ve kterém se ženy budou cítit sebevědomě, přirozeně, uvolněně a žensky. To je dle mého názoru nejdůležitější při nákupu oblečení.



Protože je nám vše jasné, že i chlapi by rádi ohromili své protějšky. Nyní mohou i oni nakoupit pánské elegantní a cool oblečení. Můžou zde zakoupit pánské kalhoty, vesty, trička, mikina. U mě jsou rozhodně tyto kousky oblečení velkými favority, které by mou pozornost upotaly!



Pokud chcete oblečení reklamovat (nesedí velikost a jiné), není vůbec žádný problém daný kousek oblečení vrátit. Záruka na oblečení je na 24 měsíců. Ze své zkušenosti bych ráda doporučila tento módní e-shop těm, kteří milují elegantní módu se špetkou vyzývavosti.





Jak bojuji s vysokou a život v Olomouci

2. listopadu 2017 v 21:29 | Nelly Cadlenson |  Deník

Je začátek listopadu. A nikdy jsem nebyla vyšťavená jak teď. Po maturitě uteklo pár měsíců a celé prázdniny jsem doslova prolenošila. A najednou bum! Jednoho krásného dne jsem se mínila doslova přetrhnout. Neustálé zařizování, stres, hledání neznámých míst a ztráta nervů při psaní článků a nekonečných povinností. Můžu říct, že to je velký šok. Co je u mě nového? Tak se nám narodil bráška Davídek. Je nádherný a každým týdnem, co přijedu domů, je úplně jiný. Další věc je taková, že jsem si jela pro osvědčení Absolventa roku 2017, kde nás Česká hospodářská komora oceňovala. A poslední věc, že jsem začala spolupracovat s novinami.

První týden jsem ani nevnímala, co se děje. Zařizovala jsem si kolej, menzu a ISIC kartu a tím jsem myslela, že vše končí. Naivní Nela! Školní vyučování mi připadalo úplně fajn a nemusela jsem zatím nic dělat, ale dalším týdnem bylo vše jinak...
Pak přišel na scénu Denis McQuail a moje veškeré představy o žurnalistice se vytratily z mé hlavy. Tohle je snad jediný muž, kterému absolutně nerozumím. Třešničku na dortu tomu dala i filozofie, které se usilovně snažím porozumět. Zatím marně! Nechápu význam plynných krychlí a ani nevím, co si pod tím mám vlastně představit. Vidím to bledě. Nejhorší jsou pro mě dychtivé konverzace o volbách, politice a ekonomice. Připadá si jako kdybych byla ve špatném světě nebo jsem sto let za opicemi. Politice asi rozumět nebudu a asi ani nechci. Pro mě je to nechutná kaluž, kde se nechci máchat. Chápu, že jsem s tím měla trochu počítat na tomhle oboru. Samozřejmě jsem měla jiné vize. Jediné, co mě držím nad vodou je španělština a francouzština, kde si připadám trochu chytře. Chytám se věcí, které učitelé vypráví. Některé předměty jsou zajímavé jako Internetová publicistika, kde často řešíme weby a blogy, což mě strašně baví poslouchat.

Foto Anna Skopalová

Člověk si tady doopravdy musí zařídit vše sám, protože nikdo jiný to neudělá. Každý den se starat o to, jestli je v ledničce něco k snědku. Jak mi chybí lednička, co máme doma, která je vždy plná. Má lednička? Je z části poloprázdná a najdu tam maximálně tak humus s římským kmínem, jedno rajče, plechovku kukuřice a shnilé avokádo, které nestihám v tom stresu ani sníst. Ještě že existuje menza, kde si člověk může vybrat, co chce. A vaří tam dobře!

No a většinu svých úspor utratím za kávu. A věřte mi, že to je doopravdy užitečná investice studenta vysoké školy, protože ho potřebuju kýble denně. Být neustále v pozoru a vnímat vše, co vyučující říká, je někdy náročné, když v noci vypisujete zápisky z filozofie nebo médií. Spánek téměř na nule.

Můj celkový dojem je velmi kladný. Věřím, že mě to něco naučí a časem se do toho ponořím. Doufám. Olomouc je nádherné město, kde je všechno blízko a lidé jsou tu velmi přívětiví. Je tu tolik míst, kam se dá jít. Hlavně zdejší kavárny mi kradou srdce. Nejlepší místo v Olomouci je studentská knihovna, která je nejlepším prostorem pro učení. Když vidím ty studenty, kteří mají vedle sebe štos knih a studují, tak mám hned motivaci otevřít knihu a soustředit se na ni.

A kde bydlím? Vybrala jsem klidnou kolej, která se nachází na okraji Olomouce. První týden jsem se nemohla sžít s postelí, ale teď se mi na ní spí lépe jak doma. Jsem nesmírně šťastná, že jsem natrefila na super spolubydlící, která mě chudák neustále zachraňuje. Máme si neustále co říct a jsme na stejné vlně. Dennodenně si stěžujeme na školu a jak je všechno těžké. Takové ty typické řeči každého prváka. Dále je tu Vendy. Takového člověka jsem k sobě potřebovala. Někoho šiblého zároveň normálního, vtipného a se stejným pohledem na svět. Řekla bych, že jsme snad vymyslely skrytý argot, kterému by nikdo nerozuměl pouze my dvě. Chodíme spolu do knihovny a naše významné místo je Šantovka, protože by nebyl den, kdybychom tam nešly (většinou tam potřebuju něco já). Zpíváme One Direction uprostřed ulice a snažíme se rapovat Bena Cristovaa v koutku na nádraží.

foto Lucie Kačerová

Včera jsme měli v olomouckém klubu pasování žurnalistů ve stylu devadesátých let. Byl to fakt zajímavý večer. Nejen že nás pasovali novinami, ale také jsme před celým davem lidí museli vypít zelené s mlékem. Moc jsem si to užila, protože jsem byla obklopená skvělými lidmi. Mohla bych je všechny vyjmenovat, ale to by bylo na dlouho. Jednou větou bych mohla shrnout, že se mi tu líbí, ale tohle už je něco víc jak studium. Potkávám se s lidmi, kteří mě inspirují, baví, učí něco nového. Vím, že i kdybych tuhle školu neudělala nebo bych skončila, tak na tohle budu vzpomínat ráda s úsměvem na tváři.


 


Život Blíženců je jako horská dráha ...

26. října 2017 v 20:18 | Nelly Cadlenson


Neustálý nepořádek na stole, zmatek ve své osobě nebo neustálé výkyvy nálad? Znáte to někteří z Vás? Já teda moc. Až moc dobře. ,,To jsou ti Blíženci!" Tohle často říkávala má spolužačka, se kterou jsme měly vždy společnou řeč. Obě jsme narozené ve znamení Blíženců. Kdykoliv popisovala své emoce nebo pocity z určité situace, vnímala jsem to stejně. Mohla jsem mluvit za ni...

Blíženec je třetí znamení v horoskopu v období května a června. Všechno samozřejmě záleží na dekádě, v jaké se Blíženec narodí, protože ho to také do jisté míry ovlivňuje. Já například patřím do té pozdní třetí dekády. Taktéž náš horoskop ovlivňuje ascendent, který je ale trochu složitější. Jedná se o bod horoskopu, který označuje hodinu. Hodina narození také ovlivňuje naše chování. Svůj ascendent si můžete vypočítat zde. Můj ascendent je ve znamení v Panně. To je možná taky důvod, proč se u mě projevují z části znaky povahy, které náleží tomuto znamení. A proč jsem se vlastně rozhodla psát zrovna o nás, Blížencích? Jako každé znamení má své kladné i záporné stránky. A občas mi připadá, že jsme často velkou záhadou pro ostatní.

O Blížencích se říká, že to jsou dvě osoby v jedné. Můžu potvrdit, že to tak doopravdy je. Kdykoliv mám před sebou nějaké rozhodnutí, mluví ve mně dvě osoby, které chtějí něco odlišného. Můžete si to přirovnat k té reklamě, kdy na jedné straně ramene sedí anděl a na druhé čert. Tohle jsou přesně Blíženci. Mluví k nim dva hlasy, které chtějí uspokojit, ale nejde to. Rozhodování tohoto znamení je doslova tragédie. Nikdy to nenechávejte na Blíženci. Nedokáží si vybrat to pravé. Chtějí všechno a hned.

Nedokáží se koncentrovat pouze na jednu věc. Během činnosti, kterou provádí, je napadá milion dalších nápadů a do hlavy se jim vtlačují různé myšlenky. Proto často taky dělají víc věcí najednou a divte se nebo ne, mají v tom svůj systém. Například já mám velký problém, když píšu články. Snažím se soustředit na ten, co píšu. Bohužel se mi vkrade do hlavy další nápad na článek, a tak zapínám další dokument Wordu a rozepíšu si další. Ve finále z toho vzniknou dva články bez žádné struktury, ale Blíženec svou kreativitou své články spojí a vždy z toho něco vznikne.

A to je důvod, proč často nejsou v klidu. Potřebují neustálý pohyb, aby svou mysl zaměstnali. Rychle se pro něco nadchnou a jdou si cílevědomě za tím. Po pár dnech dokonce i hodinách je jejich nadšení opouští a hledají něco jiného, co by je mohlo zase zaměstnat. Také často sní i o nemožném a rádi plánují nemožné, protože to vyvolává pocit zapálení. Blíženci nesnáší nudu a stereotyp a vyhýbají se tomu. Bývají často i flegmatičtí.

Nálady jsou u Blíženců doopravdy proměnlivé. Chápu, když jim nerozumíte, protože Blíženci sobě také ne. Teď může vykazovat znaky skvělého společníka, ale v hlavě mu něco přeletí a najednou se z něj stane ta nejpesimičtější osoba v místnosti. Každý Blíženec je jiný, ale znám hodně, včetně mě, že se naše nálady mění mávnutím kouzelného proutku. Jste ve společnosti. Bavíte se skvěle a najednou jako kdyby do Vás vstoupila druhá osoba a jste nabručení.
Pokud se dáte na dráhu získat jakéhokoliv Blížence, tak přeji pevné nervy. Opatrně. Jakmile ucítí náznaky svázanosti z Vaší strany, prchá pryč a už ho pravděpodobně nikdy neuvidíte. Miluje volnost a svobodu. Řeči, které plánují budoucnost s nimi, je zastrašuje a odpuzuje. Potřebují ke svému životu neustálé dění.

Je to záhadné znamení, protože lidé občas nechápou jejich chování nebo reakce. Můžu Vás ale uklidnit, sám Blíženec nechápe své myšlenkové pochody...Takhle to je s námi!

Nechci k vám patřit...

19. října 2017 v 21:01 | Nelly Cadlenson |  Ostatní

Je večer a sedím za stolem v olomoucké knihovně. Měla bych pravděpodobně číst a dělat si zápisky z knížky od Denise McQuaila, ale nejde to. Jsem zaposlouchaná do Phila Collinse a v hlavě mě tlačí několik myšlenek.
Je to zvláštní, ale ani jsem se neozvala, jak to jde na vysoké. Ani jsem nevyjádřila své pocity. Mám je fakt smíšené a nevím, jestli je to to pravé, o čem bych chtěla psát. Na bedrech mám strašně moc povinností tak,
že nic nestíhám, tak jak bych chtěla. Všechno, co cítím, je neústupná únava, zmatenost a pochybovaní o tom, zda jsem se rozhodla správně.
Jedna věc mi ale leze do hlavy každý den a tou je dnešní společnost. Denně se potkávám s různými lidmi, kteří mě nevědomky něco učí. Někteří jsou na stejné vlně jak já a v jejich přítomnosti jsem ráda. Někteří jsou mi tak šíleně nesympatičtí svým projevem, že občas psychicky trpím v jejich blízkosti. Setkávám se s lidmi, kteří mají vlastní svět a žijí ve své bublině. Takoví lidé jsou většinou odsuzováni, protože nezapadají do normální škatulky, kterou dnešní společnost vytvořila.
Nedávno jsem seděla se svou parťačkou Vendy před knihovnou a vedly jsem konverzaci, která byla hlubší. Připadá mi, že se dnes považuje za špatné být svůj a dělat to, co Vás baví. Jakmile si jdete za svým cílem, hodně lidí Vás chce odradit a nepodporují Vás. Co to je za typ lidí? Jsou to většinou lidé, kteří sami nemají vlastní cíl a schovávají se před svými sny. Protože pokud by chtěli žít svůj sen, tak se nezajímají o druhé. Je to logické, proč většina pomlouvá a řeší jen ty druhé.
Raději chodí do barů, kde popíjí drinky ve velkém množství a vyhodí za to spoustu peněz. A teď mě napadá otázka...Proč lidé vlastní požívají alkohol ve velkém množství? Ano, zajít si občas do baru není nic špatného, ale trávit tam každý víkend? Není to škoda...není to mrhání času? To je totiž snadné. Zapomenout na všechny starosti a tím pádem vypustit z hlavy i svou méněcennost, která se takových lidí drží. A pak mají více odvahy, aby například někoho oslovili.
Teď se mi dere do hlavy to, jaké jsou dnešní vztahy. Komunikace a balící technika přes internet jsou na denním pořádku.
Líbí se mi, jak mi babičky vypráví o jejich láskách a doslova jim závidím. Jejich randění nebylo suché, ale mělo šmrnc. Nebylo možné někomu napsat na Messengeru. Dříve muži konali. Museli zasáhnout, aby si získali něčí srdce. Dneska Vám pohledný kluk napíše zprávu, jestli nepůjdete ven bez ohledu na to, že byste se někdy vůbec potkali. Pak chtějí po Vás lechtivé fotky, kterými se kochají. Tohle už je hodně smutné, když chce někdo po holce poslat fotku nahého tělo. To pro mě není ani chlap. Když něco chci, tak to přece dobývám. Jenže tihle muži hledají jen lehké zpestření života, a tak hledají naivní ženy hledající romantiku, které jsou pro lásku a obdiv udělat vše bez ohledu na to, že tím ztrácí svoji cenu. Už mi přijde, že ženy musí dobývat muže. To mě na tom nejvíce mrzí (proto jsem sama).
,, Ona je strašná. Nosí hnusné oblečení, které se jako dá, ale stejně to nezachrání, protože je v obličeji škaredá" zněla tahle slova jedné slečny, které seděla za mnou v kavárně. Upřímně? Byla jsem z toho rozhořčená a nedělalo mi to vůbec dobře. Proč ostatní řeší to, kdo co nosí, jak mluví, jak se chová, jak vypadá, když ten daný člověk nikomu druhému nic nedělá? Takový člověk, který šíří jen emoční jed, je sám se sebou nespokojený. A tím, že pomlouvá druhé, tak mu to dodává pocit spokojenosti a větší sebejistotu. Jen si představme, kdybychom každý z nás měli nějaký sen, za kterým bychom si dychtivě šli. Světu by se ulevilo.
Dnešní společnost si vysnila i vizi ideálního vzhledu. Pokud nemáte 90-60-90, nejste dokonalí. Takže se snažíte zbytečně. Musíte mít dlouhé vlasy, plné rty, velké oči, úzký nos, útlý pas, dlouhé rovné nohy. Pihy, strie, celulitida a akné to si nemůžete dovolit. Budou se na Vás zaujatě dívat, pokud nejste nejštíhlejší. Každý si vždy najde něco, co se mu na druhém nebude líbit. Proč tak jak vypadáme, má svůj důvod. Kdyby byli všichni stejní, neskutečně bychom se unudili.
Nenávidím materialismus. Mnozí se honí za něčím hmotným s tou myšlenkou, že je to pro ně důležité. Honí se za tím, protože si myslí, že je to jejich štěstí. Bohužel. Jejich štěstí se nachází v nich. Stačí pouze nahlédnout do svého vnitra. Na to se hodně zapomíná.
Chodíme do práce, abychom si vydělali na Iphone 7, protože s ním bude život lehčí a budu zapadat do vyšší společnosti. Chceme Mercedes, tak si ho vezmeme na leasing, protože mít Mercedes zvyšuje moji osobnost. Jen se mi bude těžko usínat s pocitem, že měsíčně z mého účtu budou strhávat 6 tisíc.
S tím souvisí i podřizování se společnosti, které je taktéž nebezpečné a okrádá nás o svou svobodu a kreativitu. Hubnu, protože budu více obdivována. Kouřím cigarety, protože pak zapadám do party. Neříkám svůj vlastní názor, protože ten není důležitý a většina mě na základě něho odsoudí.
Odkládáme své sny a touhy na slovo až. Až dostuduju, až budu pracovat...a však tu pohádku známe! A můžu dokončit: Až budu v hrobě, bude pozdě. Nejlépe začít dělat něco hned. Nikoho určitě nebaví se omezovat a dělat věci, které pro něj nejsou prospěšné.
Chtěla bych milejší a chápavější společnost. Společnost, která se navzájem podporuje a přijímá všechny bez ohledu na odchylky. Zbavíme se veškerých strachů a negativních emocí, která nynější společnost vyvolává. Budu doufat!

Co mě život za 19 let naučil?

19. srpna 2017 v 14:17 | Nelly Cadlenson

Když se zamýšlím nad tím, co všechno jsem prožila, tak si říkám, že je to až neuvěřitelné. Neuvěřitelné proto, že se z malého dítěte stává dospělý člověk, který poté stárne a umře. Poslední dobou nad tím přemýšlím a říkám si, že je nemožné, jak se naše myšlenkové pochody mění a jak se může změnit všechno během jednoho roku. Co jsme byli před rokem, nejsme už dnes. Neustále se vyvíjíme. Máme právo na to změnit své názory, chování, myšlenky a vztahy s ostatními.
Za svých 19 let jsem se naučila mnoho věcí. Naučila jsem se chodit, mluvit, jíst sama, být samostatná, poslouchat své rodiče.... Jenže o tomhle nechci psát.
Život nám všem pod nohy hází klacky pod nohy, abychom se neustále učili. A můžu se zeptat koho chci, každý z nás zažil něco silného, na co vzpomíná celý život. Je to krásná nebo špatná vzpomínka nebo hluboký cit k někomu. Většinou člověka změní špatná vzpomínka, trauma nebo někdo, kdo nás zradil, ponížil nebo využil. Zkrátka už se nechováme jako před tím. Teď už si dáváme pozor na to, co komu řekneme. Teď už jsme ostražitější při výběru partnera. Teď se nepodřizujeme ostatním.
Když jsem byla menší, věřila jsem každému, protože to je dětská přirozenost. Jenže poté jsem si začala všímat, že má důvěrnost k lidem se mi vůbec nevyplácí. To, co někomu řeknu, najednou věděli všichni nebo se to obracelo proti mně. To mě jako holku celkem deprimovalo, a tak jsem sama se s sebou uzavřela dohodu, že nebudu nikomu důvěřovat a budu ostražitější. Jsem za to nesmírně ráda, protože moc dobře teď vím, kdy se můžu někomu svěřit. Je to pár přátel, kteří jsou při mně, a to mi k životu doslova stačí. Život mě naučil, že méně je pro mě více. Bývám někdy obklopená lidmi, kteří jsou falešní a neustále pomlouvají druhé, a proto děkuji, že jsem s nimi v kontaktu, protože pak jsem ještě vděčnější za to, co mám.

Jednu dobu mi připadalo, že jsem stvořená jen pro plnění úkolů, poslouchání a pro práci. Kdykoliv jsem chtěla někam jít ven s někým, vždycky to padlo. Když jsem s někým plánovala výlet, většinou dotyčná osoba nemohla nebo někdo z nás onemocněl. Říkala jsem si, že to není možné. Když potřebuji být nemocná (kvůli škole, když bylo moc testů, tak nejsem, ale když mě čeká něco skvělého, onemocním já nebo druhá osoba. A tak jsem přestala všechno do detailu plánovat a čekat na druhé, protože pak přišlo zklamání. A zklamání bolí a dostává nás do úzkostného stavu. Kolikrát jsem zuřila, brečela, křičela, že je to nespravedlivé. Život po mě chtěl, abych se na věci neupínala a užívala si každý moment. Občas k tomu sklouzávám, že bych všechno naplánovala do detailu, ale v hloubi duše cítím, že to je ztráta mé energie.
Abyste skutečně věděli, co chcete, musíte poznat nejprve to, co nechcete. Jakmile zkusíte to "špatné", máte jasnější představu o tom, co chcete. Týká se to hlavně mého budoucího povolání. Už přes 3 roky brigádně pracuji v restauraci a je to moc fajn. Jenže nedokážu si představit, kdybych celý život dělala tuhle činnost. Nedovedu si to živě představit, a tak mám motivaci v tom, že se chci vzdělávat a mít lepší práci. Potkáváte zde různé typy lidí, které Vás neustále obohacují a dávají Vám něco, i když to občas je pro nás těžké. Zkrátka všechno zlé, je vždycky pro něco dobré.
Být sám je jedna z velkých výhod. Člověk více přemýšlí, nehřeší slovem, dumá a uvědomuje si, že být sám se sebou je vlastně prospěšné, protože kdokoliv je vedle Vás, tak tu nemusí být napořád, při čemž se sebou budete až do smrti. Samota mě naučila ujasnit si některé důležité věci a stále mi pomáhá oddychnout si od každodenního života. Jsem společenský člověk a ráda si povídám s lidmi, ale i přesto si nejraději vyberu den sama se sebou než s lidmi. Samota je pro mě něco jako má tajemná zahrada, kde nikdo nemůže vstoupit pouze já a mé myšlenky. Zjistila jsem jednu věc, že pokud člověk bojuje proti druhým, tak ve skutečnosti bojuje sám se sebou, protože chování druhého zrcadlí v sobě. Většinou nás na druhých štve to, co nás samotné štve na nás. Každý máme svou pravdu, které věříme a nikdy se nesnažte někomu cpát svoji pravdu. Mám pochopení pro lidi, kteří si něčím prochází nebo to, jak se chovají, i když můj život to do jisté míry ovlivňuje.

Co se týče lásky, to mě život moc ještě nenaučil. Moc dobře si je vědom, že jsem zaslepená romantickými filmy a dělám si domněnky o někom, kdo mě pak zklame. Vlastně nezklame, já jsem zklamaná sama ze sebe, protože jsem si o dotyčném dělala domněnky, které jsou pouze v mém virtuální realitě.
Být trpělivou mě život stále učí, protože ví, že je to má slabá stránka. Rozeznávám symboly, které mi život dává, protože mě chce naučit trpělivosti. Zuřím, když se mi něco nedaří hned. Brečím, když něco nemůžu získat hned a křičím, když mě někdo ignoruje nebo neposlouchá. Mám se toho ještě tolik toho učit a těším se na to. A co už život naučil Vás?


Maturantka 2017 & budoucí studentka žurnalistiky

8. července 2017 v 22:40 | Nelly Cadlenson |  Deník
Zobrazuje se DSC_0300.JPG

Ahoj. Po neskutečné době se ozývám a mám toho nesmírně moc co povědět. Čím bych měla asi začít. Samozřejmě maturitou. Mám ji v kapse s vyznamenáním. Moc jsem tomu ze začátku nemohla uvěřit a celý den po maturitě se mi zdály sny o tom, že to všechno byl podvod. Docela šílené. Každopádně měla jsem jednu dvojku z češtiny. Nejvíc mi teda dělala vrásky písemná část z češtiny, protože jsem si vybrala snad to nejtěžší téma, a to byl článek na téma Prokrastinace. Téma bylo suprový, ale slohový útvar byl složitější. Můžu říct, že takový pocit jsem nikdy neměla. Nechtěla jsem ty papíry s mým výtvorem odevzdat. Byla jsem tak nespokojená, že jsem skrz to 2 dny brečela. Maturitní projekt se velmi vydařil, protože to byl jeden velký projekt, který jsem dotáhla až do konce. Celkově jsem hodně spokojená, a nakonec si říkám, že to nebylo takové, jaké jsem si myslela. Důležité je, aby člověk na tu školu vyloženě nekašlal, a učil se, protože učitelé to všechno vidí. Všichni byli nesmírně milí u maturitního zkoušení, a hlavně když jsem si nevěděla rady, tak se mě snažili navést na správnou cestu, což jsem ani nečekala. Není se doopravdy ničeho bát. Já se teda učila celé 4 roky, ale na maturitu jsem se učila asi 3 měsíce. Týden před maturitou jsem byla celkem hotová. Chtělo se mi neustále řvát, ale pak to vždy vyvrcholilo v klid, kdy jsem si řekla, když nejde o život, jde o ho*no. Jak se to blížilo, měla jsem to více na háku. Zkrátka nedalo se už uniknout. Jsem ráda, že to mám za sebou.


Dávala jsem si také přihlášky na vysokou školu. Hlásila jsem se do Brna na sociální pedagogiku, Olomouce na žurnalistiku a do Prahy na žurnalistiku. Taktéž jsem si nemohla nedat přihlášku do Anglie do Birminghamu na Digital Marketing. Strašně dlouho jsem přemýšlela, co chci a kam chci. Anglie byla pro mě strašná topka, protože by mě to hodně osamostatnilo, ale tenhle obor si myslím, že pravděpodobně není pro mě. Přihlášky v Brně byly jedny z nejhorších snad. Takový typ přijímaček nenávidím, jelikož tyhle přijímačky zkouší Vaši logiku a prostorovou představivost. Zajímalo by mě, kdy tohle v životě využiju. Každopádně na Masárnu mě nevzali, protože můj percentil byl až směšně nízký. Kdybych netipovala odpovědi, tak bych se dostala na vyšší percentil. Nesmírně jsem se musela smát, protože usoudila jsem, že mě už nikam nevezmou. Takže jsem začínala volit jiné varianty-jazykovka, druhý obor.


Dva dny po maturitě mě čekaly přijímačky do Olomouce na žurnalistiku a můžu říct, že jsem se na to ani nepodívala. Věděla jsem, že mě čeká oborový test z oblasti médií, politiky a společenských věd. Pro mě bylo důležité udělat maturitu. Říkala jsem si, že letos to jen zkusím a příští rok bych se na ně připravila. Do Olomouce jsem chtěla, protože se mi líbí to, že si můžete vybrat na jaký druh žurnalistiky se můžete specializovat. Přijela jsem tam a když jsem začala pročítat testové sešity, musela jsem se pousmát. Něco mi přišlo nesmírně lehké a něco jsem viděla poprvé. Trošku jako ruská ruleta. Z TSPéček jsem měla celkem dobrý pocit, ale pak přišel oborový test, a to už mi do smíchu nebylo. První otázka mi úplně vyrazila dech: - Kolik členů má Rada České televize? V ten moment jsem si řekla, že nemám šanci.
Poslední přijímačky mě čekaly v Praze, kam jsem musela cestovat celý den. Nebylo těžké univerzitu najít, protože jsem si 2 dny před odjezdem na google maps studovala cestu. V Praze se mi neskutečně líbilo. Prošla jsem si židovskou část, kde jsem ještě nebyla a prokoukla všechny obchody v Palladiu. Přijímačky se mi celkem zamlouvaly, ale ovšem některé věci byly pro mě novinkou. Měla jsem z toho celkem dobrý pocit. Ve městě mě zastavil mladý kluk z Texasu, který prozkoumával svět a začal se se mnou bavit, jako kdyby mě znal věčnost. Za dalších 30 sekund mě zastavil další pán, který mi ale připadal duševně chorý, když na mě přes Václavák křičel, ať okamžitě zastavím. Šílené!



Tak a teď přichází ten moment... Vzali mě na Žurnalistiku do Olomouce! Nemohla jsem tomu uvěřit a furt jsem si kontrolovala rodné číslo, jestli jsem se náhodou nemohla přehlédnout. Jsem neskutečně šťastná, protože Olomouc se mi líbí a mám tu pár známých. Navíc jsem si myslela, že bych se na žurnalistiku nedostala, protože je to celkem žádaný obor v České republice. Pravděpodobně to má určitý smysl, proč mě tam přijali. Moc se těším na učivo a na nové spolužáky. Jsem zvědavá, jestli to bude to pravé, co jsem chtěla. V Praze mi to uteklo pouze o 6 bodů.


Včera jsem oslavila 19.-nácté narozeniny. Můžu říct, že jsem nesmírně unavená, protože jsem oba dva dny skoro nespala. Akorát píšu tenhle článek a jsem nesmírně unavená. Ještě jsem se chtěla zmínit o tom, že jsem byla v Aqualandu Moravia s kamarádkou a zrovna tam byla ČT1 a hodinu s námi natáčela různé záběry a rozhovor. Strávili jsme s němi aspoň přes půl hodiny a nakonec tam dali jen pár záběrů.

Teď jsem doma a je to nezvyk, jelikož nic nemusím. Na prázdniny mám hodně plánů, ale ze všeho nejvíc musím pomáhat mamce, jelikož budeme mít dalšího sourozence. Začala jsem fotit i portréty lidí, tak sledujte moji stránku a všechno uvidíte. Je až neskutečný, že se tohle děje. Mějte se krásně a užívejte letních dnů.



Kam dál